Buď jsem už příliš starý a do současné společnosti se nehodím a nebo ti co tuto společnost vedou, tedy politici a byrokrati patří do psychiatrické instituce.
Dnes jsem se ve zprávách zdejší vlády dočetl, že je rozumné a dokonce i nezbytné, aby pojišťovna NDIS (National Disability Insurance Scheme) občanům trpícím nějakou formou invalidity a nebo neschopností hradila služby šlapek, běhen čili sexuálních pracovnic a pracovníků.
Minulé úterý, 12. května 2020, odsouhlasil tento nesmysl AAT (Administrative Appeals Tribunal - jakýsi administrativní odvolací tribunál) rozhodnutí z května minulého roku, že je nezbytné, aby služby zkušeného a trénovaného sexuálního pracovníka hradila pojišťovna NDIS invalidní čtyřicetileté ženě trpící roztroušenou sklerózou a jinými komplikacemi. Ve svém prohlášení k AAT uvedla, že požaduje, aby NDIS hradila její náklady na profesionální služby sexuálního pracovníka. Doslova na adresu tribunálu pronesla: „Požaduji náhradu nákladů za sexuální servisy. Bez asistence sexuálního pracovníka nemohu dosáhnout sexuálního uspokojení, a tak je mi efektivně odepřeno moje právo na mé sexuální zdraví, rozkoš a pocit pohody.“
Netuším, zda má tato trpící chudinka tyto myšlenky ze své hlavinky, nebo jí je tam zasadil nějaký šikovný právník, ale její právní zástupci před tribunálem argumentují dohodou OSN na právech invalidních osob (Rights of Persons with Disabilities, CRPD). Tato dohoda podporuje myšlenku, že NDIS má povinnost se ujistit, zda lidé s jistou invaliditou nebo neschopností jsou podporováni vést normální život rovný většinové populaci, a tak mají nárok na pomoc, která toto umožňuje.
NDIS se před tribunálem hájí tím, že svým klientům nehradí účast v jakékoliv sexuální aktivitě. Pomocný plán může obsahovat pomoc psychologa anebo fyzioterapii a takto klientovi pomoci porozumět nebo i dosáhnout uskutečnění pohlavního styku a koitu, avšak nehradí jakýkoliv sexuální servis profesionálů.
Federální soud shledal značný posun v pozici NDIA v tom, jak vedla tento případ před tribunálem AAT, a její odvolání zamítla.
Právní poradci invalidních občanů označili toto rozhodnutí jako mezník v přístupu k tomuto problému a prohlásili, že NDIA je nyní musí přijmout a s tímto rozhodnutím souhlasit.
Invalidní dáma se po vyhraném soudu dala slyšet jak obtížné a stresující pro ni byly minulé čtyři roky, kdy bojovala o to, aby byly její sexuální aktivity placeny z daní všech daňových poplatníků. Zdůraznila, že to je povinnost většinové společnosti, ale o svých povinnostech vůči společnosti, která jí to umožňuje a na jejíž náklady jako invalida žije, ani muk. O tom, kdo hradil náklady na různá soudní řízení a právníky, se zde nikdo nezmiňuje. Jistě byly nemalé, někde ve stovkách tisíc australských dolarů.
Ovšem dali se slyšet i zástupci a zástupkyně profesionálních sexuálních pracovníků, kteří toto rozhodnutí uvítali. Jak by ne, když jim nyní touto formou poplynou příjmy i z našich daní. Řekli, že je důležité, aby placení profesionální sexuální pracovníci byli uznáni jako legitimní možnost pro invalidní občany k dosažení pohlavního styku nebo i koitu.
O covid -19 a společenském odstupu, neřku-li rouškách nepadlo ani slůvko malé. Zřejmě budou tito sexuální pracovníci poskytovat své služby dálkově, tedy virtuálně, přes internet či telefon.
Jak toto soudní rozhodnutí ovlivní náš federální finanční rozpočet, je ve hvězdách. Již nyní je v celé Austrálii kolem 475 000 občanů s různým stupněm invalidity, kteří pobírají určitou podporu, která pro všechny činí 22 miliard klokaních dolarů ročně, tedy AUD 46 315 na hlavu.
Nyní jde o to, kolik z postižených se rozhodne využít asistence sexuálního pracovníka k dosažení sexuálního uspokojení a tak uplatnit svoje právo na své sexuální zdraví, rozkoš a pocit pohody.
Podle článku v Government News ze 13/5/2020 převyprávěl