V sobotu jsme u nás v Brisbane měli dvě mimořádné události. Vlastně čtyři. Postihly nás volby pro stát Queensland a přešla nad námi hned trojice jarních bouřek. Ty ale stály za to! Nejprve kolem poledne přišla jedna taková nesmělá bouřtička, tu nepočítám, byl to jen takový předvoj, trochu to zabrumlalo, spadlo pár kapek, takové jemné upozornění na chod věcí příštích. Asi v půl třetí uhodila první z těch pravých bouřek. Netrvala dlouho, spadlo při ní ale dost vody a s tím i kroupy. Nepříliš velké, jen asi tak do dvou centimetrů v průměru. Naši dva psi, maltézan Dagobert a ši-tsu Dolly, kteří se oba bouřek bojí, se pochopitelně vylekali, hlavně Dagobert, který v tomto směru nedělá velkou čest svému jménu, jehož se mu dostalo po hrdinném králi merovejské dynastie. Bojí se i každého trochu hustšího deště, každičkého silnějšího závanu větru, natož těch opravdových projevů boha Peruna. Zalezl si do nejtemnějšího kouta, jímž je roh pod stolem, na němž mám svůj počítač, a třásl se tam jak osika. Dolly se mi snažila lézt na klín, což sice má jako malá psice v popisu práce, také se ale přitom klepala.

Není celkem divu, jsou to jen malí psíci. Nicméně velikost v tomhle asi velkou roli nehraje. Když jsme ještě mívali Bigglese, který byl křížencem vlčáka s novofundlanďankou, tak jsme kromě náramně veliké obludy měli doma také největšího strašpytla na jižní polokouli. Biggles se začínal bát už brzy ráno, kdy po nějaké bouřce nebylo ani potuchy. V té době jsme ještě neměli takové sofistikované radarové odhalovače dešťových mraků, jaké máme dnes – možná, že nějaké už na internetu byly, ještě jsem je tehdy ale neodhalil –, takže jsme se na Bigglese v tomto směru spoléhali. Nikdy se nespletl. Jakmile začal hned po ránu hledat úkryty, věděli jsme, že přijde bouřka. Podle toho, jak intenzivní se nám jevil jeho strach, se také dala odhadnout její potenciální síla.

Jediný, kdo se kromě mne v sobotu neklepal (Parkinsona zatím snad nemám), byla kočka Gennie, která celkem klidně trůnila na svém oblíbeném místě na vrcholu prádelníku. Ta je plemene ragdoll, takže bere takovéto věci vcelku rozvážně, neřkuli filosoficky, i když většinou si neodpustí, aby k nim neměla poznámky. Ragdolky bývají povahy vstřícné a povídavé a to platí zejména o naší Gennie, která vskutku zhusta se mnou konverzuje, zejména když něco není tak docela podle jejích představ. Když například hodně prší, jako v sobotu, takže si déšť dokonce dovoluje stékat po skle okna, což jí znesnadňuje výhled, vyjadřuje se vůči tomu nahlas a nepochybně odmítavě. Dokonce až vyčítavě. Že jako bych s tím měl něco udělat. Podobně jako když mi oznamuje, že jsem ji ještě toho dne neučesal, což je vůči ní jednou z mých povinností.

Asi půl hodiny po té první bouřce přišla druhá. O něco větší a nesla s sebou také o něco větší kroupy. Zvící golfových míčků. Dáša nějaké posbírala a na pekáči je umístila do mrazáku. Vše se opakovalo, psi se báli o sebe, žena se bála o střechu, kočka to brala s nadhledem. Já mám sice bouřky rád, přesto jsem si už říkal, co je dost, to je dost. Třetí bouřka nenechala na sebe dlouho čekat a byla asi nejprudší, kroupy v ní ale trochu zklamaly; nepřesáhly u nás velikosti těch golfových míčků. Jinde kolem Brisbane ale byly o dost větší. Na internetu se nacházejí obrázky ledových koulí velikosti tenisových nebo kriketových míčků. Viděl jsem dokonce i jeden, který pokrýval dlaň celé ruky! Prý měl 14 centimetrů. Asi 50 tisíc domů přišlo o elektřinu. Rozmlátilo to množství taškových střech, poničilo panely pro sluneční energii. Naše střecha vydržela, panely také.

Tážete se, co ty volby? Odneslo to 20 volebních středisek, kde bylo počítání výsledků pozdrženo. Ty výsledky ale byly skoro od počátku jasné, vláda se udržela, dokonce zvýšila svůj náskok. Takže nadále tu budeme mít labouristy a premiérku jménem Palaszczuk, která své jméno vyslovuje rádoby po francouzsku „Palašé“ (těžké tohle přechylovat) – asi se za svůj zcela nepochybný slovanský původ stydí… Bouřky se přehnaly, nadělaly nějaké ty škody, jinak vše ale zůstává při starém.