Snad nebudu pokládán za plagiátora Václava Klause, ale dovolím si také napsat krátké Zápisky z cest. Nedávno jsem byl ve Španělsku, vlastně spíše Katalánsku. A především v jeho skvělé metropoli Barceloně. Ta mě nadchla nejen mořem, kostely, milými kavárnami, tapas, univerzitami, přátelskými lidmi a architekturou, ale i svým (veřejným) metrem. U toho bych se dovolil zastavit.

Začnu tím, co mě nejvíc překvapilo: v barcelonském metru není jediná reklama. Ani jedna. Nepočítáme-li oznámení tamního dopravního podniku o pokutách za černou jízdu a přání pěkné cesty.

Prostě žádné plakáty s usměvavými modelkami a moudrými politiky, žádné mini ani midi billboardy na půjčky, žádná omalovánka s nápisy „kup mi, mámo, tohle“ a „udělej za třetinu výplaty, pro zdraví, tamto“. Vizuální smog nula. Člověk tam opravdu může metrem jet a jenom si tak být a „myšlenkovat“, jak říkával nezbedný žák Kaplan. A to v době, kdy i v pražském metru si připadáte občas spíš jako na balkánském tržišti či konferenci o reklamě než v dopravním prostředku v 21. století.

Překvapivá čistota

Druhá věc: čistota. Neříkám, že by se tam dalo jíst z podlahy (ani bych to nedoporučoval), ale působilo to velmi upraveně, kultivovaně, bez odpadků a pomačkaných letáků a obalů od horalek z Lidlu na zemi.

Myslím, že barcelonské metro aktuálně předčí svou čistotou nejen Prahu, ale i Paříž nebo Londýn. Takže staročeská (nekorektní) moudrost, že čím více na jih, tím větší „nepořádek“, zde vážně neplatí. Zbytečné předsudky.

Zajímavost: na přestupní stanici Torrassa musíte/můžete nahoru šesti patry jezdících schodů. Když přestupujete (třeba z linky L1 na L9), máte pocit, že míříte spíš na rozhlednu než na další nástupiště.

Ano, šest! V Praze jsem tohle nikdy nezažil, v Brně už vůbec ne. Jistě, znalci asijských sítí metra ihned zasmečují, že jeli ještě více pater, ale to se nepočítá, jelikož to není v EU.

Další zajímavost: „zamčené stanice“, jak je známe třeba z Jižní Koreje či Indie. U peronu jsou skleněné bariéry/dveře, které se otevřou, teprve až když přijede vlak. Výsledek? Nikdo nemůže spadnout na koleje, a hlavně – nikdo nemůže nikoho jiného protiprávně strčit pod přijíždějící vlakovou soupravu.

Pravda, strojvůdce se musí trefit přesně, ale to již dnes asi řídí robot, nezažil jsem, že by se netrefil. Ještě dodávám pro vyšší informační komplexnost, že tahle pro Čecha netypická věc není na všech stanicích, jen na těch klíčových a novějších.

Úsměvy, kam se podíváš

A teď trocha čísel. Barcelona má jen o 300 000 obyvatel víc než Praha, ale má dvanáct linek metra. Praha? Stále jen tři. A to nám Piráti a Spolu už několik let slibují tu slavnou „čtyřku“. No, možná až vyrostou naše děti či vnoučata…

Jízda metrem v Barceloně je většinou pohodová – na většině linek je klid, lidé čtou, hlavně koukají do mobilů nebo jen tak kolem sebe a většinou se usmívají. Vím, lepší nálada je mj. dána i slunečnějším podnebím. Nechci psát laciné fráze o zakaboněných Češích, ale i tak bychom se mohli občas usmát.

Ale výjimka potvrzuje pravidlo. V sobotu 14. června jsem jel několik stanic centrem – a tam byl doslova „bordel“. Byla to ta nejhlasitější, nejrůžovější a nejperlivější forma „nepořádku“: dámská (heterosexuální) rozlučka se svobodou. Měly paruky, balonky, zpívaly, křičely, popravdě dělaly snad větší „blázinec“ než 50 slávistů nebo 30 baníkovců na výjezdu.

A víte co? I když mě z toho trochu bolela hlava, musím přiznat: bylo to vlastně docela milé. Takový ten chaos, co nenaštve, jen připomene, že život není jen o efektivitě a čistých nástupištích.

Normální moderní město

Ergo iberijské kladívko, a tak si říkám – kdybych měl porovnat metro v Barceloně s tím pražským, bylo by to asi jako srovnávat staršího bratra z ciziny, co už si prošel světem, s mladším, který teprve slibuje, že něco dokáže. A zatím pořád čeká na čtvrtou či pátou linku. A Brno, to čeká pořád na tu svoji první… Jak říká trefně Bolek Polívka, Praha sice nic moc, ale pořád má o tři linky metra více než Brno.

Ale naděje umírá poslední, páni politici s tituly i bez.

Třeba se i v matičce Praze jednou dočkáme více než zmíněných tří linek metra. A hlavně metro pojede až na letiště jako v normálním moderním evropském městě v 21. století po Kristu.

Praktická aktuální zkušenost – cesta metrem přímo z barcelonského letiště (terminál 2) do hotelu na druhé straně Barcelony mne vyšla na krásných pět a půl eura (cca 140 korun).

Jinak na cesty po městě (mimo letiště) si můžete pořídit např. „lítačku“ za 12,50 eura na deset jízd (jedna jízda max. 70 minut). Tedy za epesních 1,25 (30 korun) za jednotlivou jízdu. Průměrný hrubý měsíční plat je ve Španělsku cca 61 000 Kč. Opakuji hrubého, ale daně a pojištění jsou tam srovnatelné s našimi.

Sečteno – při zavedení linky metra na Letiště Václava Havla by odpadly mj. stresy (a mezinárodní ostuda) s různými vykutálenými taxikáři a (česky ani anglicky nemluvícími) „uberisty“. Ale to je námět zase na jiný článek.

Hezké léto!

Psnáno pro Lidovky.cz, autorův blog Legendární medvěd je zde.