AUSTRÁLIE: Covidování v Klokanystánu

Minulý týden jsem četla českou knížku Listopád, autorka Alena Mornštajnová. Kniha je fikce, jak by třeba vypadala situace v ČSSR, kdyby v listopadu 1989 vyhráli komunisté. S prvními stránkami se mně dělalo mdlo z pomyšlení, kterak jsem taky mohla dopadnout za své názory a postávání a výkřiky na náměstí. Jenže při popisu fiktivních příběhů s odstupem pěti, deseti a více let jsem si najednou v hrůze uvědomila: „Do prkýnka, ona přesně popisuje to, v čem já žiju tady a teď!“ Proto si opět vylévám srdce klávesnici.

Donedávna jsem australskému a speciálně queenslandskému vedení fandila v domnění, že nás covidovýma opatřeníma ochránili. Ale já už vám nějak nevím...

- Od prvního května máme uzákoněno, že každá provozovna musí vládě poskytnout informace o každém, kdo tam jen strčí nos. Na dveřích všech obchodů, kadeřnictví, kin, prádelen... prostě venku na každých dveřích (v případě třeba tábořišť tak na stromě nebo ceduli) jsou čtverečkové QR kódy. Ten musíme před vstupem oskenovat chytrým telefonem, v kterém musíme mít staženou vládní aplikaci. Apka přes ten kód zajistí, že někde nahoře budou vědět, kdy jsme kam vlezli a kontaktní údaje o nás.
Já mám sice toho chytrýho blbce, ale nejsem online, takže tak jako dělám, že to dělám, ale už mě do několika obchodů a galerie nepustili, protože chtěli vidět, jak vše tou aplikací prošlo. Navíc při svém švejkování musím obezřetně koukat přes rameno, jestli za mnou nestojí někdo, kdo by mě udal. Mají sice náhradní řešení pro lidi bez chytrýho telefonu, ale jen jednou v kavárně se mně poštěstilo, že jsem mohla svoje údaje vyplnit ručo fučo do jejich tabletu. Byli ovšem tak naštvaní, že ho museli hledat a pak to oni musí vládě odeslat, že mně do kafe určitě plivli. Snad aspoň někdo negativní. A kolik lidí ten tablet omatlalo, na to jsem ani nevzdechla.
Nejveselejší je jít do nákupního centra, to se skenuješ při vlezu do centra a pak v každým obchodě, záchodě, kamkoliv strčíš hlavu, vlastně předtím, než ji tam strčíš. QR kódy fungují spolehlivěji než vojáci ve zmíněné knížce. A pro nás postarší se nákup stává superopruzem, neb v ruce mám sundané sluneční brýle, optické brýle na čtení cen, které se potom stejně s rouškou zamlží, chytrofón, klíče od auta, peněženku, tašku, nasazuju si roušku a do toho na mě ochranka řve, že si ty plný ruce musím dezinfikovat.

- Do sousedního státu nebo teritoria potřebuju „víza“. Říkají tomu pass neboli propustka, povolení ke vstupu. Mění se za pochodu, takže když si ho svědomitě vytisknete den předem, ráno už nemusí být aktuální. Toho jsme teď ušetřeni, protože hranice jsou stejně zavřené, jsou tam zátarasy a policie v roli pohraničníků. Psi nejsou potřeba, všudypřítomné kamery je skvěle nahradí a bez nároku na Pedigree.
Kdybych chtěla za mamkou do Čech, tj. opustit Austrálii, tak musím vládu požádat o „výjezdní doložku“, kterou mně stejně nedají, protože ji nedali napoprvé ani plně očkované (tj. osobě s rudým razítkem) kamarádce, jejíž mámě v Čechách zbývá pár týdnů života. A kdyby to náhodou dopadlo - letenky, když už výjimečně jsou, tak se pohybují v řádu tisíců dolarů, a výsledek, jestli odletíte, doletíte a přiletíte, je stejně jistý asi jako věštba z kávové sedliny. Před odletem taky potřebujete covid test starý maximálně 72 hodin, přičemž testovací místa vám garantují jeho obdržení do pěti dnů.
A kdyby se přece jen člověk z tohodle ostrova dostal, tak po návratu dvoutýdenní samovazba pod dozorem armády v určeném hotelu za 3 000 doláčů. Zatím, i když je člověk očkovanej, bez výjimky. Teď pobyt v karanténní cimře zpestřili ještě tím, že mají uvězněnci zakázáno chodit na balkóny. Někdo nafilmoval, jak si z balkónu na balkón předávají cigarety a virus.

