19.3.2024 | Svátek má Josef


AUSTRÁLIE: Norfolk Island

19.10.2019

Ostrov Norfolk leží přibližně 1700 km severovýchodním směrem od Austrálie. Dnes tam moderní turbinové letadlo přistane za necelé dvě a půl hodiny letu ze Sydney. Ostrov je přibližně osm kilometrů dlouhý a pět kilometrů široký, tedy nepatrná výspa v obrovské rozloze Tichého oceánu.

Objevil ho kapitán Cook v roce 1774 a už za necelé čtyři roky, v roce 1778, tam Británie zřídila trestaneckou kolonii. Ta byla používána až do roku 1855, kdy ji Británie zrušila po písemných zprávách, najmě od duchovních anglikánské církve, kteří popisovali surovost, s jakou bylo s trestanci zacházeno. Nebylo to po prvé, co kolonie byla nařízením zrušena a trestanci dílem propuštěni a dílem převezeni do Tasmánie, kde si odsloužili zbytek svého trestu v kolonii Port Arthur. Už v roce 1814 byl pokus o zrušení proveden a domy na ostrově zničeny a obyvatelstvo odvezeno, ale už v roce 1824 byl ostrov znovu okupován trestanci a tentokrát systém vydržel až do toho osudového roku 1855. Británii ovšem bylo jasné, že opuštěný ostrov by mohl být kolonizován jinou velmocí, a tak už za rok, 1856, přesadila na ostrov potomky vzbouřenců z lodi Bounty (těžko se to jméno překládá do češtiny, protože znamená jak Hojnost, tak Odměnu, třeba za dopadení pachatele trestného činu), kteří ostrov Pitcairn tou dobou už přelidnili.

Pitcairnští byli potomci jak vzbouřivších se námořníků z Bounty, tak tahitských žen, které námořníci s sebou vzali na svou „poslední plavbu“, kdy opustili Tahiti vědouce, že Británie by je tam našla a potrestala. Jako zázrakem přistáli u ostrova Pitcairn, který tenkrát ještě nebyl objeven, a kde je tedy Británie nemohla hledat. Jejich potomci jsou míchanicí Angličanů, jednoho Skota a dokonce i jednoho námořníka z karibské oblasti. Barvou jeho pokožky si nejsem jist. Na Pitcairnu vůdce vzpoury Fletcher Christian loď Bounty spálil a tím znemožnil komukoliv odplout. Bílých vzbouřenců bylo devět a Tahiťanů osmnáct, z nichž dvanáct bylo žen. Na šest tahitských mužů tak vybyly jen tři ženy. Dá rozum, že to nemohlo dobře skončit a vypukly roztržky, ba vražedné boje, ale to nás nemusí zajímat jako fakt, že v příštích generacích se pitcairnští rozmnožili tak, že jich značnou část britská vrchnost přesadila právě na Norfolk island. Zde pitcairnští nejen zdomácněli, ale ostrov pod jejich péčí a australskou administrativou jen kvete.

Já jsem na tuto výspu země zavítal minulý rok, kdy jsem se zúčastnil každoročního turnaje vybraných mužstev v lawn bowling. Přeloženo to znamená koulení po trávě. Ne snad hráčů, ale trochu ze stran sploštělých koulí, které právě tou sploštělostí se kutálí po trávě sestřihané a zválcované do povrchu rovného jako stůl taženy na jednu stranu. Dokoulit se k cíli mohou jen obloukem. Jest, pravím, pravým uměním takovou kouli k cíli dostat. Aby se tam zastavila, jeden ji musí vypustit z ruky směrem obloukovitým, a to s přesností nejen úhlu, ale i vzdálenosti. Ideální sport pro penzisty. Hraji jej už několik let a vypracoval jsem se u nás v klubu na pozici skipa, tedy kapitána tříčlenného týmu. Na Norfolku jsem však hrál pozici prvního, kterému se říká lead. Nehrál jsem dobře, ale ani můj tým nevynikal, zkrátka nám to nešlo, takže jsme nic nevyhráli. To ale není důležité. Důležité, aspoň pro mne, bylo, že jsem se dostal do skupiny týmů, kde hrálo pár původních, na ostrově narozených potomků britských námořníků a tahitských žen. Všechno vesměs urostlí chlapíci, prostě v Polynésanech se ty jejich bojové geny nezapřou ani ve stáří. S takovými se dostat do rozepře bych nepřál nikomu. Naštěstí v našem věku i ti tahitští bojovníci trochu změkli a byli to celkem přátelští chlapíci. Pokud byste je teda nenaštvali... ale to je jiná...

