Žijeme v nebezpečné zemi. Tímto konstatováním jsem nedávno ukončil článek o případu, v němž figurovali manželé Chamberlainovi, jejichž devítinedělní holčičku Azarii unesl a zabil před 36 lety pes dingo. Mimochodem, Michael Chamberlain, manžel matky dítěte Lindy, která byla nespravedlivě uvězněna pro jeho údajnou vraždu, a on sám také neprávem odsouzený, minulý týden zemřel na leukémii, jako 72letý. Neměl lehký život.

O tom, že kromě těch divokých psů tu máme i ty nejžravější krokodýly, nejjedovatější hady, nejagresivnější žraloky či nejnebezpečnější pavouky, se ve světě celkem dobře ví. Neuplyne takřka týdne, během něhož by některé z těchto stvoření nezpůsobilo senzaci na stránkách novin či internetu kvůli nějakému útoku na člověka. Obvykle to bývá podáno s patřičnými obrázky, akčními či ilustračními, ukazujícími útočníka v agresivní pozici a v plné zuřivosti. A obvykle se je na co koukat. Taková je Austrálie, bezpochyby nebezpečná, protože kupříkladu taipana, proslulého vlastníka toho nejpotentnějšího hadího jedu, můžeme klidně mít na zahradě, aniž bychom o tom věděli. V našem Pullenvale, jen nějakých 15 km od středu Brisbane, už taipan chycen byl jen asi před pěti lety, zatímco jeho jen o málo méně jedovatý bratranec, tzv. brown snake, se tu vyskytuje docela běžně. Jednou dokonce v naší knihovně...

V moři, které tu svými přenádhernými plážemi a teplou vodou člověka ke koupání přímo vybízí, se kromě všudypřítomných žraloků, jimž se dostává vždy dostatek publicity, vyskytují i jiní, pro něho smrtelně nebezpeční tvorové. Chobotnice kroužková, neboli Blue-ringed Octopus (Hapalochlaena maculosa), je nevelké a celkem nenápadné stvoření, jehož štípnutí, pokud se dobře strefí, dokáže člověka usmrtit během několika minut. Smrtelné nebezpečí může také představovat odranec pravý, Australanům známý jako stonefish. Domnívaje se, že šlapete bosou nohou na kámen, tento se může ukázat být rybou a váš krok může být tím posledním, který jste na tomto světě učinili. Bolest způsobená jedem v ostnech této ryby je prý nesnesitelná a šok z ní vás může zahubit. Čtyřhranka smrtelná (Chironex fleckeri neboli box jellyfish někdy také sea wasp, mořská vosa) mívá v průměru každé dva roky nějakou oběť, kromě nesčetného množství těch poštípaných. Je to skoro průhledná, asi čtvrt metru široká a trochu hranatá medúza s až několikametrovými tenkými chapadly, která nejsou skoro vůbec vidět. Člověk jimi zasažený nemusí tudíž vědět, co se stalo, až když už je pozdě a šok z bolesti může potom způsobit jeho smrt. Pomoc je přitom poměrně snadná, pokud máte po ruce ocet. A co ta nejjedovatější medúza?

Je také nejmenší. Anglicky se nazývá Irukandji jellyfish, latinsky potom Carukia barnesi, česky čtyřhranka Barnesova a tělo dospělého jedince měří pouhopouhý krychlový centimetr. K tomu si připočtěme, že je to tělíčko téměř zcela průhledné, a máme tu zabijáka prvotřídního ražení! Plavat může klidně i metr od vás a pokud se jedná o dospělého jedince, jeho téměř neviditelná chapadla na vás dosáhnou. Když se vezme v úvahu jejich velikost a prudkost jedu, dalo by se říci, že jsou to nejjedovatější tvorové na této planetě. Přitom se o jejich existenci vůbec nevědělo až do druhé poloviny 20. století, kdy byli v r. 1952 objeveni u pobřeží severního Queenslandu a pojmenováni Irukandji, podle domorodého kmene, který zde odedávna sídlí a který o nich věděl. Jack Barnes potom byl vědec, který se v roce 1964 nechal štípnout touto medúzou, která se naštěstí pro něho neukázala být právě z těch nejpotentnějších. Přitom štípnutí irukandji je potenciálně až stokrát silnější, než jakého je schopna kobra; záleží prostě na tom, o jak vyvinutého jedince jde a jak silně člověka zasáhne.

Irakandji medúzy se původně měly pouze vyskytovat u severovýchodního pobřeží Austrálie; jiná jejich odrůda se ale nachází i u pobřeží Floridy. Těch odrůd zatím bylo už objeveno šestnáct a některé z nich mnohem jižněji, než jak se předpokládalo. Což se pochopitelně líbí stoupencům globálního oteplování. Spíš se to ale má tak, že si jich při jejich nepatrné velikosti, kromě zmíněných domorodců, kteří věděli svoje, nikdo předtím nevšiml a občasné případy poštípání se přisuzovaly jiným, již známým a o trochu viditelnějším druhům medúz. Nemohu jinak než zopakovat: Žijeme v nebezpečné zemi!

P.S. Krátce poté, co jsem dopsal tento článek, nám jako na dotvrzení mého konstatování vlezla večer do obýváku dvoumetrová krajta. Manželka, která se dívala na televizi, začala ječet, když jí had přelezl přes nohy a zalezl pod pohovku. Okamžitě jsem všude pozavíral, hlavně šlo o to, aby se nedostal na štěňata; dospělí psi by asi byli na něho trochu velcí, i když uškrtit by je nejspíš dokázal. Chytač hadů se dostavil během půl hodiny – měl už prý ten den osm případů, většinou hadů jedovatých, a na další jel ještě od nás. Udělali jsme pár fotek, hadí muž měl ale na sobě světélkující vestu, která odráží blesk, takže nevyšly dobře. Je horko, přes den skoro 40 stupňů, plazi jsou na pochodu. Mysleli jsme si, že máme verandu, odkud had zřejmě přilezl, dobře zajištěnou ochrannou sítí, zřejmě ale budeme muset učinit podstatnou revizi.

Autorovy stránky:
http://www.vkoreis.com/
http://www.vojen.com/