Potvrzeno, oficiálně vyhlášeno – federální volby v Austrálii jsou svolány na 2. července 2016. Jedná se o tzv. “double dissolution”, což znamená, že obě komory parlamentu budou zcela rozpuštěny, a bude se tudíž volit jak 150 členů dolní komory, tak i všech 76 senátorů. Při normálních volbách se volí oněch 150 poslanců, senátorů ale jen polovička, tedy 38. Ministerský předseda Malcolm Turnbull využil toho, že mohl podle zákona požádat generálního guvernéra Petera Cosgrovea o rozpuštění celého parlamentu poté, kdy horní komora dvakrát za sebou zamítla zákon, který jí byl předložen a který byl již schválen komorou dolní. Jednalo se o zákon týkající se znovuvytvoření Australské komise pro výstavbu, kterou předchozí labouristická vláda zrušila a o níž vláda tvrdí, že má hrát důležitou roli v jejích plánech na rozvoj hospodářství. S tím, co zamýšlí udělat, pokud senát zákon podruhé zamítne, se Turnbull nikterak netajil, takže senátoři si byli plně vědomi toho, co bude zamítnutí znamenat – v případě některých z nezávislých senátorů téměř jistotu toho, že se ocitnou na dlažbě. O to zde také hlavně jde; zbavit se takovouto čistkou několika senátorů, kteří by vládní koalici liberálů a agrárníků mohli v budoucnu činit potíže. Na straně Turnbullově je to dosti rizikové počínání, které se může, ale také nemusí vyplatit.

Naposledy jsme v Austrálii měli “double dissolution” před více než 30 lety, v roce 1974, kdy ministerský předseda Gough Whitlam (1916-2014) sice vyhrál v dolní komoře a udržel si svou pozici, v senátu se mu ale získat většinu nepodařilo. Je otázkou, jak si povede Turnbull. Ten se dostal k moci poté, kdy se jeho strana rozhodla zbavit se Tonyho Abbotta, který se začínal jevit jako nezvolitelný. Zpočátku měl Turnbull voliče na své straně, poslední dobou to ale pro něho už nevypadalo tak dobře a socialisté se v průzkumech veřejného mínění začali na vládní koalici nebezpečně dotahovat. Státní rozpočet, který byl zveřejněn minulý týden, se ukázal být celkem neutrální, a mohl by tak být koalicí prohlašován za “zodpovědný”. O tom asi ještě hodně uslyšíme, jakožto volání z druhé strany, které nutně bude vyjadřovat nesouhlas. Máme se na co těšit, čeká nás celých osm týdnů propagandy. S tím, jak je situace měnivá, je těžké hádat, jak to dopadne. Poté, co Papua New Guinea odmítla nadále přijímat utečence, kteří se sem snaží dostat po moři, poté, co se jeden Somálec poslaný na Nauru upálil, zatímco jeho krajanka se po jiném pokusu o sebeupálení potácí na okraji smrti, se dosavadní politice vlády v tomto směru začíná dostávat vážných trhlin. Je ovšem otázkou, zda toho opozice, jejíž základní postoj k nelegální imigraci byl vcelku stejný, bude moci nějak využít.

Jedna věc se ale vyřešila. Minule jsem se zde zmínil o onom populistickém rádoby-politikovi Clivu Palmerovi, který se jako parlamentář příliš dobře neuvedl. Tentýž se nedávno nechal slyšet, že do dolní komory parlamentu už kandidovat nebude; k tomu, zda uvažuje o kandidatuře do senátu, se nevyjádřil. Na to, jak pokračuje stavba nového Titaniku, se ho žádný novinář zeptat neodvážil. Také bych neriskoval to, ocitnout se ve stejné místnosti s rozezleným Palmerem, který je, jak se anglicky říká, “larger than life”...

Autorovy memoáry: http://www.vojen.com
Autorovy stránky: http://www.voyenk.com