Pro mne bylo překvapivým zjištěním, že ostrované pořád ovládají „pitcairnštinu“, jakousi směs angličtiny osmnáctého století a tahitštiny z té samé doby. Té z nás nerozuměl nikdo. Ani Australani, ani Novozélanďani, kteří uměli maorsky. No a s těmi jsem chodil odpoledne po hře do klubu, kde jsme kecali a popíjeli pivo. Bože, ti kluci i ve stáří uměli pít, že jsem s nimi sotva držel krok. Bylo mezi nimi i pár žen a ty byly v pití stejně neúnavné. Jedna z nich se trochu lepila na mne. Asi si všimla, že rundy vracím bez problémů, aniž by to ztenčilo tloušťku mé peněženky. No, trochu si fandím, po chvíli mi bylo jasné, že se lepí na každého, kdo objednává rundu, v které zahrne i ji. A tato pestrá společnost vlivem alkoholu občas utrousila něco v té jejich pitcaimštině a mě štvalo, že jim nerozumím. Já, který celkem na jazyky vždy byl, a najednou jsem byl vedle. Takže jsem se vždy zeptal Pangy, co to znamená. Panga sice ochotně odpovídal, ale když mi ta rundová ženská začala říkat „you big kahúna!“ a přátelsky se na mne usmívala, jal se mé dotazy ignorovat. Když jsem dále naléhal, jal se vykrucovat. To poznáte podle toho, že dotázaný se nejprve snaží odpovědi vyhnout a při tom různě kroutí rty a vůbec mu v obličeji hrají všechny svaly. Od těch zármutkových až po ty veselé a nakonec vám začne tvrdit, že nic... Nic to neznamená, ty velkej kahúna!

Nakonec jsem ho ukecal tak, že mi slíbil, že mi to řekne, až budeme odlétat. On totiž Panga také bydlí v Austrálii, i když se na Norfolku narodil a létá tam aspoň dvakrát ročně.

Na letišti, když už nás odbavili, mně pak Panga ještě se skupinou jeho hráčů obratně vyvedl z letiště do přilehlé hospůdky, kde jsme stačili vypít dvě piva, než nám to letělo. To už jsem se s Novozélanďany zdravil maorským „kiora“, na které mi odpovídali naším „nazdar“. No, znělo to víc jako „nástar“, přičemž hláska r byla v tom slově skoro neznělá.

Panga, tak už mi konečně řekni, co to znamená být velký kahúna!, zeptal jsem se zoufale.

Kahúna je muž s velkejma koulema....

Následoval smích přítomných a já hned věděl, že Panga nemínil sploštělé koule, které jsme všichni měli na hraní lawn bowles, tedy koulené hry po trávě, pro kterou jsme všichni na Norfolk přiletěli. V angličtině, abyste věděli, totiž bowles a balls zní necvičenému uchu skoro stejně. Na to se nedalo nějak chytře odpovědět, a tak jsem jen mumlal, že by mě zajímalo, jak to ta ženská mohla vědět.

Doma pak, když mne žena přivítala obligátním tak co, jakej byl Norfolk?, jsem přiznal, že báječnej.

A co, naučil ses pitcairnsky? zeptala se manželka, neb ona ví, že jsem na jazyky.

No... jenom jedno slovo...

A jaké?

V ten moment se mé rty začaly kroutit a v obličeji mi hrály všechny svaly od těch zármutkových až po ty veselé, přičemž mne osvítil náhlý dojem, že jsem byl na Norfolku poprvé a naposled...