Už mnoho let se do Austrálie valí nová vlna přistěhovalců, tak zvaných „boat people“, tedy lidí na člunech, bárkách, rybářských kutrech a jak se vůbec všechna ta plavidla jmenují, vymáhajících si přijetí. Austrálie už jednou něco podobného zažila, a to v sedmdesátých letech, kdy skončila válka ve Vietnamu a tisíce zoufalých Jihovietnamců, kteří si zadali se svými západními spojenci, naskákalo do lodí a jali se plavit za těmi, kteří je tak náhle a bezcharakterně opustili. Tenkrát převládal v Austrálii povětšině pocit soucitu a také trochu hanby, neboť Austrálie se války zúčastnila aktivně po boku svého velkého spojence z USA. Boat people nebyli sice přijímáni s otevřenou náručí a vyhrávajícími kapelami, ale jak vláda, tak obyvatelstvo se cítilo těmto novým a nelegálním přistěhovalcům zavázáno, byť i jen morálně. Navíc v té době probíhala v zemi kampaň podporovaná oběma politickými oponenty (labour a liberal) , že Austrálie musí začít brát jako emigranty i Asiaty, jinak že bude viděna jako rasistická země. S kterou nejen, že si nikdo nezadá, ale hrůza hrůzoucí, ani ovčí vlnu od ní nekoupí! Probíhaly různé besedy na lokální úrovni, ale i celonárodně a v televizi, kde se prostý a světa neznalý australský prosťáček obával, že mu Asiati do země zavlečou drogy, systém mafiánských triad a městských ghett. Politici obou zaměření se shovívavým úsměvem něco tak neuvěřitelně naivního vůbec nepřipouštěli a poučovali nevzdělaný lid, že všichni emigranti budou řádně prověřeni a vpuštění kriminálních živlů vůbec nepřichází v úvahu.

Ach, kdeže ty loňské sněhy jsou.... a kdeže jsou páni politici, kteří tenkrát ujišťovali, přesvědčovali a naivně tvrdili. Inu, kde by byli, asi na zaslouženém odpočinku, ale jistě nejsou v sydnejské Cabramatě, která se pomalu stává ghettem pokud jím není už teď, kde systém mafiánských asijských triad ovládá místní komunitu a kde se drogy prodávají zcela otevřeně na každém rohu. Nutno zde připomenout, že toto není tiráda proti lidem z Asie, z nichž mnoho zapadlo do australské společnosti více než dobře a pracuje nejen ku prospěchu svému, ale i své nové vlasti. Je to jen podivení nad politickou naivitou a přáním, které bylo otcem myšlenky. Naivitou a nepřipraveností...

Dnes je situace zcela jiná. Tentokrát se jedná o ilegální přistěhovalce především ze Středního východu, kteří se vydávají (nebo jimi skutečně jsou) za politické uprchlíky, stíhané ve své vlasti. Ovšem způsob, jakým se tito asylanti do země dostávají, toto tvrzení příliš nepodporuje. Především všichni procházejí Indonésií, teprve až tam se stanou těmi proslulými boat people, nalodí se na nějakou bárku a přesunou se k australskému pobřeží. Zde promptně loď buď potopí a sednou si na písečný reef nebo ve své tekoucí lodi vyčkají, až připluje loď jejího veličenstva a odveze je do přístavu. Jelikož mezinárodní konvence, kterou Austrálie podepsala, nutí prvou zemi vstupu, do které se takový politický uprchlík dostane, jeho žádost řádně prozkoumat a posoudit, měla by to být Indonésie, která ovšem konvenci nepodepsala. To by tolik nevadilo, s indonézským, byť i jen turistickým razítkem se takový nelegální vetřelec dá vrátit. Jenže to tito falešní boat people vědí také, a tak cestou mezi Indonézií a Austrálií roztrhají své pasy a hodí je do moře. Bohužel, lze jen dost těžko uvěřit emigrantům z Afghánistánu, kterážto země nemá moře, že prvou zemí vstupu se stala Austrálie. Navíc většina lodí, kterými se tito lidé plaví, je na konci své životnosti a způsobilosti k plavbě. Indonésané, kteří je k těmto plavbám prodají, to moc dobře vědí a nechají si za tuto poslední plavbu pořádně zaplatit. Nelze se též zbavit dojmu, že po debaklu ve Východním Timoru, z kteréžto situace Indonésie viní Austrálii, Indonézané situaci nejen vítají, ale i škodolibě podporují. Austrálii nemohou odpustit to, že nečekala, až indonézská armáda pod rouškou militantních skupin civilistů obyvatelstvo, které si dovolilo hlasovat pro nezávislost, zgenociduje, tedy vyhubí, a že na jejich ochranu vyslala do Timoru armádu pod záštitou OSN. Od Austrálie to byl proti svému dvěstěmilionovému sousedovi čin více než statečný, na který může být hrda, ale teď se jí to vrací v podobě tisíců, kteří Indonésií procházejí, aniž by jim někdo kladl otázky, proč jste přijeli a proč nemáte zpáteční letenku. Indonésané sice oficielně tvrdí, že nevědí, oč jde, ale s radostí sobě vlastní vydávají víza lidem, o nichž vědí, že nikdy nepoletí zpět. S asylanty se zrodil nový byznys a Indonésané na všech stupních ze situace těží. Samozřejmě, že i organizátoři těchto „túr“, povětšině lidé ze Středního východu, nedělají nic zadarmo a když ještě připočteme cenu za letenku do Indonésie, pak je s podivem, kde zbídačený a otrhaný asylant, za kterého se takový uchazeč o asyl vydává, na tu cestu vzal. Nelze se pak divit skepsi australských úředníků, že nový přistěhovalec, který od začátku lže, aby se do země dostal, bude pro tuto zemi přínosem. Z vlastní zkušenosti bych ještě přidal zkušenost z letecké základny Curtin v Západní Austrálii, která byla přeměněna na tábor pro přistěhovalce. Dobrý známý, který na základnu občas jezdil, se mi svěřil, že si sebou musí vždy vzít a zaplatit člověka, který mu hlídá auto. Jinak by mu noví žadatelé o pobyt v této zemi rozbili okna a ukradli, co se dá. Pak ty lidi pusťte mezi normální populaci...

