V šedesátých letech, kdy jsem přišel do Austrálie, pracovala místní, tedy lokální byrokracie, s kterou jsem přišel do styku nejdříve, jako služba obyvatelstvu. Na radnici se sice volili konšelé se starostou jako nyní, ale byla to služba neplacená, konšelé jednali a dělali rozhodnutí ve prospěch své obce a svých voličů zadarmo. Prostě to chápali jako službu veřejnosti, tedy lidu. Tak jí rozuměli nejen oni, ale i radní úředníci, kteří se jmenovali public servants, doslova sluhové veřejnosti, a ti pro obec pracovali také. Tito „služebníci“ však už byli řádnými zaměstnanci a za svou službu byli placeni z poplatků, které obec vybírala od svých obyvatel. Za ty poplatky obec udržovala v místě řádně silnice, mosty, knihovnu, odvoz odpadků, kanalizaci a též dbala na to, aby v místě byly domy a stavby vůbec stavěny bezpečně a vkusně. K tomu vydávala radnice povolení, jež podepisoval funkcionář zvaný town clerk (městský úředník). Byl to nejvyšší úředník, řádně vyškolený, který obecní úřednictvo vedl a řídil.

Co se týče výplat, tak na obcích se platilo málo, mnohem méně než v soukromém sektoru, ale práce pro obec, anglicky council, měla jiné výhody. Zaměstnanci se tu rozhodně nepředřeli, a to jak úředníci, tak i manuální pracovníci na silnicích nebo udržovatelé (zahradníci) obecních parků. Navíc byli nevyhoditelní, a to i v dobách krize. Proto tato práce přitahovala lidi neambiciózní, kteří měli rádi své jistoty. Při tom musím zdůraznit, obecní parky a dětská hřiště byly povětšině hezky upravené s čistými toaletami a umývárnami a standard služeb byl na úrovni. Kdo byl ambiciózní a chtěl si hodně vydělat, ten šel pracovat do soukromého sektoru. Peníze na různé projekty dodávaly obcím státní vlády. Států je v Austrálii sedm a ty zase podléhají vládě federální, která přiděluje peníze jim. Na zdravotnictví, na školství a podobně ale státy vybírají i své daně, takže daňový poplatník je obírán dvěma vrchnostmi a v místě, kde vlastní nemovitost, ještě musí platit poplatky obci. Prostě recept pro zneužití byrokracií jak vyšitý, takže systém, který ještě v šedesátých letech minulého století lidem sloužil celkem slušně, se časem musel zhoršit, a to i přesto, že jak politici, tak byrokraté systém pozměňovali, aby jej údajně „vylepšili“.

Začalo to tím, že státní vrchnosti, jak se rozrůstala, už nestačily přidělené peníze od federálů, i když neustále zaváděla nové poplatky a nové daně, a tak začala krátit příděl obcím. A to velice šikovně. Ano, dáme vám peníze na potřebné projekty, ale které jsou potřebné a které ne, rozhodneme my! Na nepotřebné, které přesto chcete postavit, si musíte vydělat sami. Všimněte si toho operativního slova „vydělat“. Jako kdyby byrokracie, ať už jakákoliv, si mohla nějak vydělat, když nic nevyrábí! Lokální byrokraté tehdá ještě netušili svou moc nad lidem, že i oni si mohou vymýšlet nové poplatky, a tak dělali jen to, co znali, a zvyšovali poplatky už zavedené. Ovšem to nejde donekonečna, lépe řečeno jde to, ale ne tak rychle, jak třeba. Lokální jsou příliš blízko lidu, a tak moc dobře vědí, kam až mohou zajít, než se jim lid začne bouřit. Jenže tlak zeshora je neúprosný. Státní byrokracie přiškrcuje tok peněz i nadále a když si lid stěžuje na ty lokální, jak jim zvedají poplatky, tak stát zákonem to zvedání zmrazí na 10% ročně a lid je státním byrokratům vděčný. Ta ironie! A bude ještě hůř! Na projekty je najednou státní byrokracie ochotna dát jen tři dolary za každý dolar, který dodají lokální. Pak jen dva a dnes je situace taková, že na většinu projektů je platba jedna k jedné. Na každý dolar, který stát obci na projekt dá, si obec musí dolar přidat.

Jenže to už jsem se trochu předběhl. Obce na měnící se situaci reagují průběžně a mění se z neduživé, ale řádné služební organizace na „vydělávající“ firmu dle vzoru soukromých společností. Town clerk už není městský úředník, ale CEO. Chief Executive Officer! Přeloženo volně česky snad „vedoucí výkonný ředitel“? A už nepobírá pakatel, jako kdysi ten chuďas městský úředník, ale chce a dostává(!) výplatu, jako kdyby vedl velkou soukromou firmu. Ostatně i jeho podřízení najednou vydělávají více nebo aspoň stejně jako v soukromém sektoru, a to při zachování všech výhod, které státní zaměstnanec měl a má i nadále. Jsou prakticky nevyhoditelní, mají nároky, o jakých se v soukromém sektoru zaměstnancům nezdá, jako jednou za měsíc RDO (rostered day off), česky snad RDV, rozpisový den volna. Za každý dolar do jejich důchodového fondu zaměstnavatel přidá až tři dolary. (To je různé podle toho, do které byrokracie zaměstnanec patří.) Delší dovolené, osm a více dnů za rok na tak zvané marodné dny (sickies), kdy prostě zaměstnanec do práce zavolá, že mu není dobře a nepřijde, aniž by musel dokazovat, že byl skutečně nemocen. Pokud se prokáže papírem od doktora, pak má placené nemocenské dny neomezeně. Long service leave (volno po delší době služby), kdy po několika letech má zaměstnanec právo na několik týdnů ba měsíců, zaleží na tom, po jak dlouhé době to je, si vybrat extra volno. Tuto výhodu si nakonec vymohly unie i v soukromém sektoru. Těch výhod pro státní zaměstnance je však více, nebudu je zde uvádět všechny, však je ani neznám neb se liší od organizace k organizaci.

