Zatímco jinde se pořád ještě píše o brexitu, případně o Euru (míním spíš to fotbalové), my tady v Austrálii máme jiné starosti. Události v Evropě se nás týkají jen okrajově. Populárními medii dobře zpravený Evropan by se mohl snad domnívat, že naší prioritou zde by mělo být chránit se před útoky žraloků a krokodýlů, skutečnost je ale jiná. Dokonce ani komáry nesoucí virus zika tu snad zatím nemáme; před čím se ale už dobré dva měsíce musíme ohánět, jsou dotěrní politici. Tak dlouhá byla volební kampaň vedoucí k oněm kýženým federálním volbám. Když jsem se ubíral od nás k asi 400 metrů vzdálené škole, v níž se nacházejí volební místnosti, abych napsal několik předůležitých čísel na volební lístky (ten pro senát byl spíš listem asi metr dlouhým, nepřeháním), domníval jsem se, že po vykonání této své občanské povinnosti budu mít zase aspoň na rok svatý pokoj, než dojde k jiným volbám, tentokrát k těm státním. Leč nastojte!
Podle předpovědí měla vládní koalice liberálů a agrárníků vyhrát, i když s dosti sníženou majoritou. To samotné už nedávalo vůdcovi liberálů a ministerskému předsedovi Malcolmovi Turnbullovi to nejlepší vysvědčení. Když tentýž převzal po zdařilém vnitrostranickém puči vedení po Tonym Abbottovi, požíval mezi voliči kromobyčejné popularity, přes 60 %. To by mělo pro zkušeného pozorovatele politického dění být spíš výstražným znamením. Shora vede cesta jedině dolů. Za těch 300 dní, po které je hlavou státu, mu vskutku ty procentní body pomalu, ale jaksi nezadržitelně ubývaly. Aspoň dva s každým měsícem. Když se Turnbull rozhodl, že využije nabídnuté příležitosti a svolá volby včetně celého senátu, což bývá neobvyklé (běžně se zde volí jen polovina senátorů), bylo to dost překvapivé a na hranici hazardu. Podle průzkumů veřejného mínění byly totiž šance obou hlavních stran už celkem vyrovnané. A Turnbull určil neobvykle dlouhou dobu volební kampaně, celé dva měsíce. Během nich se toho mohlo stát hodně.
Ano, stal se brexit, těžko ale říci, že ten by volby nějak zvlášť ovlivnil a pokud ano, spíš by to mělo pomoci usazené vládě. Co zřejmě koalici nejvíc uškodilo, bylo její poněkud nevýrazné popření tvrzení opozice, že se vláda chystá k privatizaci tzv. Medicare, což je systém státem vedeného zdravotního pojištění. Kdybych byl politickým poradcem, jednu věc bych politikům neustále vtloukal do hlavy: za žádných okolností nesahejte lidem na zdravotní pojištění! Už pouhé podezření, že by se tak mohlo stát, stačí k tomu, aby se strana vezla. Tentokráte dokázal vůdce opozičních labouristů Bill Shorten z takovéto zvěsti z doslechu vymáčknout, co se dalo, a jen tím, že při jakékoliv příležitosti vinil vládu, že potají chová myšlenky na privatizaci zdravotnictví. A je dobře známo, že negativní volební kampaň často přináší výsledky.
Brzy poté, kdy se televizní komentátoři - vybraní většinou z řad současných i bývalých politiků a pečlivě vyvážení tak, aby to nevypadalo, že některá ze stran by mohla mít převahu nad jinou - jen trochu rozehřáli, začal se ukazovat trend. Podpora vládní koalice liberálů a agrárníků bude podstatně menší než při posledních volbách. Vláda bude moc ráda, pokud se jí podaří zůstat u moci s rozdílem jednoho či dvou poslaneckých křesel. Že budeme opět mít zablokovaný parlament, je docela dobře možné. Záleží hlavně na tom, jaké se ukáží být poštou doručené hlasy, kterých je daleko víc, než jich normálně bývá.
K nyní už celkem zřejmému neúspěchu Malcolma Turnbulla je nutno připočítat situaci, která se jeví v senátu. Jeho úmyslem bylo zbavit se některých přívažků, které v podstatě oběma hlavním stranám jen ztěžovaly práci. Už nyní se nicméně začíná rýsovat, že by mohla nová horní komora parlamentu být ještě rozmanitější než ta předchozí. Zdá se například, že notoricky známá představitelka krajní pravice Pauline Hanson, o níž jsem zde před dvaceti lety často psával, ji se svými rudými vlasy opět zpestří, tak jak to tehdy činila. Na to, jaké bude konečné složení australského parlamentu, si ale budeme muset počkat nějaký čas. V případě dolní komory několik dní, pokud jde o senát možná i několik týdnů. Jedno je už jisté. Naděje vkládané v Malcolma Turnbulla, a to zejména pravicovým středem, se ukázaly být planými. Dá se předpokládat, že Turnbull bude mít po tomto fiasku potíže udržet se v čele strany, a to i kdyby se koalici podařilo získat celkovou většinu v dolní komoře sněmovny. O tom, že v ní budou nejsilnější stranou, se celkem moc nepochybuje, je ale dost dobře možné, že k tomu, aby vytvořili vládu, budou muset jít z prosíkem k některým z nezávislých, jichž opět bude aspoň hrstka. A to je přesně to, co si Turnbull nepřál. Otázkou ovšem je, zdali to nebude někdo jiný, kdo si místo něho bude ty nezávislé namlouvat. Či snad dokonce budeme muset jít k volebním urnám znovu a brzy?
Autorovy memoáry: http://www.vojen.com
Autorovy stránky: http://www.voyenk.com