V Barmě vrcholí protesty proti vojenské diktatuře zodpovědné za všeobecný rozklad, kterým tento stát v jihovýchodní Asii zcela jistě prochází a který nese za následek nejen hospodářský krach. Barmský režim mezi ostatními zastupuje nejhorší způsob vládnutí. Díky němu obyvatelé Barmy (od 90. let oficiálně označované jako Myanmarský svaz) náleží k nejzaostalejším částem rozvojového světa. Vedle chudoby, šířící se nákazy AIDS a čilé výrobě drog, potýkají se s akutním nedostatkem svobody, jejímuž nastolení v podobě demokratického systému armádní despotové ze všech sil brání.

V čele protestního hnutí stojí buddhističtí mniši projevující nespokojenost s celkovou situací v jejich vlasti pokojně, bez náznaku agrese. Reakce, která přišla z vládnoucích kruhů, je přesně opačná. Podle posledních zpráv barmská policie několik z protestujících zastřelila a řadu zatkla. Barmské úřady blokují internet, mobilní telefony, neboť právě přes ně se dostávají informace o aktuálním stavu v zemi do zahraničí.

„Šafránová revoluce“, jak někteří stačili barmské události označit, sklidila i pozornost Rady bezpečnosti. V té ovšem Čína vyzbrojená právem veta odmítá větší angažovanost mezinárodního společenství ve vnitropolitické krizi svého chráněnce, kterého Barma pod vládou vojenských předáků představuje a zdůvodňuje svůj postoj tím, že mezinárodní intervence by mohla Barmu a zbytek regionu připravit o stabilitu.

„Co s takovou stabilitou?“ zapřemýšlí každý člověk se špetkou zdravého rozumu. Lidskou nesvobodu nelze opřít o slova obhajující stabilitu. Už jen proto, že prostředí, v němž jsou lidé svědky zpochybňování svých základních nároků, může stabilitu pouze předstírat. V určitém časově vymezitelném horizontu se začne otřásat v samé podstatě. Ze zdůrazňované stability zbudou leda nafouklé fráze nadýmající se k prasknutí. Přesně jako v Barmě posledních dnů.

Odhodlanost k odstranění zlovolného režimu je v Barmě silná, a pravděpodobně se ještě bude stupňovat. Ačkoli zástupy mnichů postupující ulicemi barmských měst vyvolávají nadšení a obdiv většiny svobodného světa, k nastolení proměn ve znamení demokracie to nestačí. Schází konkrétní podpora zvenčí. Ta by měla probíhat dvěma směry. Nejprve ze Západu. Západní země se musí sjednotit v odporu k barmské juntě. Uvalit na Barmu maximálně zpřísněné ekonomické sankce a přes masmédia vyslovit otevřenou podporu vůdcům nespokojené veřejnosti. Dalším směrem, ze kterého musí přijít impuls ke změnám, je Čína. Ta se důležitostí svého postavení snaží ochránit barmské vládce před donucovacími opatřeními posvěcenými přímo hlasem OSN. Barma je pro ni pod současnou vládou příhodným obchodním partnerem. Doma Čína demokracii odmítá. Proč by ji pomáhala nastolit někde jinde?

Na stranu prosazovatelů nového uspořádání se nečekaně přiklání miliónový argument, který čínské patricije vybízí k přehodnocení dosavadního přístupu. Kvapem se blíží olympiáda v Pekingu, kterou moc komunistického státu zamýšlí využít k vykřičení svého rostoucího významu ve světových souvislostech. Velkolepě koncipovaná slavnost by pro pořadatele mohla skončit fiaskem á la Moskva 1980. Jen si představme, kdyby USA společně s členskými státy EU, Japonskem, Austrálií, Kanadou atd. olympijské hry v Číně vynechaly. Jestliže Čína nevybídne barmské mocné k dialogu s opozicí a nepošle zprofanovaný režim ke dnu, taková varianta není vyloučená. Z pompézní oslavy by rázem zůstala trapná ostuda, po které by čínská sebejistota utržila prasklinu k nezahojení.

LOH v Pekingu by se tedy nakonec nemusely proměnit v černý okamžik v dějinách demokracie, ale v jejich nečekaně světlý moment.

Autor je student, spolupracovník Institutu K.H.Borovského www.ikhb.cz