Sotva komukoli z normálně uvažujících lidí bude vadit, že jde o člověka právě této víry. Byl na sydneyské pláži během nedělního chanukového masakru a zachoval se nanejvýš odvážně.

Ne každý by to dokázal. Holýma rukama odzbrojit teroristu vraždícího nevinné, shromážděné na pláži ke sváteční oslavě. Riskoval vlastní život ve snaze zachránit životy jiných. Úspěšně, i když byl sám postřelen. Jeho jméno obletělo svět. Ahmed al Ahmed. Na pláži Bondi prodává ovoce a zeleninu. Proběhl mezi zaparkovanými auty, zezadu chytil zločince kolem krku a podařilo se mu vytrhnout jeho zbraň. Klíčový okamžik. Kdyby nezasáhl, mrtvých by bylo daleko víc. Opět se ukázalo, kudy vede dělící linie. Nikoli mezi tím či oním národem, nikoli mezi tou či onou vírou. Vede mezi dobrem a zlem. Mezi světlem a temnotou. Muslim – občan zachránil své židovské bližní před muslimem – teroristou. Přesně to se stalo.

Jakou poctu si Ahmed zaslouží? Zvika Klein, šéfredaktor novin The Jerusalem Post, v komentáři plném obdivu píše, že kdyby existovala Nobelova cenu za záchranu židovských životů, patřila by právě jemu. Morálně mu náleží i titul Spravedlivý mezi národy, třebaže ten se vztahuje pouze k období holocaustu. Klein je přesvědčen, že na Ahmedově statečnosti je něco hluboce chanukového. Ne proto, že by byl Žid (jak víme, není); ne proto, že by hrdinství bylo výsadou jednoho národa či jedné víry. Důvod je jiný: poselstvím Chanuky je přesvědčení, že světlo není metafora. Je to zodpovědnost. Svíčka s tmou nevyjednává, ale svým světlem je tvrdě potírá. Klade zásadní otázku. Co má židovský svět udělat, když Nežid, v tomto případě muslim, vběhne do palebné linie, aby zachránil židovské životy? Především poděkovat. Hlasitě, jasně, opakovaně. Ne obecnými frázemi o lidskosti, ale konkrétním pojmenováním jeho činu: s vysokou pravděpodobností zachránil desítky, možná stovky lidí, když zastavil jednoho ze dvou střelců uprostřed probíhajícího útoku. Vděčnost by neměla být vyjádřená šeptem, zvláště ne v době, kdy je morální zbabělost zhusta vydávána za sofistikovanost.

Pak je tu druhý krok. Veřejné a oficiální ocenění. Jak od židovských organizací v Austrálii i jinde ve světě, tak od Státu Izrael. Ahmed by měl být postaven na morální piedestal jako symbol ryzí odvahy, která není nacvičená nebo ideologicky motivovaná, ale pramení z instinktu a lidské slušnosti. On nekalkuloval s rizikem, on do rizika šel. Zvika Klein si dokonce myslí, že by mohl být příštím laureátem prestižní židovské ceny Genesis. V každém případě by měl být pozván do Jeruzaléma, uvítán prezidentem a oceněn civilním vyznamenáním za statečnost. Na jeho počest by měl být vysazen strom. U vědomí toho, že jeho jedinečný čin, záchrana židovských životů, je něčím, co si židovský národ natrvalo ukládá do paměti a odměňuje nikdy nekončící vděčností. Nikoli proto, že by Židé potřebovali spasitele, ale proto, že Židé dokážou rozpoznat spravedlnost, jsou-li jejími svědky. Izrael není jen bezpečným útočištěm a vojenskou mocností, ale také svrchovaným vyjádřením židovské paměti. A tato paměť zahrnuje posvátný seznam těch, kdo stáli při Židech, když to bylo nebezpečné, nepohodlné nebo nepopulární. Tím, že Izrael tuto odvahu oceňuje, dává světu najevo, že existuje rozdíl mezi těmi, kdo šíří světlo, a těmi, kdo šíří temnotu – a že židovský národ ten rozdíl velice dobře zná. Vrazi na pláži Bondi šířili temnotu, Ahmed si vybral světlo. Nepronesl projev. Nenapsal komentář. Nezveřejnil manifest o soužití. Viděl, že jsou Židé zabíjeni – a jednal. Připomněl světu, co znamená být světlem.

Kontrast
Nedlouho před zapálením první chanukové svíce, a tedy před masakrem na pláži v Sydney, zveřejnil syn bývalého íránského ambasadora v Austrálii Ahmad Ghadiri Abyaneh na síti X ohavný antisemitský příspěvek, který ve volném překladu zní: „Už zítra, od 23. do 30. azaru (tedy během osmi dní), začínají židovské oslavy Chanuky, které budou sloužit jako platforma pro pořádání satanistických rituálů zednářských kruhů. Jejich škodlivé účinky na jednotlivce, rodiny i společnost se brzy projeví v komunitách založených na víře.“ Svoji démonizaci Svátku světel doplnil výzvou:„Během těchto dnů má duchovní obrana, prostřednictvím recitace súr (z Koránu) a modliteb zdůrazňovaných vůdcem revoluce, zvláštní naléhavost.“ Tento nenávistný post je protižidovskou výzvou k ideologické a náboženské mobilizaci muslimů. Má posílit strach a stigmatizovat Židy v rámci muslimské komunity. Netvrdím, že vrazi v Sydney byli ideově motivováni právě tímto pokynem, ale jisté je jedno. Že instrukce k „duchovní obraně“ pojímané jaké náboženská povinnost mohou sloužit coby ideologická legitimace případného agresivního chování. Třeba takového, jakého jsme byli svědky na sydneyské pláži Bondi Beach. Rozdíl mezi hrdinným počínáním Ahmeda a rafinovaně formulovaným nenávistným podněcováním ve jménu nejvyššího vůdce íránské diktatury je očividný.