Jednoho dne se objevilo uprostřed obýváku velké lejno.
Tady to smrdí, říkali si všichni. Co s tím? Když ho odstraníme, přiznáme, že někdo z rodiny nešel na záchod, jak se sluší a patří - a to by nebylo pěkné. Chodili kolem a pak někoho napadla spásná myšlenka - přikryjeme tu věc novinami. Není to úžasné? Lejno zmizelo a jako bonus si ještě můžeme počíst, co je nového. Ale ouha, ono to stále smrdí a navíc se slabším jedincům dělá v nevětrané místnosti z toho smradu na zvracení - tak pokud možno nenápadně vrhnou obsah žaludku do kouta a přikryjí jej novinami. Brzy není kam šlápnout, všude smrad... Noviny došly. Honem, sundejte oblečení, co máte na sobě, přikryjeme to, takové malé hovínko přece nemůže zasmradit celý dům. Ale malé hovínko vůbec není malé a za chvíli je cítit i na půdě. Začínají se ozývat hlasy, že by bylo lepší dům zavřít a odstěhovat se. A přitom to byl ze začátku docela hezký, světlý a vzdušný dům. Občas se sice někdo potají vyčůral do květináče, ale než kazit příjemnou a uvolněnou atmosféru, bylo lepší taktně mlčet. Zvenčí situaci pozorují nejrůznější spekulanti a mnou si ruce. Brzy už bude dům k mání za babku i s vybavením. Možná s trochou šikovnosti by šlo dokonce přesvědčit nájemníky, že když zůstanou a bez prodlení odevzdají všechny své svršky a zavážou se, že budou své peníze pravidelně posílat na účet úklidové firmy, za tučný jednorázový poplatek bude problém vyřešen. Konec To be continued...
Dluhová krize. Všude se o ní mluví, píše. Prostor k vyjádření dostává mnohem víc ekonomů než obvykle. V souvislosti s Evropou, eurem se spojují další slova - krize, půjčky, dluhy, bankrot.
Řecko se dostalo do platební neschopnosti před více než rokem, ale místo aby si prošlo ozdravným, rychlým bankrotem, začalo být draze zachraňováno. Samozřejmě, ani ne tak Řecko jako spíš banky, které by jinak peníze za své řecké dluhopisy nedostaly zpět. Začalo masívní lití záchranných peněz do řecké černé díry, ale ozdravení dosud nevidno, Řecko se na pokraji smrti potácí i nadále, přičemž se dále noří do dluhů, jež v žádném případě není schopno splatit - a ani nebude. Záchranné manévry začínají být čím dál dražší. Potíže se začínají projevovat v dalších zemích a mluví se už o nadnárodních dluzích. Státy jsou zadlužené, bankovní sektor také. Je ovšem zajímavé, že se nikdy v historii nestalo, aby se úspěšná banka rozhodla své zisky rozdělit daňovým poplatníkům. Když však bance teče do bot, volá hlasitě o pomoc a záchranu. Z dlouholeté nezodpovědnosti, rozmařilého hýření a ostudného dluhu se udělá politikum a začne se mluvit o solidaritě, zodpovědnosti.
A v tomto momentě přichází MMF s žádostí o půjčku. Vyrážení klínu klínem, napadá mě. Utrácíme příliš, topíme se v dluzích... co uděláme? Půjčíme si ještě víc. Co se stane s penězi z eurovalu? Až Itálii už nikdo nepůjčí, dostane je ona - s příjemným úrokem. A když je nebude moci vrátit? Inu, nic, jako doposud. Podporovat další rozmařilé utrácení, populistické rozpouštění finančních injekcí do důchodů a sociálních dávek znamená pouze oddálení problému, nikoli jeho efektivní řešení. Navíc nejsou známy žádné konkrétní dodržitelné podmínky, jen neurčité sliby a politické bububu o izolaci. Jak by ale MMF mohl nabídnout transparentní, konkrétní podmínky, když v podstatě sám žádá o finanční výpomoc? Důvěra v takovou instituci se pak velmi rychle vytrácí. Neexistuje záruka, že peníze bude schopna vrátit, pokud sama nemá dostatek.
Plán, který se snaží tvářit jako záchranný plán, není ničím jiným než vágní politickou proklamací. Rozhodně nepomůže stabilizovat Evropu a dlouhodobě jí jen uškodí, protože do problémů spolehlivě stáhne i státy relativně zdravé a mimo eurozónu. Je nemorální vyhýbat se zbaběle bankrotu všemi prostředky, lít další a další peníze, ohrožovat okolní země a vydírat je nutností zapojit se do pofiderní "záchrany". Plán spočívající v myšlence, že zadlužení se zbavíme zadlužením ještě větším a kolektivním je perverzní a nebezpečný.
Převzato z blogu Evropanka.blogspot.com s laskavým svolením autorky