29.3.2024 | Svátek má Taťána


ÁZERBÁJDŽÁN: Zatykač

27.2.2017

Tak český europoslanec Jaromír Štětina by měl jít podle názoru ázerbájdžánských úřadů sedět, těžko si umím jinak vyložit mezinárodní zatykač, který na něj vydaly. Tedy nejen na něj, přinejmenším ještě na další dva evropské poslance. Člověk ani nemusí chodit ke kartářce, aby dokázal odhadnout, že žádná evropská policie nejspíš ony „kriminálníky“ nedopadne a nepředá režimu Ilhama Alijeva, ázerbájdžánského prezidenta, který svědomitě rozšiřuje moc i majetek rodiny – bude-li takhle pokračovat, mohl by si pomalu začít říkat chán.

Zajímalo by mě, zda se ázerbájdžánské úřady dožadují vydání všech mezinárodních pozorovatelů referenda v Náhorním Karabachu, které proběhlo v pondělí 19. února. Ti tři europoslanci totiž nebyli sami, kdo „nelegálně vstoupil na území Ázerbájdžánu“, vím nejméně o třech dalších pozorovatelích (ale samozřejmě je nebudu jmenovat, ať si je Alijevovi úředníci hledají, jak dovedou).

Je to paradoxní situace: na území Náhorního Karabachu se z ázerbájdžánského území dost dobře vstoupit nedá, enklávu od Ázerbájdžánu dělí frontová linie, a tak se musí ten, kdo chce Karabach navštívit, vypravit do Arménie a dopravit se tam přes hory, a to po zemi – létat se tam vzhledem k nedaleké bojové linii taky moc nedá.

Náhorní Karabach se odtrhl od Ázerbájdžánu začátkem 90. let, a od té doby existuje „minská skupina“, která se snaží konflikt nějak urovnat, ale naděje na to jsou v podstatě nulové. Obyvatelé Karabachu, kteří si právě teď v pondělí odhlasovali, že jejich neuznávaná republika má nést starobylé jméno Arcach, jsou rozhodně přesvědčeni, že jsou samostatným státem. Nikdo jiný na světě to však neuznává, jen jiné podobně násilně osamostatněné postsovětské útvary, třeba Podněstří. Arménie, která v konfliktu Karabachu a Ázerbájdžánu hrála velmi podstatnou roli, neříká tak ani tak, ale neuznávaný stát dlouho financovala. Že by někdy mohla souhlasit s návratem Náhorního Karabachu neboli Arcachu do hranic Ázerbájdžánu, je vyloučeno.

Je to zapeklitý problém a minská skupina, která už existuje jen formálně (o osudu loňské několikadenní války se rozhodovalo v Moskvě, nikoli v Minsku), měla skutečně těžký úkol. Buď mohla uznat, že když si někdo vybojuje kus území, může se tam opevnit a zřídit si vlastní stát, čili posvětit násilí jako legitimní součást mezinárodního práva – anebo mezinárodního právo prosadit, to jest donutit obyvatele Karabachu, aby přistoupili na to, že jsou vlastně občany Ázerbájdžánu, což ovšem není možné. A tak se situace fakticky nemění už od příměří uzavřeného před pětadvaceti lety.

Osud pana Štětiny mě moc netrápí, nemyslím, že by mu sebeméně hrozilo vydání do ázerbájdžánského vězení. Spíš mě dost často obtěžuje myšlenka, jak dopadne ta novější minská skupina, která by měla „něco udělat“ s válkou a odtrženými regiony na východě Ukrajiny. Těžko „udělá“ něco jiného než ta první.

LN, 24.2.2017