Na návštěvě v největší oblasti pobřežních mokřin v Evropě

Ke konci své dlouhé cesty napříč kontinentem se Dunaj, teď už zmohutnělý na šířku skoro jednoho kilometru, rozděluje do tří ramen. Mezi nimi vznikla dunajská delta – obrovský a plochý prostor mokřadů, klikatých kanálů a ostrovů.

Dunajská delta z vesmíru (foto: NASA)

Na geologické poměry je tahle oblast mladá – většina delty snad není starší než tisíc let. Souvisí to s tím, jak ve středověku lidské osídlení postupovalo dále do kopců a hor. S odlesňováním dřívějších pralesů přišla eroze půdního krytu a odnesenou hlínu uložil nakonec Dunaj ve svém ústí. Delta se stále ještě rozšiřuje směrem do Černého moře, i když už pomaleji než dříve – hodně sedimentů totiž zachytí přehrady.

Největším městem na rumunské straně je Tulcea, velký říční přístav srovnatelný počtem obyvatel s Libercem (na rozdíl od Liberce tu ale nejezdí tramvaje). Plují sem i námořní lodi. Hned vedle přístavu vzniklo jezírko, ve kterém jsou umístěny vydatné vodotrysky. Při západu slunce se v nich rozsvítí barevná světla a vytvářejí zajímavé efekty; fotograficky vzato je to materiál hodný pohlednic. O kousek dál však začíná panelové sídliště, které by na pohlednice dal jenom sadista nebo naprostý cynik.

Západ slunce v přístavu Tulcea

(Malá poznámka k panelové architektuře. Paneláky se stavěly ve východním bloku všude. Nikdy už ale nebudu nadávat na zateplovací módu, která je posledních patnáct let u nás v ČR všudypřítomná a která změnila sídliště ve zmatek papouščích barev, když si každé SVJ vybralo jiný motiv. V Rumunsku je vidět, jak by ty domy vypadaly po dalších dvaceti letech bez rekonstrukce. Zle, nedobře.)

Mila 23, necelých pět set obyvatel

Tulcea slouží jako turistická základna pro výpravy do delty, kam se nedá v podstatě dostat jinak než motorovým člunem. V deltě samotné žije jen málokdo. Nachází se tu malá vesnička Mila 23 s několika sty obyvateli, kde nicméně vyrostlo hned několik rumunských olympijských kajakářů. Člun tady patří k životu stejně samozřejmě jako jízdenka MHD v Praze.

Průjezd „konkurenčního“ člunu s vámi notně zahoupá

Krajina delty je písčitá a zarostlá. Na nízkých ostrovech, které málokde dosahují výšky větší než dvou metrů nad hladinou, rostou lesy s hustým bylinným patrem. Jednotlivé stromy sestupují až k vodě či dokonce do ní, v řece leží mrtvé dřevo. Tam, kde se neujaly stromy, ční ze směsice vody a písku čtyřmetrové rákosí. Voda v kanálech je hnědá a nese spoustu hlíny; tam, kde kanály přecházejí v jezírka, se stává modřejší a průhlednější.

Břehy jsou rájem pro ptáky – na větvích posedávají kormoráni, po hladině plují labutě bílé i šedohnědé, v bahně stojí volavky. Nejdrzejší jsou pochopitelně racci, největší odstup si od lidí dávají pelikáni, které nejlépe uvidíte dalekohledem.

(A propos pelikáni: konečně někdo, kdo vypadá i s podbradkem dobře.)

Létající živočišstvo se neomezuje jen na ptáky, komárů je také dost. Kdykoliv člun někde zastaví, třeba kvůli výhledu, vrhne se na cestující mračno mikro-drákulů natěšených na lidskou krev. Při plavbě samotné naštěstí bodat nemohou, proud vzduchu je smete stranou.

Roste tu spousta leknínů

(Kdo by chtěl vidět vzorek takové krajiny a nejezdit přitom až do Rumunska, může navštívit Dyjský trojúhelník ležící na jih od Břeclavi, zejména rezervaci Cahnov-soutok. Proti dunajské deltě je maličká, ale základní charakter má dost podobný. Včetně komárů.)

Jako říční ekvivalent dálnice tu slouží sulinské rameno, které odvádí do Černého moře asi pětinu všech vod Dunaje. Na rozdíl od bočních kanálů, které se kroutí tak, jak jim příroda zavelela, byl tenhle kus řeky už dávno zregulován pro plavbu. Zdejší břehy jsou obloženy kamením a ve skoro rovné linii se táhnou až za obzor.

Po sulinském rameni se jezdí hodně rychle

Za několik hodin plavby stihnete spatřit tak jedno procento delty. Naprostá většina z ní patří jenom ptákům; divočina, jakých je ve střední Evropě k vidění jen málo.

Kdyby zítra člověk zmizel z povrchu planety Země, nemuseli by si toho zdejší okřídlení domorodci ani všimnout.

*****************************

Hudební epilog
O vlnách Dunaje neskládal písně jenom Strauss.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 2
Když je něco zapomenutého, je dobře se ptát, jak se to stalo. Zapomnělo se proto, že se něco dostalo za horizont času a zájmu, anebo proto, že se nějak někomu zapomenout chtělo? Autor v této knížce nahlíží do událostí zas tak ne moc vzdálených.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora