Určitě to také znáte, ty dny, kdy na co člověk sáhne, to se mu sype pod rukama. A k tomu jsem byl právě vyzván, abych napsal něco pěkného o autech. Ten člověk si nemohl vybrat lepší moment. Pondělí ještě žádnou katastrofu neohlašovalo. Přihlásilo se pozdní jaro, na záhradce rozkvetly tulipány a opadal zlatý déšť. Konečně zase nastal čas triček a kraťasů. Vrata garáže dokořán, venku příjemných 26°C, na stojanech MG TC z roku 1952 s celkem triviální závadou - vodní čerpadlo s vysypanými ložisky a těsněním. U nějaké fordky oprava tak na hodinu, čerpadlo na pultě v každém obchodě se součástkami tak maximálně do dvaceti dollarů. Ne tak MG TC. Pravda, je to autíčko titěrné, s motorem o síle travní sekačky, ale plné záludných překvapení v místech, kde by je člověk nejměně čekal. Čerpadlo se objednávalo až v Kalifornii. UPSák konečně nechal na prahu krabičku s kusem litiny, hřídelkou a rotorem a účtem na 175 zelených. Uf.

Představuji si scénu z černobílého filmu, v níž je v detailu zachmuřených tváří patrno ono zvláštní úsilí anglických inženýrů, kteří v tweedovém saku s koženými nášivkami na loktech a lulkou mezi zuby přemýšlejí, kam na motor připevnit vzpěru zachytávající točivý moment, aby nešla odšroubovat bez rozebrání poloviny auta. A byli to machři, našli místo na spodku čerpadla, k němuž se ani trpajzlík s dvaceticentimetrovými prsty nedostane. Nezbylo než začít demontáží chladiče, přesněji řečeno držáků světlometů, které zároveň slouží za horní držáky chladiče. Druhé otočení klíčem mne mělo varovat, že to nebude jen tak a že bych měl předvyjednat aspoň dvojnásobnou cenu.

Nepomyslel jsem na to, v tomhle jsem zůstal trouba. Kdysi mi zákazník a dobrý známý přivezl bugattku T-54 s prasklým blokem, ma který nikdo nechtěl sáhnout, protože auto s tou prasklinou sedělo asi 15 let v nějaké stodole. Blok je velmi tenkostěný a zevnitř slušně zkorodovaný. Naštěstí nebyl prasklý do válců ani do spalovacího prostoru. Tak jsem ho sešil stařičkou metodou šroubků zavrtaných pod různými úhly a přes sebe a díky moderní chemii a Loctite ten blok drží dodnes. Řekl jsem si tehdy, je to speciální práce, nikdo to nechce dělat, budu drzej, zavřel jsem oči znásobil cenu skoro na 5000. Majitel přišel, já obletěl s bugattkou blok a majitel bez mrknutí napsal šek. Za nějaký měsíc jsem se dočetl v automobilovém magazínu, že auto prodal na aukci do Japonska za 8,5 milionu. Po létech, když na to přišla řeč, mi řekl, že kdybych si řekl o padesát tisíc, vyplatil by je mez mrknutí. Ale neprodělal jsem, získal jsem v něm stálého zákazníka a kamaráda, a to za těch padesát kolíků určitě stálo.

Odšrouboval jsem matku z držáku chladiče i s litinovým okem, skrz něž procházela. Bylo k ramenu přilepeno epoxydem a zalakováno. Nainstaloval jsem čerpadlo, řemen pohánějící pumpu a dynamo, které musí zůstat volé, anžto dynamo má jen bronzová futra, která hodně napnutý řemen přežijí tak o 2000 km, utáhl hadice, naplnil chladič nemrznoucí směsí. Jedva jsem stroj nastartoval, převtělil se nikoliv v travní sekačku, ale v kropičák. Zelenkavá tektina prýštila mezi lamelami chladiče rovnou na větrák. Než jsem doběhl ke spínací skřínce, bylo mazlavě zelenkavé auto, já i podlaha.

Není to zrovna zábavná historka, a to už se mi vůbec nechce psát o havárii motoru sedmapadesátky kde se po generálce a asi po pětiminutovém zabíhacím režimu přetrhl úplně nový ventil objednaný od Bugatti Clubu z Anglie. Ti pacholci si je asi nechávají dělat v nějaké zapomenuté huti z doby čínské kulturní revoluce, práškovou metalurgií s nachromováním natvrdo.....ale že rupnul v polovině dříku mi nikdo neobhájí, a tak hledám 16 nových, antikorových ventilů. Jak jsem už fňuknul, nebyl to zrovna pookřávající týden.