AUSTRÁLIE: Poslední velká žranice!
Říkám tomu Le Grand Bouffe australských labouristů, poslední veliká žranice. Většina členů parlamentní strany se zřejmě rozhodla, že si vychutná moc a slávu až do úplného konce a bez ohledu na to, že to mnohé z nich efektivně bude stát jejich politické životy. Tak jak to udělal Marcello Mastroianni spolu s ostatními postavami ve filmu Marca Ferreriho. Před pár dny už to vyhlíželo, že po dlouhé řadě průzkumů veřejného mínění, které všechny potvrzovaly, jak nepopulární se stala premiérka Julia Gillard mezi australskými voliči, prostě ztratí většinu i v parlamentní Labour Party. Je tomu už víc než rok, kdy Kevin Rudd, kterého ona jako premiéra téměř před třemi roky nahradila, po palácovém převratu dnes populárně známém jako "Večer dlouhých nožů", ji při schůzi parlamentního klubu strany znovu vyzval a prohrál. Od té doby Rudd prohlašoval, že další výzvu už v plánu nemá. Pochopitelně, že své plány na to vrátit se do křesla premiéra nevzdával. Počítal prostě s tím, že ten, kdo povede stranickou delegaci, nakonec poklepe Julii na rameno s tím, aby uhnula, a že za ním potom strana přijde a požádá ho, aby se nejvyššího úřadu v zemi laskavě znovu ujal.
Veřejné mínění bylo přitom po celou tu dobu na straně Ruddově, a to od okamžiku, kdy došlo k onomu symbolickému bodnutí do zad. Podle průzkumů veřejného mínění by lidé viděli Rudda v čele strany raději, a to v porovnání s Gillard většinou zhruba v poměru 2:1. Člověk by řekl, že tohle by mělo stačit k tomu, aby si ti, kteří Julii Gillard do vedení dostali, uvědomili, že udělali chybu, a rychle se to pokusili napravit. Jenže takhle jednoduše to na levé straně australského politického spektra nechodí. Do toho, co učiní či neučiní parlamentní strana labouristů, mají vždycky hodně co říci představitelé odborů, tedy v zásadě bezejmenní lidé, které při federálních volbách nikdo nezvolil. Nicméně jejich existence by si voliči měli být vědomi, i když obvykle tomu tak nebývá. Před šesti lety jich většina volila pro Kevina Rudda jako premiéra a s tím, že by ho strana mohla vyměnit, v tomto případě za Julii Gillard, nikdo celkem nepočítal. Té se krátce poté, když se ještě vezla na vlně slávy jako první žena v čele federální vlády, podařilo ve volbách dosáhnout hubeného vítězství nad koalicí liberálů s agrárníky. Od té doby předsedá minoritní vládě, kterou u moci udržují zelení v horní komoře parlamentu a několik nezávislých poslanců spolu s jedním zeleným v dolní komoře.
Julia Gillard
Julia Gillard bezesporu je žena kurážná a na podlaze parlamentu dokáže být v debatách velmi efektivní; přesto ale její popularita neustále klesala. Už delší dobu se pohybuje kolem 30 %, a to jak pro ni osobně, tak i v celkové podpoře její strany. To by ve volbách pro stranu značilo velice zlou porážku. Přejít zpět k Ruddovi by se tudíž jevilo být logickým krokem. Ti, kteří by se o to mohli zasadit, si ale až doposud mysleli, že si nemohou dovolit udělat takový kotrmelec. Navíc se obávali o své zavedené pozice ve straně i ve vládě. Jenže poslední dobou už i jim muselo začínat být jasné, že takto mohou přijít o mnohem víc, a sice také o své platy poslanců, protože i ti s poměrně velikou většinou ve svém okrsku by nejspíš prohráli. S tím, jak popularita Julie dále padala, Rudd se musel mnohým začínat jevit jako Avatár a návrat k němu jako jediná možná cesta ke spáse. Gillard se rozhodla krýt si záda, což učinila tím, že v už lednu určila datum voleb na 14. září 2013. Počítala asi s tím, že když se tímto efektivně zahájí nejdelší volební kampaň v dějinách země, nebude čas k tomu zabývat se otázkami kolem vedení strany. Byl to tah, jímž překvapila kdekoho, včetně svých ministrů. Ukázal se ale být spíš nedomyšlený – kritiky to nezastavilo a jen se takto připravila o možnost svolat náhle volby kdykoliv během nadcházejících šesti měsíců a využít tak nějaké okamžité slabosti v řadách opozice. Ta si přitom vedla neustále lépe a lépe; její původně nepopulární vůdce Tony Abbott pomalu, ale jistě sbíral ony procentuální bodíky, které Gillard ztrácela. Té se ale pořád dařilo nějakým způsobem udržovat zelené spolu s hrstkou nezávislých poslanců na straně své minoritní vlády.
