Objevila se zpráva, že ruský vedoucí představitel antimonopolního úřadu prohlásil hospodářství své vlasti za zaostalé a polofeudální. Závažné kritiky bylo ještě víc, ale už na tomhle tvrzení je dost. Naznačuje, byť expresivně, vážné strukturální bolístky ekonomiky největší země planety, které se mezinárodními sankcemi – v nejlepším případě – nezmenšují.

Ruská federace pochopitelně hledá řešení svých nemalých problémů. Kupříkladu se stále rozhojňuje její obchodní výměna s Čínskou lidovou republikou, jež stejně jako její severní soused hledá každou příležitost, kterak urychlit vývoj k multipolárnímu světu, v němž by mohla hrát novou úlohu…

Ambicióznost Číny má mnoho poloh a základem je ideál sinocentrismu. Čemuž báječně vyhovuje jakási poloostrakizace Moskvy západními státy a jejich spojenci. I proto je diskutabilní, zda není fakticky neúčinné trestání Rusů spíše kontraproduktivní; ale to pro teď nechme být. Pozoruhodnější je, jak se za poslední desetiletí změnil poměr mezi oběma velmocemi.

V některých západních kruzích existuje nostalgie za kolonialistickou kulturou, segment ruských politických elit zase obdobně vzpomíná na někdejší vliv v asijském prostoru, což se na jednu stranu doplňuje s rozmachem ruského zájmu o východní a jihovýchodní Asii po hospodářské krizi Západu před deseti roky. Na Dálném východě se, jak známo, odehrávají nesmírně dynamické procesy, jimž vévodí Peking. Ovšem neměli bychom zapomínat ani na projekty japonského císařství anebo Korejský poloostrov, kde „bohatý Jih“ učinil maximum pro sblížení s „chudým Severem“.

Ohledně expanzivnosti „Říše středu“, jak si ČLR ráda říkává, asi nejvíce vypovídá srovnání jejího HDP s hrubým domácím produktem SSSR/Ruské federace. Počátkem osmdesátých let byl Sovětský svaz v tomhle ohledu více než dvakrát produktivnější, po necelých čtyřiceti letech se rozdíl blíží devítinásobku – jenže v opačném gardu! Což přirozeně vyvolává spoustu otazníků, včetně obav z příštího osudu Sibiře, kde leží bohatá naleziště surovin, po nichž Čína tak hladoví.

Přestože zájmy obou obrů jsou v některých ohledech opravdu kontradiktorické a mají značný konfliktní potenciál, existuje mezi nimi opatrné strategické partnerství. Mimo jiné prezentované skrze platformu BRICS. Ono strategické partnerství se zjevně promítá, krom spolupráce hospodářské (r. 2016 se RF stala největším dodavatelem ropy ČLR), i do nemalých vazeb politických, diplomatických a vojensko-bezpečnostních. Ty jen tak mimochodem vydatně přispěly k přežití ruského zbrojního průmyslu v nejtěžších časech Jelcinovy „alkoholokracie“.

Přirozeně existují, jak naznačeno, jisté limity vzájemné spolupráce, ovšem leccos může také ovlivnit obchodní válka, již Donald Trump (nejen) proti stále obávanější Číně zvedl. Peking s Moskvou jsou v řadě regionů vnímáni jako nevyzpytatelní, sebevědomí a agresivní hráči, kteří směřují k rekonfiguraci mezinárodního uspořádání. I proto se alespoň prozatím snaží o vzájemně solidní poměr. Jsou vlastně partnery, kteří si zbyli.

Komentář je obdobou textu publikovaného Reflexem.cz