Už je to dvacet let, co střelec se dvěma poloautomatickými puškami postřílel 35 lidí v tasmánském turistickém středisku Port Arthur v Austrálii. Tento naprosto výjimečný zločin byl vládou užit jako záminka pro odzbrojení obyvatel státu. Ironií bylo že to nebyla levicová vláda, ale konzervativní, předpokládaně demokratická vláda Johna Howarda. Levice nikdy nedůvěřovala tomu, že lidé by měli mít v rukou zbraně. To bylo vždy proti jejímuh dlouhodobému cíli odbourávat svobodnou, demokratickou společnost. Zbraně v rukou lidu dávají sebevědomí, pocit síly a tím možnost vzdorovat požadavkům vládnoucí elity. Odzbrojení lidé jsou poslušnější.

Tak se stalo, že tento masakr byl použit k hysterické kampani za účelem přehlušit opozici a prosadit drastické zákony ještě více omezující držení zbraní, pouze pro vládou schválené účely. Pro farmáře na kontrolu škodné, pro občany (poddané) pouze pro sportovní účely. Vláda rozhodne, co je povoleno. Je samozřejmé, že občané do toho neměli právo mluvit. Přirozeně ani do schválení nového zákona. Ó hrůza, mohli by jej i odmítnout. To není hypotetická otázka. Nálada mezi obyvateli byla silně proti a konaly se protestní pochody, ve velkých městech i s desítkami tisíc účastníků. To vše nebylo ale nic platné, protože mocné elity měly v té době situaci již dostatečně pevně v rukou, a tak mohly mínění občanů ignorovat. Nové zákony zakázaly držení zbraní pro vlastní ochranu. Stejně jako v Anglii, Švédsku a Holandsku. Tyto čtyři země měly donedávna velice nízkou zločinnost. Dnes patří mezi vyvinutými zeměmi mezi nejhorší.

Za vraha v Port Arthuru byl jednoznačně označen místní mladý muž, Martin Bryant. Jenomže od prvopočátku se ozývaly hlasy zpochybňující vládní verzi události. Martin byl znám jako příjemný chlapec a mládenec, který se ale vyznačoval hluboce podprůměrnou inteligencí. Jeho IQ bylo pouze 70. Z toho důvodu byl invalida na státní podpoře. V malém místě, kde každý zná každého, nebyl nikdy znám zájmem o zbraně. Jako chlapec měl vzduchovku, kterou mu ale otec odebral.

Střelec-vrah ale provedl střelbu vrcholně vycvičeného muže speciálních jednotek. V místní kavárně zabil dvacet lidí, z toho devatenáct střelou do hlavy. Zranil asi třináct dalších, některé kulkami, které prošly těly obětí, jiné střepinami. Použil totiž Norinco munici, která má velmi tenký plášť a při nárazu se roztříští na malé střepinky. To vše dokázal 29 výstřely. Poslední náboj nechal v hlavni pro snadnou výměnu zásobníku (na třicet ran). To je chování profesionála, ne nezkušeného amatéra. Další známkou profesionalismu byla taktika, kterou při střelbě použil. Stál uprostřed místnosti a točil se na místě, aby na něj nikdo nemohl skočit.

Poté střelec vyšel ven z kavárny a chodil a jezdil autem po okolí a zabíjel ty, kteří měli tu smůlu a přišli mu do rány. A kde byla policie? V tom místě byli dva místní policisté. Oba dostali před masakrem nezávisle oznámení telefonem o nálezu skrýše drog na odlehlém místě. Skrýš obsahovala jenom prášek na praní, ale policisté byli odlákáni a tím na dobu masakru neutralizováni. Mezitím byl Martin viděn na jiném místě, dost vzdáleném na to, aby mohl stihnout být včas na místě zločinu.

Toto je jenom velmi zkrácená verze celého případu. Bylo toho mnohem víc. Dva lidé, kteří střelce viděli zblízka, soulasně trvali na tom, že to nebyl Martin. Jeden z nich ho znal již jako chlapce. Střelec měl obličej poďobaný od neštovic, Martin ne. Toto a ještě jiné detaily ukazují na to, že zde bylo místo k oprávněným pochybám. Naznačuje to přesné detailní plánování celé akce a lze pochybovat, že něčeho takového by mohl být schopen intelektuálně defektní mládenec jako Martin.

Na základě toho se objevily teorie, že celá věc byla někým nahraná a role Martina Bryanta byla jenom podpůrná. Jeho nízký IQ jej činil snadno manipulovatelným. Že mohl být jenom obětován na zakrytí skutečnosti.

Vládní chování v celé věci na druhou stranu naznačuje zájem na dosažení určitého výsledku. Konec konců, hnutí za postupné odbourávání svobodné společnosti je problém celého západního světa a zdaleka není omezeno pouze na Austrálii.

Sydney, 28. duben 2016