Ráno se nám zdálo, že se slunce schovává za mraky, proto jsme rozhodly, že navštívíme knihovnu. Ne nějakou, jakých je všude přehršel, ale na světě tu jednu jedinou. Na internetu jsme si přečetly, že Opera House má několik sálů, restaurací, barů, knihovnu a desítky šaten. Nás zaujala jen ta knihovna. Když začne pršet, alespoň budeme v suchu. Než jsme se vydaly na cestu, volal náš známý z Kalifornie a náš plán nám schvaluje: Je potřeba, abyste viděly nějakou pořádnou knihovnu a ne ten špinavý sklep, jaký máte doma. Knihovna je místo, kam se lidé rádi vracejí, a tak to má být.

Daly jsme mu za pravdu, jak jinak. Vzaly jsme si deštník a vyrazily do ulic. Namířily jsme si to přes Hyde park. A co nevidíme, venkovní šachy. Zastavily jsme se, abychom viděly, jak si která barva stojí. Zdálo se mi podle počtu figurek, že černí nemají šanci, i když to může být diskutabilní. Kolem stálo jen pár diváků. Při pohledu na ten obrázek mě napadlo, že podobný plácek vzdělávání bych mohla navrhnout i našemu městečku. Kulturu za mírný peníz. Ale pak mi ťuklo, že u nás je moc sněhu.

Abychom prošly kolem kašny a nezastavily se, to snad ani není možné. Už začalo poprchávat, ale ještě jsem stačila udělat snímek třetího sousoší s beranem. A pak už se skutečně dalo do deště, jaký tady není častý. A my dvě jen jeden malý skládací deštníček. Přimkly jsme se k sobě a rozběhly jsme se parkem k nejbližší Art Galerii. Každá půlku těla suchou a druhou polovinu prolitou na kost. Na prohlížení obrazů jsme neměly dost nálady, tak jsme se rozhodly, že si dojdeme do kavárny na kapučíno, abychom se zahřály. A jak jsme si tak usrkávaly a pochutnávaly na kávičce, začala nám být pořádná zima. V kavárně byla klimatizace a mě celá promočená polovina těla doslova zábla. Došla jsem si pro papírové ubrousky a podložila jsem si mokrá místa. Nabízela jsem skorovnučce, aby si vystlala mokré boty, ale ona je mladá a bere ohled na slušnost a okolí. Tak mrzla.

Když jsme vyšly z Galerie ven, bylo po dešti a teplo. Tak jsme cestou proschly. Procházely jsme kolem State Library of New South Wales, ale dovnitř jsme ani nemrkly, jelikož jsme mířily ke knihovně knihoven v Opera House. Co jsme od ní čekaly, nevím, ale domnívaly jsme se, že jedinečný dům musí mít jedinečnou knihovnu. A nahlédnout do takové rarity musí být donebevolající zážitek.

Samozřejmě, že jsme zmíněnou knihovnu nezamítly a zahrnuly jsme ji do některé příští návštěvy.

Po pár minutách jsme přišly k vyhlášené Opeře. Sluníčko svítilo a stánky a kavárničky byly v obležení turistů. Kbelíčky se šampaňským stály téměř na každém stole a mládež se družně bavila. Slečny a mladíci se skleničkami v rukou si užívali své výsady být mladí a šťastní. Posadily jsme se, abychom si tu atmosféru radosti mohly vychutnat. Posléze jsme pomalu procházely k cíli naší cesty a těšily jsme se na mocný zážitek z knihovny. Zabočily jsme dovnitř budovy, až jsme se ocitly před jakousi recepcí. Sdělila jsem uniformě, že jdeme do knihovny.

Do knihovny, nevěřícně zopakoval. A já jsem pokračovala. Na internetu jsem si přečetla, že je tu knihovna. Pán pár vteřin mlčel a prohlížel si mě, jako bych spadla z jiné planety.

Ano, ale ta byla zrušená před dvaceti lety, odpověděl, aniž mrknul okem.

Myslím, že jsem zůstala s otevřenou pusou a zírala na něj nevěřícně, aniž bych také mrkla okem. Zklamaně jsme se obrátily a loudaly jsme se jako spráskaný pes někam ven. Obešly jsme budovu z druhé strany od zálivu kolem dokola. Udělaly pár fotek a zamířily nazpět ke knihovně, kterou jsme přezíravě prve minuly. Hned ve vstupním vestibulu jsem viděla rozsvícený znak Jižního kříže. Vnitřek knihovny byl vskutku impozantní. Když jsem to srovnala s naší knihovnou doma v malém městě, tak se mi poznámka mého známého zdála poněkud nemístná.

Foto: autorka