Australská media nejsou nepodobná těm americkým. Nebo i českým. Většinou v nich tak trochu převládá ono levičácké smýšlení. Poslední dobou se v australských mediích prudce rozmohla jedna zlá epidemie. Tou se dále nakazilo i mnoho obyčejných lidí, voličů obou hlavních stran. My, kteří máme zkušenosti s tím, jak fungovala propaganda totalitního režimu, jsme aspoň částečně imunní vůči praktikám, jichž užívají klimatičtí alarmisté a které dovedou být jinak velmi účinné. Dnes víme, jakou mocí vládla hesla, jakým bylo “Děláme to pro naše děti!” V mládí se takto nakazili i lidé jako dnes světově uznávaný literát Milan Kundera. Po přečtení některých jeho básní z padesátých let se nedivím, že o nějaká ta léta později nechává v jednom ze svých románů zahynout hrdinu, mladého socialistického básníka, potupnou smrtí pádem z okenní římsy, oblečeného jen v trenýrkách.

Australská veřejnost bohužel (bohudík?) tyto zkušenosti nemá, a proto se dá snadno manipulovat těmi, kteří vědí jak na to. Kteří vědí, že nejdůležitější je potřeba vytvořit si společného nepřítele, ať už jím mají být imperialisté na Západě, či komunisté ukrytí pod postelí. Tyto hrozby sice pominuly, máme tu ale jinou: globální změnu podnebí. Stačí prostě vyslovit tuto dnes už rychle otřepanou frázi, k tomu přidat to staré osvědčené “děláme to pro naše děti” a navíc vymalovat křiklavými barvami nějaké ty hrozby o tom, o kolik stoupnou hladiny moří, až roztají ledovce v Antarktidě, k čemuž prý nevyhnutelně dojde, pokud s tím nic dělat nebudeme a rychle! Spousta Australanů žije, nebo by aspoň ráda žila, co nejblíž k moři, takže tohle na ně platí. Představa, že se ty jejich děti budou muset brodit po pás ve vodě, ještě víc!

Levicové strany v parlamentě proto tlačí na to, aby se Austrálie přidržela Pařížské dohody o změně klimatu a globálním snižování emisí skleníkových plynů. Ta sice může být kontroverzní, momentálně je ale pro australskou levici pevnou součástí katechismu. Konzervativci přece jen uvažují trochu jinak. Dokud byl ministerským předsedou Malcolm Turnbull, byl spíše nakloněný k tomu se Pařížské dohody přidržet, s příchodem Scotta Morrisona se ale situace mění. Morrison byl předtím tzv. treasurer, což se většinou do češtiny nepřesně překládá jako ministr financí. Treasurer v anglosaských zemích bývá totiž něco víc než ministr financí, dá se to slovo také přeložit jako “pokladník” či, ještě lépe, “hospodář”. Jako takový bývá treasurer zodpovědný za veškeré výdaje i příjmy, daňové výnosy, státní rozpočet atp. Hodnostně stojí treasurer vyskoko, hned vedle prime ministera, což bývá, opět nepřesně, překládáno jako “premiér”. Jenže, tituly premiérů mají již hlavy jednotlivých států Austrálie. Takže hlavou naší zdejší federální vlády je ministerský předseda. Tím se treasurer velmi často stává; treasurer je skoro jako křeslo pro následovníka na trůnu.

Nyní tu máme už déle než tři měsíce na tom trůnu Morrisona. Když ten byl ještě treasurer (od roku 2015), předvedl se jednou v parlamentu, bylo to téměř před dvěma roky, dosti nezapomenutelným způsobem. Během jednoho svého projevu odkudsi vytáhl solidní hroudu uhlí, kterou do sněmovny nějak propašoval, a nechal ji kolovat. Prohlásil potom s náramnou vášní: “Tohle je uhlí. Vykopali jej lidé, kteří pracují a žijí ve volebních okrscích těch, kteří sedí naproti nám. Ti na protější straně mají ale ideologickou, patologickou hrůzu z uhlí. Oficiálně sice neexistuje výraz pro ´uhlofobii´, to je ale právě ta choroba, kterou oni trpí. Tento neduh se obráží na počtech pracovních míst v našich městech a postihuje průmysl a vůbec celou zemi. To vše kvůli patologickému, ideologickému strachu z toho, že by uhlí mohlo být součástí našich dlouhodobých a spolehlivějších zdrojů energie.” Jinde Morrison ale pravil: “Tohle řečeno, potřebujeme se také ujistit, že lidé budou mít důvěru v to investovat do nových zdrojů energie. Podle mne nezáleží na tom, v co investují, jestli v uhlí nebo třeba větrnou energii.”

Scott Morrison má nyní jen asi půl roku k tomu, aby přesvědčil australské voliče o tom, že by měli volit konzervativce. Nebude to pro něho lehké. S každou vlnou horka (a měli jsme jich v poslední době požehnaně) si primitivně uvažující volič řekne, že to globální oteplování tu asi opravdu bude, ať už si jiní říkají cokoliv, že se třeba jedná jen o běžné cykly přírody. Lidé už jsou takoví. Proti dogmatu globální změny klimatu, jak se tomu oficiálně říká, asi nelze jít jako hlavou proti zdi. Morrison a jeho strana nejspíš budou muset přijít ještě s jinými nápady, než s hroudou uhlí. Jak jeden z komentátorů Rowan Dean nedávno naznačil, měl by Morrison do parlamentu propašovat i jiné věci a ideje a prosazovat je podobně entuziasticky: konzervativní hodnoty, využívání příležitostí, křesťanské hodnoty, revizi multikulturalismu, svrchovanost území státu…

Řekl bych, že celkově si náš nový ministerský předseda nevede špatně. Má-li ale zabránit tomu, aby do jeho parlamentního křesla usedl asi za půl roku sociální demokrat Bill Shorten, bude se muset snažit ještě mnohem víc!

Autorovy stránky:
http://www.vkoreis.com/
http://www.vojen.com/