Jižní Korea selhala při dobývání kosmu. Svou družici napoprvé na oběžnou dráhu nedostala, tudíž ani za pomoci Rusů nedokázala světu (speciálně výbojné Číně a remilitarizujícímu se Japonsku), že spadá alespoň do širší „kosmické“ rodiny států. Propaganda jejího severního souseda nikoliv náhodou zadula nedávno oslavné famfáry lidově-demokratického úspěchu při ztékání nadprostoru. Údajné vyslání umělého satelitu KLDR ale s největší pravděpodobností krylo lehkou komží další krok po nákladné nebeské křivce balistických střel ekonomicky jinak velmi chudého režimu. V obou „vznosných“ událostech leží symbolika.

Korejský poloostrov je, jak známo, rozťat vedví. Na Severní a Jižní Koreu, mezi kterými není uzavřen – na rozdíl od tvrzení v závěru slavného amerického seriálu M.A.S.H. – žádný mír. De iure platí jen příměří, což jsou bizarní důsledky situace roku 1953, kdy v souvislosti se Stalinovou smrtí ustaly otevřené válečné operace mezi dvěma nesvobodnými, různě politicky orientovanými státy. Absurdní stav „ani válka, ani mír“ bývá bohužel podnes využíván ke stupňování bezpečnostního napětí.

Nicméně hlavní proud vývoje kráčí jinudy. Během studené války Soul postupně, po mnoha peripetiích vyzrál, až se transformoval v celkem liberální režim a také ekonomická životní úroveň na jih od 38. rovnoběžky patří k solidním. Naopak paranoidní Pchjongjang zůstal páriou, vyvržencem mezinárodního společenství. Posud formálně pracuje s univerzální ideologií „čučche“ (překládá se jako „plná soběstačnost“), což KLDR spoluformovalo do obludných rysů dědičné orientální despocie. Skutečně živého skanzenu, jehož hospodářství se zmítá v etapách lidově všeobecně šťastného úpadku, ještě většího lidově všeobecně šťastného úpadku anebo lidově všeobecně šťastné katastrofy. Což místní elity vedlo před lety také k načinčané televizní propagaci receptu na salát z trávy.

Rozhorlujeme-li se ale na obskurním protilidovým režimem lidově-demokratického „Čosonu“, nesmíme přehlédnout spřízněnost „mladého“ Kima (syna zakladatele dynastie, zbožštělého Kim Ir-Sena) s konzervativní, leč současně rostoucí Říší středu. Státostranický Peking svého paranoidního souseda podporuje už od padesátých let, kdy ho před zničením vojsky OSN spasilo přes „milion čínských dobrovolníků“. Víceméně blahosklonně hledí na raketovou „diplomacii“ vládnoucí Korejské strany práce, do níž se promítá i nástupnický boj o post vážně chorého vůdce, či ji přímo využívá ke svým cílům. Obvykle znesnadňuje tlak na nevyzpytatelný režim, který proslul šířením terorismu, prodejem zakázaných zbrojních technologií, případně vyhrožováním Západu jadernými zbraněmi, což se mu stalo v podstatě tradičním prostředkem k bezplatnému zisku nedostatkových paliv, potravin, léků a podobně.

Desítky roků se mluví o opětovném znovusjednocení poloostrova inspirovaném obnovením jednoty Německa, o nebetyčném projektu, jenž mohou oživit svérázné usmiřovací počiny KLDR posledních let. Jestli však vůbec odstartuje, leží skutečně ve hvězdách, neboť vzdálenost mezi etnicky jednotnými státy přesáhla vzdálenost, kterou nemohou dohlédnout ani Galileovi následovníci.

Ve zkrácené podobě vyšlo v Hospodářských novinách