Aby na tohle všechno obce vydělaly, uchylují se k tomu, co okoukaly od vlády. Státní i federální. Vymýšlejí si poplatky pod heslem „User pays“. Česky "Uživatel platí". Takže za služby, které obce kdysi poskytovaly, a některé i zadarmo, najednou obyvatelstvo platí, aniž by poplatky, které se na to předtím vybíraly, byly zrušeny. Příklad: platili jsme za vodu okolo 270 dolarů ročně. Nyní platíme za spotřebu, kolik opravdu spotřebujeme, ale dvěstěsedmdesátidolarový poplatek zůstává a je přejmenován na „zavedený přístup k vodě“!

Informace jsou prodávány. Chceš si, ničemný rušiteli klidu, něco zjistit, ověřit? Zaplať! Za informaci, kterou kdysi sluha veřejnosti pracně vyhledával ve spisech a poskytoval zadarmo a kterou dnes najde za pár vteřin na computeru, se platí. Chceš nás, daňový poplatníku, z jehož daní žijeme, obtěžovat nějakou žádostí? Přidej požadovanou sumu, jinak se na ni ani nepodíváme! Chceš si stěžovat, že jsme ti zvedli roční poplatek za služby o více než deset procent, jak zákonem nařízeno? Bude ti úsečně vysvětleno, že těch deset procent je rozprostřeno na celý okres. Někde někdo dostal zvýšeno méně než deset procent, takže se to vyrovnává. Co, ty chceš vědět, kde a kdo? Ta drzost! Vypadni! Ano, tohle se vám stane, kdybyste chtěli do něčeho šťourat. Váš sluha s vámi vyrazí dveře a je to on, kdo rozhoduje, co vám sdělí a co ne.

Chtěl bych napsat, že australská byrokracie formou plíživého socialismu posouvá tuto zemi tam, kde kdysi byli občané Sovětského svazu. Totiž do pozice poníženosti, kdy se jeden bez bumážky oficiálního povolení bojí pohnout. Já vím, on to ještě socialismus není, pravda, a vy si jistě budete myslet, že to přeháním, ale přeháním opravdu? Posuďte sami!

V naší obci nemáme kanalizaci a mít ji nebudeme, protože náš council na to nemá a státní byrokraté také ne, takže tu paritu 1:1 nedají dohromady nikdy. Nám, obyvatelům, to nevadí, protože naše zahradní vesnička je z dob, kdy se ještě dělaly velké pozemky a každý máme septik. To je tank (senkrovna?) pod zemí, kam to vše teče. Speciální bakterie tam požírají solids a čistá voda z tanku teče pod zemí do zahrady a zavlažuje naše ovocné stromy. Pokud někdo zanedbá ty bakterie a zabije je nalitím různých čistících prostředků, musí si nechat tank vypumpovat na své náklady. Před několika lety si council vymyslel, že bude septiky každé tři roky kontrolovat a pošle inspekci, která bude stát 91 dolarů. V ohlášený den šel vesnicí mladík, všude zaklepal a když někdo nebyl doma, tak šel dál. Účet na 91 dolarů ale dostal každý, ať doma byl nebo ne. Já jsem doma byl. Mladík se slušně představil a pozeptal, zda mám problém se septikem. Odpověděl jsem, že nemám, a on šel dál. To byla ta „inspekce“. Mnozí jsme se proti tomu ohradili, a tak letos council vymyslel fintu a rozeslal účet, který budeme platit každý rok, a to padesát dolarů, čili cenu zvedli z 91 dolarů na sto padesát dolarů za každé tři roky. A poplatek už není za inspekci, ani tím se už nechtějí obtěžovat, ale za povolení k používání septiku! Ano, obec na nás požaduje, abychom platili za to, že nám laskavě povolí používat vlastní senkrovnu! Kaďte si do vlastní žumpy, ale jen když zaplatíte!

Já vím, člověku se hned vybaví římský císař Hadrián, který zavedl jako první na světě daň za používání záchodů, ale to byly záchody veřejné, které státu patřily! A i tak se římský lid bouřil, ba i Hadriánův vlastní syn rebeloval. Otec si jej vzal stranou, nabral hrst vybraných mincí a přinutil syna, aby si k nim čichl. Oba se pak shodli, že vybrané mince ze záchodů nesmrdí, a daň zůstala...

Nedělám si nějaké naděje, že my v naší vesnici bychom dopadli lépe než Římané, ale přesto se chystám poslat councilu dopis. Chci naše sluhy upozornit na maličkost, že septik je v této zemi ještě pořád legální způsob zbavování se výkalů a že já si nehodlám zakoupit povolení k tomu, abych ve svém domě prováděl, co mi zákon beztak povoluje. Pokud mi council přesto používání septiku pro neplatbu jejich účtu zakáže, budu se jich muset zeptat, kam mám teda chodit kadit.

Ať už to dopadne, jak chce, domnívám se, že my, veřejnost, se musíme sjednotit a buď byrokraty vyházet z jejich pohodlných míst, ne zrovna z oken (i když v tom třeba Češi mají slušnou tradici), nebo si aspoň přestat lhát a naše sluhy správně pojmenovat. Žádní sluhové veřejnosti, pánové to jsou! Za čtyřicet let, které jsem strávil v Austrálii, zde vyrostla nová kasta plíživých socialistů. Public masters to jsou, žádní public servants!