Existuje podezření, které se ale už i potvrdilo (pár lidí bylo v této souvislosti zatčeno v Perthu, Záp. Austrálie), že novým příchozím je raděno, jak se do Austrálie dostat přímo z Austrálie. Prostě zde už mají nějakého rodinného příslušníka, který se napojil na zdejší „obchodníky“ s asylanty a cestu zřejmě zaplatil. Rodinná struktura je na Středním východě velice silná. Tak silná, že příslušníci rodiny jsou ochotni zradit i stát, který je přijal, pomohl jim, a pokusí se dostat sem příbuzné třeba nelegálně, nezákonně a proti všem i všemu. Prostě rodinná košile je bližší než státní kabát. Navíc je Austrálie na Středním východě vnímána jako welfare stát, který platí lidem i za to, když zůstanou doma... to je pro mnohé neodolatelný sen.

Austrálie se nelegálním příchodům brání tak, že žadatele o asyl umísťuje v odlehlých táborech a drží je za ostnatým drátem, dokud si jejich totožnost pořádně neprověří. S lidmi, kteří své dokumenty věrolomně ničí, aby to prověřování nešlo, ani jinak nelze. Nutno připustit, že snad i doufá, že se pár lidí v táborech čekáním unaví a sami se přihlásí, za odměnu ovšem(!) k odletu domů. V tomto bodě je asi její politika více otázkou přání než reality. Lidé, kteří dnes ilegálně připlouvají, znají „svá“ práva a sprostě se domáhají nejen, že je Austrálie musí vzít, ale že se o ně a jejich rodiny musí postarat.

V televizních záběrech lze vidět lidi z těchto táborů nikoliv zoufalé, ale vzteklé a nenávidějící, drzé a vymáhající. Vychcané a hrající na sympatie novinářů i světa, který přihlíží se zájmem, jak stěžovatelé na pronásledování doma si teď sami a svobodně ubližují zašíváním svých rtů, protestováním na střechác ubytoven a nyní už i jejich podpalováním. Australský lid toto jednání značně pobouřilo. Kdyby bylo po hlasech z „ulice“, byla by většina asylantů okamžitě deportována.

Austrálie ví, že většina nově připluvších lže, ale navíc se obává dvou důsledků, které by její přívětivější postoj mohl vyvolat. Ten by k nelegálnímu připlutí mohl povzbudit celou novou vlnu emigrantů, která by se už třeba zvládnout nedala, a za druhé, po „asijské“ zkušenosti z let sedmdesátých se snaží i o důkladné prověření uchazeče. Po jedenáctém září s lidmi odevšad, ale především ze Středního východu, ani jinak nelze... Stovky nasazených agentů, ne zrovna z Al Kaidy, ale třeba i jen hledajících nová odbytiště pro drogy z Afghanistánu, Iráku atd. by se mohly v budoucnu zpravodajské nedůslednosti pěkně vymstít.

Navíc australská ekonomická situace není vůbec růžová, i když zažívá momentálně konjukturu, ale jen těžařskou. V zemi samé se už pomalu nic nevyrábí, jen ta vlna a těžba uhlí a rud. Těžko vysvětlovat vlastním nezaměstnaným a bezdomovcům, že pro ně se tábor na ubytování s teplými sprchami a třemi jídly denně, bezplatnou zdravotní péčí, výukou angličtiny atd. stavět nebude, protože na ně už nezbývá. Tyto tábory jsou pak kritizovány různými eminentními osobami, z nichž většina má zkušenosti z různých mírových hnutí doby celkem nedávné, jako naprosto nevyhovující, ubíjející a v jednom případě (Curtin) kvalifikované jako „mučírny“, protože ubikace nemají klimatizaci. Že v nedaleké Derby (populace 4 000) mnoho místních klimatizaci také nemá, protože si ji nemůže dovolit, a v horkých letních měsících proto spí na matracích venku, nikoho nezajímá.

Nová labouristická vláda, která šla boat people na ruku a zrušila tvrdá opatření předchozí vlády, pomalu obrací a snaží se je opět nastolit. Přispívá k tomu nejen nálada mezi obyvatelstvem, ale hlavně to, že „zlidštění“ podmínek přijetí utečenců vyprovokovalo další vlny příchozích.