Angličané mají tuhý horní ret.
Co? Co to je za blbost?

Starodávný anglický idiom stiff upper lip. To opravdu doslova znamená tuhý horní ret. Jenomže idiomy nikdy neznamenají, co doslova říkají, takže abychom mu rozuměli, musíme si představit Angličana doby koloniální, nejlíp s velkým knírem, jak nepohne horním (ale vlastně ani dolním) rtem nad nějakou dramatickou událostí, která by normálního člověka vyvedla z míry. Třeba tisíc Zulů útočících na třicetičlennou anglickou posádku uprostřed africké savany. Nebo něčím podobným, co by normálnímu člověku ten horní (ale i dolní) ret zkřivilo nějakou emocí. Pozitivní nebo negativní. Klasickému příslovečnému Angličanovi by to tedy ten ret nezkřivilo. V idiomu českém by asi nehnul brvou. A to zas těžko vysvětlíte Angličanovi. Jeho emoce nesídlí v brvách, nýbrž právě v tom horním rtu.

Jenže bývávalo. Dnešní mladá anglická (a hlavně americká) generace je plná emocí od hlavy až k patě, a nikdy nevíte, v které části těla se nad jakou událostí rozcitliví. Roztřesou se hrůzou a rozbrečí se, že americké volby vyhrál Trump. Nebo si před hloučkem deseti Zulů, vedeným deseti bílými revolucionáři z bohatých rodin v černých kuklách, kleknou a kají se za pra-pra-pra-pra-pradědečkův cukrovar v Manchesteru, který zbohatl na otrocích na Jamajce. Nebo se bombasticky rozvzteklí na profesora, který se bláhově domnívá, že existuji jen dvě pohlaví, a vyženou ho z univerzity.

My ale budeme trochu konzervativnější a nedokážeme-li se nad něčím zdržet pohnutí horního (ale třeba i dolního) rtu, zkusíme jiný anglický idiom, který se málokomu daří správně přeložit.

Being philosophical about something.

Znamená to, opět přeloženo doslova a otrocky, být o něčem filosofický. Jenže to taky nedává smysl. Takže anglosaským světem neprotřelý překladatel, setkávající se s tím poprvé, třeba přijde, s použitím logiky, na něco jako „o něčem filosofovat“. Zní to sice hezky a na první pohled správně, jenže to by byl téměř přesný opak skutečného významu. Žádné filosofování se nekoná. Trochu vynalézavější překlad by byl „brát něco filosoficky“.

Tak to už by bylo správné syntakticky i sémanticky, kdybychom ale věděli, jak se něco „filosoficky“ bere. Což nevíme. Na opravdový význam přijdeme až tehdy, když si vzpomeneme, že jediná filosofie, kterou kdy Anglie brala vážně, je stoicismus. Takže brát něco filosoficky, potažmo s tuhým horním rtem, znamená přijímat události takové, jaké jsou, a nenechávat se jimi vyvádět z míry, nýbrž zachovávat stoický klid. A zbytečně nad nimi nefilosofovat. Děje se, co se děje, tak to taky musím brát, a buď to dokážu prakticky změnit a pak se o to pokusím, nebo to změnit nedokážu a pak nad tím nebudu remcat a pustím se místo toho do něčeho, co dokážu.

Někdy pak časem třeba zjistíme, že co jsme řešit nedokázali a nechali jsme to filosoficky čili stoicky plavat (či jak říkával hanácký idiom „nechat to koňovi, má větší hlavu“), udělal za nás někdo jiný, kdo to dokázal. A my jsme mezitím místo rmoucení nad neřešitelným vyřešili něco, co by možná zase nedokázal řešit on. Známe dokonce případy, kdy naše snaha za každou cenu řešit neřešitelné to ještě víc zneřešitelnila. A naopak rozhodnutí něco neřešit způsobilo, že se to něco vyřešilo bez nás.

Filosofické žánry a styly se v dějinách střídají více méně předvídatelně, podle stavu společnosti, nálady občanů a potřeb ekonomiky. Tedy pendlují jako kyvadlo sem a tam mezi (zhruba) liberalismem a (zhruba) konzervatismem. To je mezi trendem rozvolňovacím a trendem ukázňovacím. Mezi individuální svobodou a kolektivním řádem. Na těch koncích kyvadla nalézáme na jednom anarchii, na druhém autoritářství. Tam se extrémní liberalismus mění v libertariánství (v němž individuální práva převládají nad obecnými povinnostmi), a extrémní konzervatismus v puritanismus upjaté přísnosti, dozírání a trestání.

Jestliže se kyvadlo zavčas nevrátí k opačnému pohybu a nechá se dokývnout až do jednoho či druhého extrému, vytvoří podmínky ke vzpouře. Extrémní liberalismus hrozící anarchií vyvolá opačnou tendenci k totalitní diktátorské „záchraně před rozkladem“. Extrémní konzervatismus, čili dogmatické lpění na zavedených restrikcích omezujících tvořivost, vyvolá opačnou tendenci k posilování individuálních svobod a rozmělnění obecných pravidel.

