Názvem komentáře jsem se rozhodl odkázat na slavný americký film „Dobré ráno, Vietname!“ Proč to? Jelikož válka v Afghánistánu, který se kdysi stala „sovětským Vietnamem“, jakýmsi „Vietnamem“ mocných říší zůstává. Stalo se následkem 11. září 2001, po němž se zahraniční přítomnost v této zemi obnovila se vší parádou! Včetně toho, jak naznačeno, že jsme opět svědky tzv. vietnamizace – bezvýsledné nekonečnosti. Růstu ztrát všeho druhu, včetně ztrát na životech vojáků expedičních sborů nebo (zahraničních) civilistů usilujících o povznesení zaostalých regionů.

V loňském roce ztratila i česká armáda své další muže. Jejich smrt byla o to bolestnější, že padlí přišli o život předaleko od vlasti. Během sedmnáct let trvajícího konfliktu nízké intenzity, o jehož dalším smyslu panují důvodné – nota bene vzrůstající – pochyby. Domácí politikové se nicméně v bezprostřední reakci báli užívat jiných výrazových prostředků než floskulí, jestliže vůbec vystoupili. Jisté fráze byly nicméně o to vypečenější, poněkud univerzální. Znějící načisto stejně jako pohnuté, ale prázdné projevy nad padlými první republiky, Třetí říše i zřízení pod vedoucí úlohou KSČ. Jenže co by ne, že, veřejná politika je především o emocích. Kritický přístup je zpravidla neoblíbená, protože nepohodlná, ba nebezpečná disciplína.

Česká republika není mocný stát, má svoje spojenecké závazky a bylo by pro ni krkolomné, kdyby se rozhodla jednat jako ti aktéři, kteří se již z „nedobytné“ Afghánské islámské republiky vojensky stáhly (Francie). Třebaže důvodů by se zajisté našlo dost a dost. Včetně pořád markantnější změny tamějších bezpečnostních poměrů. Navíc: zprvu našimi oficiálními místy zdůrazňovaná schopnost domorodců dobře odlišovat Čecha od Američana je jednou provždy ta tam. Vetřelec jako vetřelec. Přítomnost „ozbrojených misionářů“ pomohla překlenout hluboké místní rozpory mezi bojovnými kmenovými náčelníky, k jejichž páteřní civilizační zkušenosti patří houževnatá nepoddajnost cizincům.

O evakuaci z fakticky neexistující země, kde ústřední moc – navzdory statisícům obětí na životech, milionům migrantů a bilionům investovaných dolarů – pořádně žádnou moc nemá, delší dobu uvažují i samotné Spojené státy. Jenže jak to udělat a neztratit tvář, což je speciálně v asijském prostoru dokonale zásadní věc?

Prezidenti USA (a nejenom oni) bývají notně závislí na zájmových skupinách, jež je například podporují ve volebních kampaních. U laureáta Nobelovy ceny za mír Barracka Obamy bila jeho závislost na vojenskoprůmyslovém komplexu do očí. Též jurodivý Donald Trump, jenž si vše platil sám, to pěkně schytal zleva zprava, když přislíbil urychlené stažení ilegálně udržovaných amerických vojů ze Sýrie.

Také odchod z hornatého a hospodářsky bezvýznamného, leč strategického Afghánistánu by byl nepřímým přiznáním porážky mezinárodní koalice, v níž jediná supervelmoc hraje od počátku prim. Vešlo by definitivně ve známost, že ambiciózní koncepce demokratizace prostředí zbaveného moci tálibánců byla projevem neobyčejné politické prostoduchosti či neznalosti dějin regionu. Prostředí, kde jen v moderních dějinách selhaly již dvě velmoci první kategorie. Před Sovětským svazem šlo o Spojené království, jež vedlo hned dvě neslavné války ve snaze zajistit proti rozpínavosti carského Ruska předpolí Britské Indie. „Perly v koruně“ impéria. Ostatně určitě ne náhodou působí stále velmi aktuálně barvitý popis afghánského prostředí z pera tehdy mladého Winstona Churchilla: „S výjimkou žní, kdy si pud sebezáchovy vynucuje krátké období příměří, … vedou nějakou soukromou, nebo kmenovou válku. Každý muž je zároveň válečníkem, politikem a teologem… Každý velký dům je zároveň skutečnou feudální pevností… Každá vesnice má zajištěnu vlastní obranu. Každá rodina si pěstuje svou krevní mstu, každý klan své dědičné nepřátelství.“

Neschopnost nejmodernějších armád čelit civilizačně zaostalým, ale odhodlaným horalům se skutečně dala čekat. Mezinárodně uznaná kábulská vláda se opírá o Neafghánce, neboť vlastní solidní pravidelné jednotky se jí vybudovat nepodařilo. Mimo hlavní město, kde jsou častými teroristické útoky, nemá žádnou autoritu a pokusy o postkonfliktní rekonstrukci se změnily v dobře organizované finanční tunelářství. Nemluvě o skromně zmiňovaném faktu, že za islamistické vlády minimalizovaná produkce opia slaví hody. Z Afghánistánu se stal jeden z nejvýznamnějších globálních producentů drog (odhady za rok 2017 hovoří o hodnotě minimálně čtyř miliard dolarů), z čehož profitují netoliko místní warlordi, nýbrž i mnozí jiní. Pravděpodobně včetně těch, u nichž bychom to měli čekat nejméně…

Výsledky vojenské kampaně a zahraniční přítomnosti jsou tedy víc než tristní. K blamáži se z hlediska role Západu přidává, že též zde vzrostla úloha Ruské federace, budující si pozici mírového mediátora. Své želízko v ohni si hřeje rovněž Írán, který byl mimochodem jedním z důvodů kampaně v islamistickém Afghánistánu, ale i v sekularistickém Iráku.

Obě zmíněná tažení se záhy staly onou pověstnou cestou do pekel. Způsobem prohospodaření velké části mezinárodněpolitických zisků z vítězství ve studené válce. Katalyzátorem ustavení zásadních globálních změn – multipolárního uspořádání světa.

Psáno pro slovenský deník Sme