Evropská unie si jaksi neví rady s neutuchající masovou invází imigrantů po moři a úspěch Austrálie, které se prozatím podařilo zastavit bárky s nežádanými imigranty plující z Indonésie, je často citován jako možný model. I když Česko není zatím v nebezpečí invaze čluny po Labi, trochu poučení o tomto problému je na místě.

Donald Trump se vyjádřil pochvalně o australské imigrační politice, kde hodnotní imigranti projdou “na body” ve vyběrovém řízení a kde se lodě s ilegálními migranty pošlou zpátky do Indonésie, odkud vypluly, a ti, co přistáli dřive, jsou odměněni dlouhodobým pobytem na dvou tropických ostrovech v Pacifiku, pokud se nerozhodnou vrátit se zpět do vlasti. Chválabohu, tato politika úspěsně pracuje od září 2013, kdy nově zvolená konservativní vláda vystřídala vládu labouristů, která v období pěti let dovolila vylodění 50 000 “uprchlíků” plavících se na 800 odepsaných rybářských bárkách. 1200 lidí se utopilo a všechno to stálo daňové poplatníky nějakých 10 miliard dolarů. A to nezahrnuje “ilegály”, kteří dorazili letadlem - alespoň tito přijeli s doklady, které ti “boat people” větsinou zničili, aby nemohli být identifikováni.

Trump také kritizoval “dumb deal” (stupidní úmluvu), kterou uzavřel australský ministerský předseda Turnbull s Obamou, o výměně imigrantů převážně z Íránu, Iráku a Afghánistánu, v současnosti držených ve dvou “detention facilities” (zadržovacích zařízení pro ilegální imigranty) na pacifických ostrovech Manus a Nauru, za utečence ze Střední Ameriky z táborů v Kostarice. Austrálie má dva hlavní důvody k této vyměně:
1) Jako poslušný pachatel lidského dobra přijala Austrálie úvazek přijmout ročně něco mezi 13 500 a 20 000 “humanitárních uprchlíků”. Koho přijmout a odkud, to závisí hlavně na doporučení byrokratů ze Spojených národů. Praktické důsledky tohoto výběru nedaly na sebe dlouho čekat: stát utratí 8 milionů dolarů na sledování jednoho džihádisty, který vzešel z rychle rostoucí komunity jinak “hodných” a “pracovitých” (pokud mají práci - asi tak třetina ho nemá) muslimů. Melbourne pro změnu trpí pod vlnou zločinů páchaných hlavně gangem mladistvých Súdánců. Takže Australané jsou proti imigraci muslimů a Afričanů, i když je politicky nekorektní to otevřeně říci nebo napsat, ale jelikož lid volí, politikové hledají záchranu. Moudré hlavy usoudily že středoameričtí utečenci, i kdyz s podílem zločinců, se v Austrálii po ztrátě domovského prostředí lépe vstřebají.
2) Druhý, urgentní důvod je, že parlament Papui Nové Guinei, štědře financované Austrálií (coby cena za “přátelství”), vypověděl dohodu o umístění uprchlického zařízení na ostrově Manus, takze několik stovek chovanců musí být rychle přemístěno. Nevědomý čtenář se může logicky ptát, proč tedy se ti ilegální imigranti nepřesunou do táborů na australském území. To bývalo - výsledkem byly vypálené tábory, osvobozovací nájezdy místních dobroserů a pátá kolona právníků, kteří zaplavovali Nejvyšší soud případy, kdy lidská práva ilegálů byla porušena. Takže ta miliarda dolarů, kterou stát ročně utratí na vydržování dvou zámořských táborů, je rozumná investice. Kromě toho, volby roku 2017 se blíží a pokud labouristé vyhrají, pomoz nám Všemohoucí!

Imigrace do Austrálie je fascinující téma, které nám denně servírují media. Ve 24milionové Austrálii je každý imigrant, kromě 600 000 domorodců (Aborigines), kteří imigrovali také, ale před dlouhou dobou. Ale není imigrant jako imigrant: ti starousedlíci a převážně evropští migranti, kteří dorazili před rokem 1970, přinesli zemi nebývalý blahobyt, takže Austrálie je dnes na druhém místě v HDI (index lidského vývoje). Bohužel totéž se nedá říci o mnohých imigrantech, kteří dorazili po roce 1970 - legálních a ilegálních, se vzrůstajícím procentem lidí z méně vyvinutých zemí. Větsina z nich pobírá od státu mnohem více, než kolik přispívá a mnozí nepřispívají vůbec nic - po několik generací. Welfare recipient (osoba, která pobírá sociální dávky) je tady teď ta nejrozšířenější národní profese. Není divu, že země má teď 650 miliard dolarů státního dluhu, který utěšeně vzrůstá.