Oba typy vzpoury mohou propuknout v násilí, někdy až „biblických rozměrů“, jak se dnes rádo v anglofonních médiích říká, aby se tomu dodala trocha dramatičnosti. Dokonce někdy až rozměrů „apokalyptických“. Jako bychom se potřebovali uchylovat k příměrům biblickým, když máme k dispozici mnohonásobně „bibličtější“ příklady z minulého století.

V obou extrémních případech je příčinou násilí ztráta schopnosti vnímat realitu, jaká je, provázená neschopností vystoupit z bedny, jež nám znemožňuje vnímat svět jinak, než z úzkého průzoru naší zabedněnosti. Tak se demokracie a svobodná debata snadno promění ve vzájemně nesrozumitelný povyk zabedněnců, jeden druhého neposlouchajících, přeřvávajících, zatracujících a vyučujících.

Jestli vám to připadá povědomé, nemýlíte se. Na pokraji takovéhoto stavu se svět opět nachází. Extrémní liberalismus západní rozmazlené generace zvané Me-Generation čili generace sobecké a sebestředné, též zvané Entitlement Generation čili generace nároková, nekonečně se domáhající práv bez povinností, mění demokracii v anarchii. Na její kolaps se už slétají a sbíhají, jako supi a šakali na mršinu, různí obnovovatelé totalitních řádů, zleva, zprava a zevnitř. Využívají informačních systémů k přetváření faktů v strach, paranoiu a hysterii, v nichž je stále těžší se orientovat, čemu se dá věřit a čemu ne. Stále víc se necháváme ovládat emocemi (a jimi zkresleným vnímáním událostí) než rozumem a holými fakty.

Víc než kdy jindy dnes potřebujeme na rozžhavené emoce pravidelnou chladící sprchu, aby nás probouzela k realitě a pomáhala nám proplouvat chaosem, který se na nás řítí. Takovou sprchou může být stoická filosofie, jejíž čas znovu přichází.

Žádné strachy, nemusíme si znovu podrobně studovat spisy slavných stoiků jako Epiktetos, Zenon, Diogenes, Seneca a Marcus Aurelius. Na to v záplavě informací, které jsme nuceni denně vstřebávat, nemáme čas. Postačí nám pro začátek si všechny informace a události profiltrovávat trojicí stoických „disciplin“: disciplina vnímání, disciplina akce a disciplina vůle.

Vnímání je náš první kontakt s realitou. Tu vnímáme málokdy realisticky. Vždycky si ji profiltrováváme nahromaděnou sítí dřívějších zkušeností, přání do budoucna, kulturou svého místa a doby, vzděláním, medializací a spoustou dalších faktorů, které nám vytvářejí, čemu se anglicky říká bias, čili zkreslení, pokřivení, tendenčnost, či předsudečnost.

Vnímání je vždy subjektivní. Snahy o objektivní vnímání jsou iluzorní, neboť neproveditelné. Věděla to ve svých dřevních dobách informační spolehlivosti (než přesedlala na dnešní politicky korektní bias) i věhlasná BBC, proklamující nikoli „objektivitu“, nýbrž „vyváženost“. Čili prezentování události z několika pohledů různých jejich vnímatelů. Citování toho i onoho očitého svědka, ale i vykladatele významu v širším kontextu, titulovaného „komentátor“.

Stoická disciplina vnímání tedy spočívá v tom, že se zdržujeme úsudku a neskáčeme na první nabízející se výklad dané události, ale ani druhý a třetí a vlastně žádný. Místo toho s otevřenou myslí a nevytvořeným názorem čekáme na další informace doplňující, potvrzující, nebo vyvracející informace dosud získané.

Tuto radu nám dává Marcus Aurelius:

„Máme moc nemít na věc žádný názor a nenechat si jím narušit svůj stav mysli. “

Každou chvíli se nám stává, že si chybně vykládáme události a situace podle neúplných informací. Na tom kdysi postavil svou důmyslnou televizní reklamu jeden známý britský deník. Jeho reklamní spot zobrazuje několik fází takovéto události:

Fáze 1: Po ulici jde žena. Fáze 2: Rozbíhá se k ní mladý černoch. Fáze 3: Mladý černoch do ženy vrazí a prudce ji odstrčí. Fáze 4: Žena padá na zem a černoch se k ní sklání. 5. Záběr na kus ulomeného zdiva padající se střechy domu a dopadající na místo, kde by předtím ženu zasáhl. 6. Černoch pomáhá ženě vstát. 7. Žena pohlédne zděšeně na dopadlé zdivo a pak na černocha s děkovným výrazem. 8. Text: „Získávejte kompletní obraz.“ A jméno deníku: The Guardian.

Reklama geniální. Kéž by se jí Guardian řídil.

Těžko bychom hledali nějaký mediální příklad lépe ilustrující, že jakýkoli jednoznačný výklad či názor ovlivňuje, jak se v dané situaci zachováme.

Jak se tedy chybnému výkladu bránit? Dát si několik stoických rad.

