Poraženými jsou liberálové, tedy pardon – konzervativci, jejichž strana se ovšem u protinožců jmenuje Liberal Party of Australia. Vítězi pak, v tradičním anglosaském modelu, labouristé. Je to dobře, nebo spíše ne? To ukáže začínající volební období, na jehož startu rozhodli 24/11/2007 australští voliči o tom, že dosavadní dlouholetý premiér John Howard se odebere do politického důchodu.

Právem se může Howard cítit jako Churchill v pětačtyřicátem. Hrdina světové války krátce po jejím skončení a triumfálním vítězství nad nacistickým nepřítelem byl poražen v demokratickém volebním souboji. Stejně tak dosavadní premiér Australského svazu poznal hořkost porážky v čase, kdy malý velký kontinent hospodářsky vzkvétá. Nejen historie, ale také její paradoxy se opakují.

Vítěz, „australský Blair“ Kevin Rudd položil v předvolebním klání důraz na změny. Chce stáhnout Australany z Iráku a podepsat Kjótský protokol. Howard to viděl přesně obráceně – stejně jako prezident Bush. Takové názory jsou dnes v menšině všude na světě. I pod Jižním křížem. Proto prohrál. Bohužel.

Levice a autentičtí liberálové si v jednom ohledu mohou podat ruce. Tak jako všichni, mají i oni noční můru z terorismu, ale Američany v konkrétním protiteroristickém tažení podporovat odmítají. Vzpomeňme na Zapatera ve Španělsku, před pár dny Tuska v Polsku a nyní Kevina Rudda v Austrálii. Sotva vyhráli, hned Bushovi podrazili nohy. Jistě, měli to ve volebním programu, takže jsou z obliga. Lid rozhodl a hlas lidu … známe to přece.

THANK YOU, MR. HOWARD! GOD BLESS YOU!

Jednoho přitom napadne – jaké štěstí, že podobné praktiky nepanovaly mezi západními Spojenci za druhé světové války. Představa, že by po osvobození Paříže dali Britové, Kanaďané, Novozélanďané, Francouzi, Čechoslováci, Poláci a další Američanům vale s „dobrou“ radou, že dál si musí poradit s Hitlerem sami(kdy už se v Evropě vojensky angažují), působí jako výplod chorého mozku. Dnes ovšem takto politika funguje – a většině to připadá normální. Znamení doby?

John Howard byl jedním z mála moudrých mužů svobodného světa, který dokázal hájit menšinové a tudíž nepopulární postoje. Stál po boku Američanů v boji se zlem(a Husajnův režim představoval vrcholnou formu zla, ne že ne), a také v kampani kolem globálního oteplování nepodlehl hysterii, ale zachoval si zdravý rozum. Za to, čím přispěl pravicové konzervativní politice, mu náleží poděkování. Po jeho odchodu z čela australského kabinetu bude mít Západ o jednoho rozumného lídra méně. Škoda …