Bělorusko s diktátorem Alexandrem Lukašenkem, to je téma v našich médiích věčné. I vděčné. Aby ne, nevyžaduje obvykle žádné hlubší studium problémů. Jen fráze. Písnička je to hodně obehraná. Třeba ve zdejší televizi veřejné služby se zdá malým zázrakem, když dojde na publikování neutrálně vyznívající zprávy o Ruské federaci. Platí to víceméně od doby, kdy se začala zvedat z kolen, kam padla za Západem uznávané Jelcinovy vlády. Prakticky totéž platí také o sousední Bílé Rusi, jež bývá prezentována coby určitá soft verze sousedního obra. Mimo jiné asi rovněž proto, jelikož se běloruský prezident v posledních letech snažil lavírovat a hledal si – proti autoritě Kremlu – alternativní cestičky na Západ. Stejně jako do Pekingu, jemuž počal vyrábět některé zbraňové systémy.

Momentálně u nás vznikl přímo bizarní souběh informací o zemích Východu. Jsou to popisy masových demonstrací Bělorusů, které jsou absurdně srovnávány s demonstranty v Československu L.P. 1989. Halasně je propíraná otrava asi nejviditelnějšího ruského opozičníka Navalného, aniž by se k tomu objevila jediná pořádná kritická úvaha. A příbuznou informační roli zastává také „hrdý vzdor“ předsedy českého Senátu s primátorem Prahy vůči komunistické Číně: z návštěvy odtrženeckého Tchaj-wanu se díky pohádkářství ČT zformovala událost světového významu. Jako by snad ani neexistovaly dostupné údaje, které zřeďují desetiletí systematicky budovanou představu, že tahle světová strana je apriori ohavná. Zhmotnění zla.

Česká delegace na Tchaj-wan do očí bijícím způsobem souvisela s bezradností opozice před říjnovými volbami nebo s nedávnou návštěvou amerického ministra zahraničí v Senátu, kde v podstatě horoval za novou studenou válku. To samo o sobě stojí za úvahu, ale nechme věc být. Zůstaňme ve východní Evropě, u Běloruska, a tím pádem fakticky též u Ruska. Států hluboce provázaných, dokonce formálním soustátím.

Obě země mají logicky mnohé společné problémy. Aktuálně jim vévodí běloruské demonstrace, trvající už týdny. Tedy masově odmítavé reakce na zjevně zfalšované skrutinium. Ale v této souvislosti patrně nejde jen o ně, byť jsou nejvíce na očích. Když si poslechneme názory minského prezidenta Lukašenka, jenž občas poslední dobou připomíná mluvčího Kremlu, máme na stole, že s jeho kardinálními starostmi úzce souvisejí i problémy jiné. Například již zmíněná otrava ruského blogera Navalného, jíž měl prý způsobit jed novičok. Což se zdá být jinak samo o sobě mimořádně zvláštním. Proč? Známý opozičník nejenže po nasazení vojenského toxinu nezahynul, ale dokonce měl stejné štěstí jako v Anglii Sergej Skripal se svou dcerou. Navíc po ataku látkou, s níž byla Moskva (nepochybně nyní zaměstnaná událostmi v Bělorusku) tolikrát negativně propagandisticky spojována. Přesto bylo vycestování Navalného do Německa bezproblémové. Ať je tomu, jak chce, každopádně se již v reakci na tento medializovaný útok objevila stanoviska, zda by nemělo být zváženo dokončení strategicky významného produktovodu Nord Stream 2. Energetické spojnice mezi Ruskou federací a Německem, kterou tolikrát kritizovaly zejména Spojené státy.

V Bělorusku jako takovém se pravděpodobně počítají poslední dny moci mnohonásobné hlavy státu. Jedná se především o to, za jakých okolností a jak rychle proběhne lukašenkovská vládní agónie. Pravděpodobně ještě nějakou dobu při životě vydrží, o to se Rusové ze strategických důvodů postarají, nicméně tahle éra pozvolna končí. Víceméně si to Lukašenko zavinil sám. Nejspíš se natolik zamiloval do svého obrazu vůdce (nemluvě o snaze zformovat prezidentskou dynastii), až nechal spočítat vlastní voličskou přízeň na nějakých osmdesát procent. Co hůř, proti nespokojencům v ulicích vyrazil železnou pěstí. Poskytl tím naprosto zbytečně prostor k mezinárodní kritice, proti níž mu sice Putin nesporně pomáhá, ovšem zároveň tak, aby jej při tom nanejvýš oslabil.

Charismatický Lukašenko nemá totiž nijak dobré vztahy se svým ruským protějškem či jeho klikou, a to se mu právě vrací jako bumerang. Nevyplácí se lavírovat mezi několika hráči naráz a s nikým nebýt obzvlášť zadobře. Nikdy totiž nepředstavoval „loutku Kremlu“, jak se dodnes tvrdí. Naopak, vysloveným provokováním vlivného souseda se stala třeba vyostřená protiruská předvolební rétorika, která vyvrcholila zatčením třiceti ruských žoldáků coby nepřátel běloruské svrchovanosti.

Desetimilionový východoevropský stát nicméně čekají v důsledku četných lidových protestů důležité události. Změny, které dost možná povedou k dalšímu provázání jeho osudů s Ruskou federací. Dlouhodobě znepokojenou tím, jak daleko na východ Západ v posledních desetiletích pronikl.

Obdobný komentář zveřejnila Mladá fronta