Reakce na původní článek byla povzbuzující. S rozhodnou výjimkou od jednoho tamějšího krajana, který napsal: „Jsem v Austrálii 35 roků a komstatuji, že autor plácá nesmysly.“ A je to. Bez udání důvodů. Odpověděl bych takto:
Kdo žil v Austrálii tři roky, nemluvě o třiceti pěti, by měl vědět, že co píši, je správné. Já tam žiji 47 roků a to mi dalo tu šťastnou příležitost zahlédnout ještě kousek, okraj té staré Austrálie, jež stále ještě praktikovala etnickou soudržnost bílé Austrálie. Říkalo se tomu „White Australia Policy“. Zakladatelé australského Commonwealthu tak stanovili, vědomi si že míchání etnik společnost jenom oslabuje. Příliš snadné manipulovat jedny proti druhým. Proto pouze bílí lidé, to znamená s podobným kulturním zázemím a instinkty mohli být přijati jako přistěhovalci. (Podobně tomu bylo v USA.) Zlom přišel v šedesátých letech. Zatímco my v ČSSR jsme byli plně zaměstnáni událostmi vyústícími v Pražském jaru, na Západě vyvrcholil program levice dostat se k moci cestou postupného obsazování klíčových pozic, podle nového guru tehdejší levice Gramsciho. Nejprve na universitách, silně již infiltrovaných na akademické úrovni, zradikalizovaní studenti zabírali fakulty s použitím všech v té době již vyzkoušených metod levicových hnutí. To vedlo ke „sjednocení“ názorů vládnoucích elit a značného umlčení oposice. Oni se do té doby už naučili, že pro umlčení oponentů nejsou nutné ostnaté dráty a vraždy. Že je možné dosáhnout prakticky téhož připravením jich o možnost být slyšeni. Tj. sdělovací prostředky, kultura a hlavně vzdělávací instituce. Zbytek se dá ignorovat bez velkého nebezpečí, alespoň v krátkodobém výhledu.
Austrálie, kterou jsem místy ještě zahlédl, byla zcela jiná země než ta dnešní. Kde každá osada nebo ulice ve městě byla komunitou, ve které se lidé znali a stýkali a pomáhali si navzájem, kde auto zaparkované s klíčky v zapalování tam stále ještě stálo, když jste se k němu vrátili. Kde děti žily s oběma rodiči a pornografie byla k dostání jen ve specializovaných obchodech ve speciálních částech města. Kde znásilnění bylo cosi, co se přigodilo předminulý rok někde ve Viktorii, nebo to byl Queensland? (Lehce přehnáno.) A kde demonstrace byla něco, co jste dostali, když jste si kupovali nový vysavač. A kde se předpokládalo že lidé jsou schopni se starat sami o sebe, bez zbytečného vměšování státu. V sedmdesátých letech jsem přišel v Sydney Morning Heraldu, nejčtenějších tehdy novinách, na „dopis čtenáře“, ve kterém starousedlík psal, jak v padesátých letech mohli odjet na tři týdny na dovolenou, aniž by zamkli domovní dveře. A jaké překvapení, nic se nestalo, našli dům, jak jej opustili. Ta čtvrť, o které psal, se jmenovala Fairfield v zápaní části Sydney. V době, kdy jsem to četl, se západní předměstí již plnila jinorasovými imigranty a lidé si kupovali poplašná zařízení proti vloupání.
V sedmdesátých letech také mohl každý ještě vejít do obchodu se zbraněmi, a těch bylo mnoho, a koupit si jakoukoliv pušku nebo brokovnici bez nejmenších potíží, přes pult, žádné otázky, jedinou podmínkou byl věk přes šestnáct let. To se tehdy již ale netýkalo pistolí a plně automatických zbraní. Na ty povolení už být muselo. Kromě pistolí vyrobených před rokem 1900, které byly ještě volné. A zločinnost byla stále ještě nízká. Ta začala růst až poté, co se v šedesátých letech obrazovky a stránky počaly plnit explicitním násilím a sexem. Zločinnost pozdějších let vytvořili mistři kultury, ne přítomnost střelných zbraní. V mé době se zbraně prodávaly i v supermarketech a noviny inzerovaly výprodeje. Včetně vyřazených vojenských pušek různých národů.