- Roušky jsou povinné všude, mimo sport a podobně, to znáte sami z loňska, jenom tady se to dodržuje a hlídá. A to tak, že když jsem si ji jednou ve stařecké roztržitosti zapomněla nasadit a vkročila na posvátnou půdu obchodu bez ní, ječela na mě ochranka, prodavači, ale i zákazníci. Připadala jsem si jako hlavní aktérka v honu na čarodějnice, takže jsem se do toho kšeftu už nevrátila a večeři jsem vyčarovala z domácích zásob.
S australským sluníčkem, proti němuž nosíme sluneční brýle a čepici, tak v té roušce už nepoznám ani vlastního manžela. Dobrá příležitost pro bankovní lupiče. Další problém s mojí nedokonalou angličtinou, kdy si kvůli náhubku vzájemně nevidíme na pusu, tak mně čím dál víc lidí nerozumí a já už si taky připadám jak natvrdlo, jelikož se pořád ptám, co pod tím hadrem huhlali, a rychlejší by bylo, kdyby mně to namalovali.
Uvažuju o studiu znakové řeči. Ovšem při mé smůle by pak byly určitě povinné palčáky.

- Očkování tady probíhá, jako kdyby ho logisticky zaštiťovala chytrá horákyně. Očkuje se a neočkuje se. Zatím mělo oba dva píchance jen 13 % Australanů. Vláda sice chvályhodně hned zpočátku nakoupila dostatečné množství AstraZeneca, ale množí se případy úmrtí na krevní sraženiny, takže moc důvěry nedává. Všeobecně se obviňuje očkovací látka, ale podle naší zdravotnice, která nám zajišťuje veškeré zdravotní opíchání, je problém jinde. Po zabodnutí jehly se má nejdřív trošičku nasát, aby bylo jasné, že neteče nic růžového a není napíchnutá žádná cévka, a pak teprve zatlačit a vpustit očkovací látku do pacienta. Jenže všechno se dělá šup lup nebo ještě spíš hrk frk a na tohle se zapomíná.
Já jsem v tomto ohledu bez stanoviska, protože se hroutím, i když do sebe zapíchnu omylem jehlu při šití. Ale stejně čekám na Pfizera, kterého zase není dostatek. Jeden čas byl nedostatek jehel. A tak dochází i ke kuriózním situacím, kdy si naše milé federální státy a teritoria vyčítají, že tenhle je ve srabu a soused mu nepůjčil vakcíny. Nojo, jenže soused neví dne ani hodiny, někdy ani minuty, kdy je bude potřebovat sám. Obočí a tlak asi pár lidem zvedl výrok jednoho ministra, který na tuhle situaci zoufale prohlásil: „A to si říkáte Commonwealth?“ Zřejmě si, chudák, pod pojmem Společenství národů představoval společné národní očkování.

- Pokuty za nedodržení čehokoliv se vesele rozdávají a pohybují se od stovek do tisíců dolarů. Jen nedávný příklad, kdy mladý muž přijel z Nového Jižního Walsu a v propustce nepřiznal, že byl v Sydney, která byla už tehdy horká tečka. Napařili mu flastr 10 000 dolarů australských. Koho by ta pálka zajímala v kačkách, kurs se obvykle pohybuje okolo 16 až 17 korun za klokaní dolar. Já jsem si zpočátku myslela: Haha, jak ty pokuty a platby za karantény z lidí dostanou? Jenže dluhy, které máte vůči státu, jsou všude ve světě na úplně nejprvnějším místě ze všech prvních.

