Nedávno jsem zde psal o cyklónech, tedy hurikánech či tajfunech. Říká se jim různě v různých částech světa, jakou tato slova vyvolají v mysli většiny lidí představu, je ale hlavně ničivý vítr. Ten sice může mít až přes 300 km/hod, pokud si tyto krajní přírodní jevy vyžádají oběti na životech, nebývají to ani tak poryvy větru, které jsou nejnebezpečnější. Větší nebezpečí pro lidi představují spíš povodně, které cyklóny provázejí. Se stoupající vodou se často doplatí na to, že se člověk chce dostat domů nebo naopak do práce a vjede tam, kde je víc vody, než si myslel. Lidé se také odmítají evakuovat, nechtějí nechat svůj majetek na pospas živlům, neuvědomují si někdy ani, že se jejich domy nacházejí v povodňové zóně. Prostě si koupili nebo pronajali dům a ani jim nepřijde na mysl, že poměrně nízká kupní cena tu byla proto, že kdysi, třeba i před několika desítkami let, se tato naoko náramně výhodná koupě po řadu dní nacházela několik metrů pod vodou.

Na počátku let devadesátých jsem trénoval dětský fotbalový tým, ve kterém hrával můj syn Darius. Hřiště stálo nedaleko poměrně nového sídliště s výhradně rodinnými domy, které tu vyrostly až po záplavách z roku 1974. Znám ta místa dobře, a proto jsem věděl, že jak hřiště, tak i dobrá polovina přilehlých domů by se při stejně vysoké povodni ocitly 3 - 4 metry pod vodou. Pohled na speciální mapu s vyznačenými povodňovými oblastmi mi to potvrdil. Později, při povodni z roku 2011, se tyto domy docela jistě pod vodou nacházely znovu, ovšem z těch lidí, kteří tam tehdy bydleli, už tam stěží někdo zůstal – od té doby uplynulo už asi třikrát sedm let, takže o to se nejspíš postaraly statistiky. Podle nich se průměrný Australan stěhuje zhruba jednou za sedm let. Mohu potvrdit, že i s námi se to tak nějak mělo, i když na tomto posledním místě už přesluhujeme dosti povážlivě!

Zpět k malým fotbalistům. Děti, které hrály v našem tehdejším týmu, bydlely často na tomto sídlišti. Nedalo mi to, abych se příležitostně a opatrně, abych někoho nevyplašil, nevyptával jejich rodičů, zda si jsou vědomi toho, že bydlí v povodňovém území. A vidíte, buď jim to vůbec nepřišlo na mysl, nebo to s blazeovaností přehlíželi. A to opravdu velká povodeň byla jen stěží dvacet let v minulosti. Všichni až na pár výjimek sem přišli odněkud odjinud, jedni ze Sydney, jiní z Kanady, Asie či bůhvíodkud, povodně tu nezažili, takže se tím netrápili. Nechtěli o tom nic slyšet. Po nás potopa!

Nerad bych byl apokalyptickým prorokem, už léta mě ale pronásleduje jedna ukrutná vidina. V Brisbane a v okolí, v místech přiléhajících k moři, se v nedávné době silně rozmohly tzv. canal estates. K tomu dochází následovně. Mazaný podnikatel se rozhodne rozmnožit svůj kapitál. Za babku koupí poblíž moře nějaký k ničemu se nehodící pozemek, nejlépe močál. Ten se nejprve trochu vysuší a potom se tam pošlou buldozery, které vyhrabou bludiště příkopů, kolem nichž se navrší a udupe vyhrabaná hlína spolu s jinými navážkami. Když je vše hotovo, prorazí se příkop k moři, kanály se zaplní a může se začít prodávat. Draho, protože se jedná o exkluzivní nemovitosti, jak nás nabádá reklamní kampaň. K tomu, abyste se kvalifikovali jako majitelé takovéto nádhery, potřebujete především mít dobře naplněný trezor. Žádné pavučiny, ty ale můžete klidně mít v hlavě. Postavíte si impozantní dům, který v mžiku oka bude obklopen jinými a, nedej bože, ještě impozantnějšími domy. Z garáže budete vyjíždět ve svém ferrari předem, zadem potom můžete vyplouvat na moře se svou jachtou či motorovým člunem.

Až doposud se jedná o naplnění zářných snů materialisticky založeného člověka. Nemusím být závistivcem, aby mi přišlo na mysl, co se asi stane, až jednou zákonitě dorazí velká voda. Ta může na takovou luxusní, ale nízko položenou realitu přijít z jedné strany, nebo z té druhé, případně z obou. Pokud hodně zaprší, voda se bude valit z vnitrozemí, může ale také přijít od moře a to by bylo asi horší. Brisbane se nachází na spodní hranici cyklónového pásma. Cyklón, pokud by se zastavil nedaleko pobřeží, by svým tlakem zvedal hladinu moře, které by se potom hrnulo do canal estate. Nemluvě ani o jiné eventualitě, o tsunami, příbojové vlně způsobené podmořským zemětřesením. Samotná Austrálie je sice geologicky dosti stabilní, ovšem už Nový Zéland, od něhož nás tu dělí jen pruh moře, se nachází v tzv. Ohnivém pásmu, kde může k sopečným výbuchům či zemětřesení dojít kdykoliv. Totéž platí o některých z ostrovů Tichomoří. Vlny, jaké takové přírodní katastrofy vytvoří, sem dojít mohou, a to i z veliké vzdálenosti. Neblaze proslulé tsunami, vzniklé v Indickém oceánu po podmořském zemětřesení nedaleko Indonésie v roce 2004, zasáhlo čtrnáct zemí včetně některých nacházejících se na tisíce kilometrů vzdáleném pobřeží východní Afriky. Zahynulo při něm téměř čtvrt milionu lidi.

Že tu už něco takového blízko nás bylo, to nám dokazují legendy udržované domorodci. V jedné z nich se vypráví o vzniku Glasshouse Mountains, což jsou divukrásné skalní útvary sopečného původu, nacházející se kousek na sever od Brisbane. Ty jsou vzdálené od moře několik kilometrů, ale z moře jsou dobře viditelné, takže neunikly zraku proslulého kapitána Jamese Cooka při jeho objevné plavbě v roce 1770. Tomu připomínaly pece na výrobu skla, které znal z dětství, a hory proto po nich pojmenoval. Podle legendy Aboriginců nemají ale se sklem nic společného – jsou to zkamenělí členové domorodého kmene vedeného náčelníkem Tibrogarganem, který tudy prchal před tím, čemu dnes říkáme tsunami. S tímto názvem přišli Japonci, národ obklopený mořem, pro nějž takovéto vlny představují větší nebezpečí než pro suchozemské tvory, jakými jsou Češi. Před tímto fenoménem, o němž se zmiňují ve svých spisech už řečtí a římští historikové, blednou veškeré tajfuny, hurikány či cyklóny. Že k nám sem nějaké to tsunami dříve či později dojde, je přitom prakticky jisté. Možná, že je to něco jako tisíciletá voda, kdo ví. Zvědavostí ale příliš nehořím.

Glasshouse Mountains

Autorovy stránky:
http://www.vkoreis.com/
http://www.vojen.com/