NATO se na svém summitu rozhodlo pro tu nejmírnější formu odstrašení Ruska

Summit NATO byl úspěchem. Zvýšil kolektivní obranu jejího východního křídla, ale tím nejmírnějším způsobem. Posílil odstrašení Ruska, leč vůči Rusku způsobem nejtaktnějším.

Ve Varšavě se schválilo, že ve východních zemích NATO budou rozmístěny čtyři prapory: britský (v Estonsku), kanadský (v Lotyšsku), německý (v Litvě) a americký (v Polsku). Čtyři prapory nejsou žádnou hrozbou Rusku a ani nemohou zvrátit jeho převahu v regionu. Jejich smysl je dvojí: jednak ujistit dané země, že to NATO s jejich obranou myslí vážně, a jednak odstrašit Rusko od případného avanturistického kroku se špatnými následky pro všechny.

Odstrašit jak? Nikoli v podobě dostatečné obranyschopnosti, nýbrž v podobě takzvaného spouštěcího drátku: kdyby Rusko zaútočilo proti Pobaltí, nezabilo by jen místní lidi, a nemohlo by tudíž kalkulovat, že zbytek Aliance si kvůli nim prsty pálit nebude, nýbrž nutně by muselo zabít i vojáky jiných zemí NATO, čímž by je automaticky zatáhlo do války proti sobě. Protože to ale ví, nezaútočí, válku nerozpoutá, Pobaltí tak bude v bezpečí – a Rusko taky, protože z NATO ho napadnout nechce nikdo.

Zaútočíte-li, budeme se bránit

Čtyři prapory NATO tak mají podobnou roli, jakou měly americké jednotky v západním Německu na počátku studené války: ne ubránit SRN, ale v případě sovětského útoku a jejich zabití spustit masivní odplatu; a protože to Sověti věděli, neudělali to.

Až později, když v 70. letech 20. století rozmístili na západním území SSSR rakety středního doletu SS-20, jež „pokryly“ celou Evropu (kromě Islandu), mohli kalkulovat, že v případě svého konvenčního útoku by se NATO k jaderné reakci neodvážilo (kvůli strachu z SS-20). Tento kalkul definitivně padl v roce 1983, když byly v západní Evropě rozmístěny americké rakety středního doletu Pershing 2, které kompenzovaly sovětské SS-20, a jakýkoli scénář na sovětské ovládnutí západní Evropy definitivně padl. Strategií NATO na konci studené války tudíž bylo válku vyhrát, kdyby ji Sověti rozpoutali, nejen je odstrašovat.

Sověti pak udělali správnou věc a celou studenou válku odpískali. V prosinci 1987 ve Washingtonu Ronald Reagan a Michail Gorbačov podepsali smlouvu INF, která z Evropy stahovala všechny sovětské i americké jaderné rakety středního doletu. Studená válka skončila.

Nyní se NATO nerozhodlo posílit své jaderné zbraně v Evropě; nerozhodlo se pro strategii 80. let, nýbrž se rozhodlo pro tu nejmírnější formu odstrašení: čtyři prapory coby „spouštěcí drátek“. Jaderné zbraně jsou v komuniké NATO sice zmíněny, ale jako poslední možnost. Na „jaderné frontě“ tady NATO zachovává status quo a vyzývá Rusko, aby i nadále dodržovalo smlouvu INF (přitom taktně mlčí, že Rusko ji už porušuje).

Je to špatně? Není; NATO skutečně nechce válku a Rusku naznačuje: my vás neohrožujeme, ale když vy zaútočíte, budeme se bránit. Rusové to chápou; jejich reakce na summit byla (zatím?) velice mírná: prohlášení, že NATO prý „démonizuje“ Rusko a chce se bránit před prý neexistující hrozbou z východu.

Až na to, že ta hrozba není neexistující a Rusko si za to může samo. Je totiž státem, který jako jediný po roce 1945 v Evropě ukradl část území (Krym) jiné země (Ukrajiny), jejíž územní integritu předtím uznával. Je státem, jehož bombardéry opakovaně a často narušují vzdušný prostor zemí jiných, a nejen Pobaltí. A je státem, jenž – ačkoli ví, že ze strany NATO mu nic nehrozí – zahájil proti jejím členům na jejich území mediální propagandistickou válku. S tím vším může Rusko kdykoli přestat – a vztahy se okamžitě zlepší.

O tom, že se nejedná o nějakou iracionální rusofobii, svědčí i postoj tradičně neutrálních zemí Švédska a Finska. Ony taky vnímají Rusko, jaké skutečně je, a proto navázaly spojenectví s NATO (a uvažují i o členství). Za to si Rusko může taky samo; svým chováním vehnalo Švédsko a Finsko do náruče NATO.

Začít u sebe

Co dále summit přinesl? Větší pozornost hrozbě kybernetických útoků. Spolupráci s EU ohledně migrace ve Středomoří. Výzvu členům Aliance, aby plnily závazek dávat na obranu dvě procenta HDP; závazek, který nyní plní jen pět členů Aliance (z 28). A to je bolest, která se týká i nás.

To my, Česká republika, bychom si měli pořádně sáhnout do svědomí. I když výdaje na obranu v absolutních částkách navyšujeme, vzhledem k našemu hospodářskému růstu coby podíl na HDP klesají či stagnují. Je to jen kolem jednoho procenta. A vůbec není zřejmé, jak chce vláda dosáhnout proklamovaného navýšení na 1,4 procenta HDP do roku 2020.

NATO na summitu ve Varšavě svou povinnost splnila. Teď jde o to, abychom i my, členské země, splnily povinnost svou. Nejlepší je začít u sebe, doma, v ČR.

LN, 12.7.2016

Autor je ředitel Občanského institutu