9.7.2020 | Svátek má Drahoslava


AUSTRÁLIE: 100 let od kampaně v Gallipoli!

25.4.2015

O Anzac Day jsem zde psal už vloni, raději ale zopakuji aspoň to základní. ANZAC je zkratkou pro Australian and New Zealand Army Corps, tedy vojenské jednotky, které bojovaly na straně Dohody proti Osmanské říši v první světové válce. 

Tyto jednotky se 25. dubna 1915 zúčastnily první pro ně význačné akce, k níž došlo v tureckém Gallipoli, což je poloostrov na evropské straně úžiny vedoucí k strategicky velmi důležitému Marmarskému moři. Zátoka, dnes známá jako Anzac Cove, je vzdálená asi 20 km od jižního cípu poloostrova. Zde tehdejší britské vojenské velitelství nasadilo jednotky ANZAC v útoku, který měl otevřít spojeneckým jednotkám cestu k dobytí Istanbulu. Měla to být náhlá překvapivá invaze vedená z Egejského moře, jenže spojenci se omylem vylodili asi o půldruhého kilometru blíž k tureckým zákopům, a narazili proto na nečekaně početné a dobře se bránící turecké jednotky, takže jim nezbývalo než se po asi osmi měsících bojů stáhnout. 

Kampaň v Gallipoli stála spojence více než čtyřicet tisíc ztracených životů, z toho asi polovinu Britů, čtvrtinu Francouzů a čtvrtinu Australanů (8 709) a Novozélanďanů (2 721). Celkově padlo v průběhu 1. světové války asi 60 tisíc Australanů a 18 tisíc Novozélanďanů. Neúspěšná kampaň v Gallipoli se na tom podílela dosti podstatně a osmý den kampaně, kdy 25. dubna padlo celkem 751 Australanů, je dnes vzpomínán jako Anzac Day.

anzac

Máme tudíž letos stoleté výročí a vzpomínkové akce se budou konat jednak na samotném místě, jednak prakticky ve všech městech v Austrálii i na Novém Zélandu. Turecké úřady povolily se zúčastnit jen 10 tisícům Australanů a Novozélanďanů, i když zájem o to cestovat a prožít (pro Australany) chladnou noc před ranním ceremoniálem, který má začít před východem slunce, byl mnohem větší. O to, komu bude povolen vstup do Turecka, se muselo losovat.

Zhruba v 70. letech počal zájem Australanů o kampaň v Gallipoli upadat a zdálo se dokonce, že se snad i docela vytratí. Vložili se ale do toho někteří politikové a prosadili, že na vzpomínkové akce a jejich propagaci se pamatuje dosti velkoryse ve státním rozpočtu. Zájem, zejména těch mladších lidí, se od té doby už jen zvyšuje. Letos stát utratil v této souvislosti dokonce asi 300 miliónů australských dolarů, tedy zhruba 6 miliard korun. Začínají se ale ozývat hlasy upozorňující na tzv. ‘Gallipoli fatique’, únavu z Gallipoli. Nejsou tak zcela neopodstatněné. Například televizní pořady, jichž se v týdnech blížícího se výročí vyrojilo množství, měly poměrně malou sledovanost. Když jste viděli jeden, viděli jste všechny, zřejmě platilo mezi diváctvem, a to celkem právem. Neznamená to, že by lidé ztráceli respekt k těm, kteří bojovali a položili životy za tuto zemi, za tento národ. Právě naopak. To, jak se některé firmy pokoušely přihřát si svou polívčičku na ohníčcích rozdělaných ‘diggers’, jak se s nemalou dávkou úcty říká těm vojákům, kteří kdysi prožili týdny i měsíce v zákopech a kde mnozí i ztratili své životy, v Gallipoli či jinde na frontě, vyvolalo pobouření. Světoznámá firma Woolworth byla dokonce nucena minulý týden stáhnout hned po prvním dnu inzerát, v němž byli podle veřejného mínění tito vojáci a jejich hrdinské činy zneužíváni čistě ke komerčním účelům.

Australané jsou mladým národem. Příležitostí k tomu, aby si svou sounáležitost mohli připomínat, neměli v minulosti mnoho. Například 26. ledna, v den, kdy se slaví hlavní národní svátek, jímž je výročí příjezdu první flotily britského námořnictva, která přivezla asi 750 trestanců zhruba na místo, kde dnes stojí Sydney, je nám všem vždy některými lidmi připomínáno, že je to také výročí největšího zločinu, jaký zde byl kdy vykonán. Výročí dne, kdy bílí přistěhovalci vztyčili britskou vlajku na pobřeží a takto symbolicky uzmuli tuto zemi jejímu původnímu obyvatelstvu…

Je sice někdy těžké pociťovat hrdost nad tím, že tisíce mladých lidí šly na rozkaz britských velitelů na jatka, nelze ale jinak než se obdivovat jejich odhodlání bojovat za tuto zemi. Protože tak to oni cítili a tak to musíme cítit i my, dnes již o celé století později!

Autorovy memoáry:
http://www.mujbibr.com
Autorovy stránky:
http://www.voyenkoreis.com








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.