V současnosti Austrálie přijímá ročně něco mezi 190 000 a 300 000 imigrantů, kteří - pokud jsou “dobrého charakteru” - dostanou občanství za tři roky. Kromě volebního práva, o které mnozí nestojí (volby jsou tu povinné), je občanství něco jako noha ve dveřích, na základě které má občan právo postupně dovážet více a více “rodinných příslušníků” ze staré vlasti a jelikož mnohé africké a muslimské rodiny mají až 300 členů, etnické komunity rostou jako houby po dešti. Media hlásají, že z celkového počtu nových imigrantů dvě třetiny patří do “skilled” (zkušené) kategorie, jejichž přijetí záleží na získání určitého množství bodů - například vzdělání, profese, znalost angličtiny, zdraví a věk pod 45. Ti úspěšní pak zaplatí 7000 dolarů za víza pro rodinu (3200 za jednotlice), platí si cestu a žádná welfare jim není po dva roky poskytovaná. Ti, co mají ujednané zaměstnání, to přežijí, ti, kteří ho nemají, mají problém. Ti praktičtí Neevropané moudře obešli tento drahý proces, zaplatili několik tisíc dolarů převáděčům a přistáli na Vánočním ostrově: Tady jsme a poplatníci plaťte! Toto pracovalo asi tak do roku 2012, ale teď je tomu konec.

Ta jedna třetina imigrantů, kteří nejsou “skilled”, zahrnuje “family reunification” (sjednocení rodin; od dětí a rodičů po strýce a tety, ale hlavně importované manželky ze staré vlasti; naštěstí existují ruzná omezení, bez nichž by Austrálie zbankrotovala pod invazí starců a stařenek s nárokem - po pětašedesátce - na plnou penzi, která dělá 35 000 dolarů ročně). Většina “family reunification” imigrantů nemá moc (nebo žádné) vzdělání, nezná jazyk a potrvá dlouho, než začnou pracovat a platit daně, pokud vůbec. Ti “boat people”, kteří připluli na vlastní náklady, přes ilegalitu svého příjezdu, projevili osobní iniciativu a přijali riziko, takže ti, kterým se podařilo získat residenci, se většinou “zapojili”. Íránci a imigranti ze Srí Lanky dopadli lépe, než Iráčané a Pákistánci a speciálně Afghánci.

To nevyřčené tajemství, které se media neodváží vyslovit, je skutečnost, že nejhorší sociální metlou jsou legální “refugees” (utečenci), kterých se na státní účet přiváží mezi 13 500 a 20 000 ročně (plus občasné “speciály” navíc jako 12 000 Syřanů v tomto roce). Pro tyto lidi, z nichž většina je sebraná přímo z táborů pro uprchlíky v Africe a na Středním východě, je imigrace jak příjezd do ráje: všechno je placené, školy, lékařská péče zadarmo, životní náklady a bezpečnost - ve staré vlasti sdílené rozvětvenou rodinou a klanem - zde převzal hodný stát. Takže deset dětí, SUV automobil po několika letech není zdaleka neobvyklý. Značný to pokrok z bývalého příjmu 1,25 dolarů na den ve staré vlasti, a bez práce!

Jako migranti, kteří míří do Evropy, jsou i tito utečenci převážně muslimové nebo černí Afričané. Mezi většinou “hodných” muslimů a afrických victimů (obětí bezpráví) existují darebáci a teroristé. Multikulturalismus podporuje vznikání “komunit”, a “no-go areas” jsou na vzestupu. Melbourne je speciálně obohacen asi 550členným gangem hlavně mladistvých, velice černých Súdánců, kteří terorizují své okolí a pořádají své multikulturní bitvy i v centru města: jejich metody se liší od metod klasických evropských lumpů nonšalantním přístupem k věci, impulsivním jednáním a surovostí. Jediným štěstím je, že jejich nástrojem násilí jsou prozatím jenom nože a mačety - americká kultura střelných zbraní sem zatím nedošla.

Pravda o australské imigraci je složitá a vyžaduje více prostoru. Pokračování tohoto tématu se zaměří na migrační plavby a pohodu v utečenských zařízeních.

Vybráno a přeloženo z připravované knihy “Common Sense 101-Down Under and Beyond”.