Tato je od Epikteta:

„Nežádej, aby se věci děly tak, jak si představuješ, nýbrž přijímej je tak, jak se dějí. Jestli se necháváš něčím rozhněvat, nerozhněvalo tě ono, nýbrž tvůj názor, jaký sis o tom vytvořil“.

A opět od Epikteta:

„Neustále se hlídej, jak věci vnímáš, chraň svůj klid mysli a svobodu od bolesti a strachu.“

Naše stoická poučka (tak nějak by to napsal Seneca) tedy budiž:

Nereaguj unáhleně na neúplný výklad situace, protože chybný výklad generuje chybnou akci.

Akce. Jakmile si jsme jisti, že vnímáme událost a situaci takovou, jaká je, ne takovou, jakou si skreslujeme svými emocemi, představami, požadavky, očekáváními, dezinformacemi, dogmaty či ideologiemi, potřebujeme si upřesnit, jakého žádoucího výsledku naše akce má dosáhnout. Případně jakému nežádoucímu výsledku má zabránit. Neztrácet vizi onoho výsledku z mysli a vážit jím každý krok celého postupu, i když nás okolnosti, překážky a lidé od něho odvádějí. Tak, aby každý krok vycházel ze stavu skutečně existujícího, ne ze stavu imaginárního, nebo ze vzduchoprázdna. Každý krok musí být proveditelný námi samotnými a nesmí být podmíněn pomocí druhých, ale zároveň takovou pomoc nemusí odmítat, když se nabízí a směřuje k našemu vytýčenému výsledku.

Náš stav mysli ovlivňuje naše činy a naše činy zpětně ovlivňují náš stav mysli. Ten je nejlepší, když se našim činům daří dosahovat vytýčených výsledků.

Pak zbývá už jen soustředěnost, cílevědomost, jasná mysl a pevné odhodlání. Překážky, které nám osud klade do cesty, nám mohou sloužit jako směrovky, kudy a jak se ubírat.

Opět Marcus Aurelius:

„Překážky jsou ta cesta.“

Vůle. Nechť naše vůle ladí se vším, co se nám děje, v harmonii s tokem událostí. Co se nám jeví jako nepříjemnost, může být příležitostí přesměrovat naše akce jinam, kde jich je zapotřebí a kde mají větší šanci uspět, a úspěchem přispět k dobré mysli, která zas přispěje k dobrým akcím. Nudné stání v dlouhé frontě nebo dopravní zácpě je příležitostí zopakovat si anglická slovíčka. Vymknutý kotník nám připomene, že jsme zanedbali účetnictví a je čas si k němu sednout. Nesplněný slib někoho známého nás naučí neklást nadměrné požadavky na druhé a spoléhat víc na sebe.

Místo zklamání z nesplněných očekávání a remcání nad nepřízní osudu se učme využívat takto vzniklých mezer nebo zádrhelů v našich akcích k dalším tvůrčím akcím. Když naše vůle ladí s vůlí událostí, pak vůle událostí ladí s naší vůlí.

„Žádná nehoda není náhoda,“ praví stoické přísloví.

Jakmile jsme s jasnou myslí identifikovali jasnou akci směřující k jasnému cíli a vědomě se k ní rozhodneme, a to s pomocí latinského slovesa decidere podle něhož rozhodovat znamená doslova „odříznout“, oddělíme svoji volbu od všeho ostatního a nenecháváme se od ní ničím rušit.

Takto nám to podává Marcus Aurelius:

„V každé chvíli udržuj mysl zaostřenou na úkol před sebou, vykonávej jej s přísnou a jednoduchou důstojností, oddaností, svobodou a spravedlností – oproštěn od všech ostatních úvah. Přistupuj ke každému úkolu, jako by to byl tvůj poslední, oproštěn od všeho rušivého, dramatického, ješitného a bez stížností na svůj úděl.“

To ještě neznamená, že to bude snadné. Znamená to však, že rozhodnutí – ono odříznutí – přesune naši mentální a emoční energii z váhání a zvažování do konání. A že tím se rozhodnutá akce stává snadnější, než by byly její alternativy. Naše rozhodování se řídí i vědomím, že rezistence proti konání zvolené akce a zadaného úkolu by si nakonec vyžadovala větší úsilí a měla horší následky. Energie jemu věnovaná by byla kontraproduktivní a promrhaná.

K příkladům se můžeme vrátit k onomu kyvadlovému střídání společenských a politických trendů. Když se kyvadlo přechýlí do svého extrému, je mnohem namáhavější v tom extrému setrvávat a bránit kyvadlu v návratu k trendu opačnému, než využít jeho přechýlení směrem opačným.

A to nám možná vysvětlí, jak to, že hromadící se libertariánské extrémy liberalismu, přecházející v nový totalitarismus, začínají být viditelné rostoucímu počtu lidí. Včetně mnohých, kteří by ještě nedávno za liberalismus dali ruku do ohně a přísahali na jeho věčnou a všudypřítomnou platnost.

Převzato z Playboye

Kurasovy knihy najdete zde.