Nikoliv páteční představení v Oválené pracovně Bílého domu, ale podle mého názoru především následná reakce evropských politiků ukázaly, že poválečná architektura světa se rozpadá, pokud již není minulostí. Po agresi Ruska proti Ukrajině, kdy se před tím nepředpokládalo, že stálý člen Rady bezpečnosti, která měla bránit agresi jiných států, se sám stává agresorem. A nyní, po všeobecném přitakání Zelenskému ze strany současných evropských politiků, nikoliv proti agresorovi, ale proti Americe, může být osudné. Pokud Německý prezident Steinmeier řekne, že nevěřil tomu, že „budeme Ukrajinu bránit proti USA“, zdá se, že se rozpadá ono severoatlantické společenství, které tvořilo jakousi páteř našeho světa. Zdá se, že i nejmoudřejší jsou raněni politickou slepotou.

Cožpak si nikdo neuvědomuje, že Evropa bez USA samozřejmě může existovat, a dokonce i prosperovat, ale NATO bez USA nikoliv. Bez ochotné a připravené k aktivní účasti USA by NATO prakticky přestalo existovat. A boj Evropy proti USA za Ukrajinu z celé věci činí komickou záležitost. Svalnaté řeči o tom, jak Evropa poskytne jakékoliv bezpečnostní záruky Ukrajině, tedy že budeme „bránit Ukrajinu proti USA“ jsou bez dnešní podoby NATO bezzubé a podobají se – když už neustále srovnáváme tato období – zárukám, které Francie a Velká Británie poskytly Polsku před napadením Německem v r. 1940. Jaderné zbraně, které mají Francie a Velká Británie nemají žádný praktický význam, neboť jejich samostatné použití bez NATO by pro tyto země bylo sebevražedné, a tedy nikoho odstrašovat nemůže.

K nejistotám současného světa přispívá i zjevné zhroucení dalších politickomocenských struktur, které mu dávaly jistou jistotu a vážnost. Od osudu Haagského tribunálu, který se stal zcela bezzubou, spíše politováníhodnou institucí, s jakou nabubřelostí vyhlašuje svá rozhodnutí, která nikdo nebere vážně, přes samotnou Organizaci spojných národů složené s množstvím států, kdy vzájemně nemáme žádné povědomí o jejich problémech, zájmech a tužbách, přes neschopnost Evropy bránit se agresivní cizí migraci a její neschopnost řešit ekonomické problémy, selektivní pojetí lidských práv, až po onu Radu bezpečnosti. Když nyní po třech letech války se shodla na závazné rezoluci, jejíž plnění by mohlo teoreticky být vynuceno i „mírovými jednotami“, nebyla u nás v podstatě ani publikována. Nebyla zcela pochuti našemu mainstreamu….

Svět nyní vypadá tak, že jsme dosud hráli šachovou partii, přišel Trump a udeřil do stolu. Šachovnice zůstala stejné, figurky také, ale jsou někde jinde, než byly před tím. Jako by se vracela doba jaltského, nebo hlouběji do historie, vestfálského míru, kdy skutečné velmoci rozhodují vše. Ne, že by se nám to muselo líbit, ne proto, že by rozhodovaly správně a spravedlivě, ale proto, že proti tomu je jen diplomacie a kultivace vztahů, k čemuž nejsme ani ochotni ani schopni.

Žádný budoucí americký prezident, který by přišel po Trumpovi, by se nemohl vzdát, jak někteří doufají, toho, co by Trump pro postavení USA udělal. Vykřikovat „Volodymyre, to jsi mu to nandal“ je sice možné, ale může nás přijít dost draho…

Autor je ombudsman