- Kamarád z rodné hroudy mně chtěl poslat časopis Puchejř, jako už ho posílá celá léta a je to moje vzácná spojka s domovem. Na pražské poště mu bylo sděleno, že Austrálie nepřijímá žádné zásilky, aby náhodou nebyly nakažený.
Nevím, jak by ten virus přežil, když mně sem vloni úřední dopis s modrým pruhem a s rozhodnutím o českém důchodu putoval čtyři měsíce.

- Ano, český tisk má tentokrát pravdu, do ulic Sydney vyrazila armáda a bude pomáhat policii s dodržováním všech opatření. Budou chodit dům od domu, klepat na dveře a zjišťovat, jestli všichni obyvatelé sedí doma na zadku. Opravdu si nevymýšlím, na tuto strategii byli vážení občané upozorněni i v televizi. Takže mohou očekávat, že se jim za dveřmi zjeví dva chlapi v dlouhých kožených kabátech... pardon ve slušivých uniformách, vyžádají si doklady a přepočítají přítomné.
Nevím, jestli nebudou uplatňovat i praxi z jiných oborů, kdy jsou vyžadovány otisky palce, protože exoticky vypadající obyvatelé jsou k nerozeznání jeden od druhého i od třetího a mohou své zaměnitelné podoby zneužít.

- Před dvěma měsíci, v blaženém čase, kdy byl od viru pokoj, se kamarád vydal na svoji dlouho plánovanou a stále odkládanou cestu do Západní Austrálie. Po deseti dnech putování a ujetí tří a půl tisíce kilometrů se dohrabali k hranicím státu v době, kdy někde zase někdo prsknul, a hranice zavřeli. Přišla nám od něho SMS: „Tak nás na západ nepustili.“
On je Australan, neměl tušení, jaké asociace ve mně tahle věta vyvolá.

- Na objednání k zubaři manžel čeká už rok a půl, protože se průběžně zavírají, otvírají, omezují a tak pořád dokola.

- K dnešnímu dni má stát Queensland 66 pozitivních případů a tři a půl miliónu lidí (celá jihovýchodní část) je v domácím vězení. Veškerá hřiště jsou zavřená, na tom dětském jsou pro jistotu houpačky zauzlované.

- Z mimocovidového soudku: Volby jsou v Austrálii povinné už hóóódně roků. Pokud se nedostavíš k volbám, ulehčíš svému účtu o něco přes 100 dolarů. Napadá mě několik dalších nevirových podobností s různými režimy, ale to už bych se nemohla podepsat ani křestním jménem :-)

V sobotu jsme měly dámskou jízdu s českýma kamarádkama. Každá navařeno, napečeno, já chlebíčky v lednici. Ráno v 10 hodin byl nečekaně vyhlášen tvrdý lockdown od čtvrté hodiny odpoledne. Nerady porušujeme nařízení, ale tohle nešlo překousnout. Takže pár odvážných členek naší disidentské skupiny muselo dorazit na místo před čtvrtou, musely parkovat za rohem, ještě před přípitkem jsme pozavíraly dveře a okna, při odchodu se holky nesměly vřele a hlasitě loučit na ulici. A heslo pro celou akci bylo: Havel na Hrad.

Na demonstranty zatím nestřílí, ale vodní děla už očekávám. A zavřít nás můžou, až zezelenáme (je čím dál těžší najít politicky korektní barvu).
Připojuji fotku svého australského manžela s jeho osobně vylepšenou rouškou. Ještě mu musím ukázat, jak krásně se dá zvonit klíčema.

P.S. Vysvětlení podpisu pro ty, kteří nepamatují:

1) Nemysli!
2) Když myslíš, tak nemluv!
3) Když myslíš a mluvíš, tak nepiš!
4) Když myslíš, mluvíš a píšeš, tak nepodepisuj!
5) Když myslíš, mluvíš, píšeš a podepisuješ, tak se nediv!

A já se opravdu nechci divit ještě víc, než se divím teď.

Z klokaního Alcatrazu zdraví