V den podzimní rovnodennosti už se zdálo, že konečně dojde k dalšímu a snad už rozhodujícímu střetu. Federální parlament měl poslední den zasedání; k dalšímu má dojít až asi za šest týdnů. To už by se pro případnou změnu ve vedení strany asi trochu příliš blížilo k volbám, které se mají konat 14. září. Schůze parlamentního klubu byla skutečně svolána na to odpoledne. Trvala necelých patnáct minut. Všeobecně se očekávalo, že Julie konečně padne. Výsledek byl ale překvapující!
Simon Crean, kabinetní ministr, který kdysi sám býval vůdcem labouristů, když ti ještě byli v opozici, to začal, když prohlásil, že ztratil důvěru ve vedení strany. Donutil tím Gillard k tomu, aby prohlásila za uvolněné jak svou funkci vůdkyně tak i funkci zástupce. Crean zřejmě počítal s tím, že když se takto veřejně postaví na stranu Kevina Rudda, strhne sebou několik dalších členů strany – dost k tomu aby se váhy přiklonily na jeho stranu. Jenže jak záhy vyšlo najevo, Crean se přepočítal. Příliš si věřil v tom, že za ním půjdou jiní. Nešli. Rudd si už mezitím zřejmě zjistil od svých skrutátorů, že mu chybí několik hlasů k tomu, aby Julii z její pozice vytlačil. Když potom došlo k výzvě aby případní kandidáti podali nominace, Julia Gillard sama byla znovu nominována na funkci vůdkyně strany, ministr financí Wayne Swan jako její zástupce. Rudd nominaci nepodal. Protože žádné další nominace nebyly, byli oba automaticky zvoleni.
Co tohle všechno znamená? Především další oslabení labouristů, kteří měli už předtím v parlamentu hodně špatný den, když byli donuceni stáhnout návrh novelizace zákona o mediích. Premiérka sice zůstala ve své funkci, neví se ale ani určitě, jestli Kevin Rudd neměl dostatek hlasů nebo zda to bylo natolik těsné, že se ti, kteří by ho podporovali, prostě rozhodli to neriskovat a buď to vzdát, nebo třeba ještě odložit. Ruddovi to jistě také příliš nepomůže. Dostál sice svému slovu, že Julli Gillard nevyzve, bude ale nyní v očích veřejnosti a asi i některých ze svých kolegů viděn spíš jako slaboch. Crean se ostatně v tomto smyslu už zklamaně vyjádřil a celkem se mu pro to není co divit. Nic podstatného se jinak nezmění, kromě složení vládního kabinetu. Julie bude sice nadále vykřikovat, že nastávající volby vyhraje, podle okamžitých reakcí většiny politických komentátorů je to ale nyní ještě méně pravděpodobné. Průzkum veřejného mínění, který si okamžitě objednaly noviny, to jen potvrdil: 60 % lidí si myslí, že Gillard jako hlava vlády je nyní "lame duck", chromá kachna, jak se anglicky říká tomu, kdo už jen zahřívá místo někomu, kdo má přijít. Jen asi 20 procent skalních fanoušků si myslí, že jí to neuškodilo.
Až doposud nejméně čtyři z dosavadních ministrů skončili ve svých funkcích. Již zmíněný ministr kultury Simon Crean, ministr školství Chris Bowen, ministr pro služby veřejnosti Kim Carr a ministr pro energetické zdroje Martin Ferguson. Spolu s nimi odešli či odejdou jiní, mezi nimi hned tři tzv. "government whips", tj. ti, kteří se starají o stranickou disciplínu. Hádám, že na stromech v Canbeře budou proto brzy k vidění nějací ti poslanci bez disciplíny. Jako ti vojáci na Karláku — celá záležitost už nyní nabývá švejkovských proporcí. Julia Gillard bude přes noc nucena podstatně přebudovat svůj kabinet i celou vládu, přičemž se bude neustále zdůrazňovat přítomnost stranické jednoty, jakkoliv prchavá se může těm nezaujatým zdát. S novým týmem se potom Julia pokusí to nějak vydržet po ten čas, který ještě zbývá do voleb. Jediná rezignace z parlamentu, dokonce i jediný hlas těch nezávislých proti vládě v dolní komoře by nejspíš znamenal volby předčasné. Po nich, celkem předvídatelně, volá opozice, ale s vážností už i někteří z komentátorů v australských mediích. Konzervativci v čele s Tonym Abbottem se ovšem od té chvíle jen pošklebují. Pokud se nestane něco opravdu neočekávaného, ta poslední velká žranice potrvá necelý půlrok. Potom se nejspíš dostaví to, o čem se říkává, že přicházívá po posvícení.
Autorovy osobní stránky: www.voyenkoreis.com