To vše jsou výhody homogenních společností. Homogenita vytváří stabilitu, která dává jistotu a sílu, jež se obzvláště projeví v krizové situaci. Dá se to pozorovat na příkladu dvou světových válek, ve kterých homogenní státy vytrvaly, zatímco ty multikulturní měly tendenci se rozpadnout.
Avšak počínaje druhou polovinou šedesátých let se věci začaly měnit, zpočátku pomalu. Zločinost šla nahoru, nejprve mezi nově příchozími, později i mezi místní mládeží. Tam to až příliš často byli jeedinci s mozky vymitými marxistickou propagandou o „vykořisťování“ a nenávistí k „buržoasní“ společnosti. A tudíž vše, co ji poškozuje, je správné a je částí revolučního úsilí. K tomu patřilo i narušení soudržnosti a tím také schopnosti společnosti bránit se. Slovo pro to bylo „multikulturalismus“, který se stal cílem, jehož dosažení omlouvá vše.
Homogenita je právě tou věcí, která je v cestě lidem, kteří chtějí vládnout. Kteří si přejí autoritářskou formu uspořádání společnosti. Nevybíravá imigrace je velice účinný prostředek toho dosáhnout oslabením obranných schopností národa. Dokud lidé přicházející do Austrálie a Ameriky pocházeli ze stejné etnické základny, imigrace byl úspěch. Změna této politiky byla pro národ katastrofální. A také pro každý jiný národ: Británie, Francie, Holandsko atd.
Pro Austrálii opuštění té White Australia Policy znamenalo příliv lidí, kteří často nejsou schopni asimilace. Ale také příliš mnozí z nich o ni nemají zájem, odmítají ji v principu. Jsou na světě společnosti přesvědčené o své nadřazenosti, a tudíž s právem na dobytí. Sám bezpříkladný úspěch evropských národů v budování civilizace je mocným lákadlem pro tento typ příchozích. Toto také vyhovuje podobným lidem již zde. Politické potíže Evropy v dvacátém století mají silnou etickou příchuť. Toto nutně ovlivnilo složení nově příchozích.
Po pádu Saigonu přišla velká vlna uprchlíků z Vietnamu. Austrálie jich tehdy přijala na 200 tisíc. Ti s sebou přinesli organizovaný zločin, který se ale zaměřoval na vlastní soukmenovce. Jiné to bylo s Číňany. Ti přicházeli v minulých letech průběžně a zatímco typicky jsou dbalí zákonů, přišly s nimi také jejich Triády, obzvláště tvrdá forma mafie a zločinu. Koncem dvacátého století vyšší policejní důstojník napsal článek, ve kterém před Triádami varoval a dle jeho názoru se tehdy již výrazně připozdívalo. Podle něj Triády už byly pevně zabydleny a ovládly trh s narkotiky. A pouze drastická akce by to dokázala napravit.
Imigrace rasově odlišných, a tudíž prakticky neasimilatelných lidí zničila tu Austrálii (a Nový Zéland), které vytvořily ukázky těch nejlepších společností, jaké kdy byly dosaženy. A když k tomu přidáte notoricky nesnášenlivý a agresivní islám, máte návod na budoucnost, které se je obávat. Není účelem tohoto článku věc analyzovat. To vyžaduje specialisovanou studii. Zde jde o to varovat. Nebylo by velkým přeháněním nazývat islám zločinnou ideologií, která nikdy nedokázala žádnou vyspělou civilisaci vytvořit. Pouze ji dobýt a dříve nebo později i zničit. Tak se v minulosti stalo vícekrát.
V sedmdesátých letech kdy se nenávist muslimů k bílé civilisaci projevovala únosy letadel, jeden z jejich vůdců poučoval zajaté pasažery, že oni zničí bílou civilisaci skrze „dělohy jejich žen“. To jest infiltrováním naší civilisace, v níž pak převládnou vysokou porodností. A to je džihád zadními dveřmi.
Dnes už jde o samo přežití našeho světa, toho, čemu stále ještě můžeme říkat svobodný svět. Pokud se ale nevzchopíme, ty zbytky svobody, které stále ještě máme, dlouho mít nebudeme.