Zvenčí vypadá konflikt v Náhorním Karabachu jako přes kopírák s konfliktem na Ukrajině. „Separatistická“ arménská enkláva patří přece podle mezinárodního práva Ázerbájdžánu. Je tedy snad OK, že se ji snaží Ázerbájdžán dostat pod svou kontrolu?

Naše veřejnoprávní média arménskou národní katastrofu pokrývají kuse a okrajově. Vzpomínky na 85. výročí Mnichova zabírají mnohem víc místa.

Když si však srovnáme obě události, na rozdíl od Karabachu, kde původní, s anexí Ázerbájdžánem zuřivě nesouhlasící Arméni tvořili 90% obyvatel, značná část německy mluvících obyvatel našich Sudet do Říše aktivně chtěla.

Paralela se Sudetami je ovšem v tom „O nás bez nás“.

Karabach, kde Arméni žijí od nepaměti mezi svými tisíciletými kláštery, byl přidělen turkickému Ázerbájdžánu přes jejich zoufalé protesty za dob Sovětského svazu. Bylo to nedlouho po genocidě 1,5 milionu Arménů, kterou připravili Turci, příbuzní Ázerů. Arméni byli tenkrát exterminováni z rozsáhlého území své historické domoviny ve východním Turecku. Od té doby hledí na svou posvátnou horu Ararat i bývalé hlavní město Ani zpoza hraničního drátu - a je to obrovská nezhojená jizva v duši jejich národa.

Další paralela se Sudetami může být bohužel také v tom, že ač jde o malé území v horách stranou zájmu mezinárodního společenství, může se stát úvodní kapitolou víc než velkého problému.

V létě jsme na vlastní pěst podnikli expedici do Arménie. Podle mýtů starověku zaznamenaných i v Bibli je Araratská náhorní planina místem, kam se lidé uchýlili v době klimatického zvratu, když vody zaplavily nížiny. Stala se pramátí zemědělství i vinařství; šlechtily se zde meruňky, ořechy i broskve, dodnes zde ovoce spojené morušovou šťávou schne na žhavém slunci. Pravzory ornamentů slováckých búd i kolébek zde byly před věky vytesány do skal, aby k nám pak dospěly Panonskou nížinou. Když se klima stalo sušším, pradávní vládci zbudovali zavlažovací kanály, prý první na světě. Podle genetiků se tímto prostorem šířili Indoevropané, předkové nás i Arménů, do pontských stepí. Hodně starých názvů míst i hrdinů zde začíná slovem Ara – odtud Árjové/ Árijci - pojem bohužel zneužitý svého času nacistickým rasovým učením (a vztažený na „nadlidi“ s vnějšími znaky nordického typu). Stély v arménštině, psané ještě klínovým písmem, promlouvají z hlubokého starověku.
Země mezi prvními přijala prapůvodní apoštolské křesťanství, jak dokládají strohé kamenné kláštery z dob, kdy Slované ještě nebyli součástí Evropy.
O svou existenci museli Arméni během celé své historie těžce bojovat, v jejich zemi jich žijí již jen necelé tři miliony. Kříž pro ně musel představovat naději. Nebývá na něm vyobrazen ukřižovaný Kristus, ale zdobí ho jako jemná krajka vytesaný strom života a naděje, zděděný z dávného Urartu, symboly ovoce a všudypřítomný znak slunce, sálajícího štědře na jejich zem.
Jerevan, město starší, než Řím, připomíná dnes naše evropské metropole. Je plný pítek a vodotrysků. Domluvíte se zde anglicky lépe, než v mnohých našich městech.. Půjčili jsme si zde auto a dostali velmi jasnou a dobrou smlouvu, i při okolnostech vrácení nám půjčovna vyšla ochotně vstříc.

Chodili jsme po vysokých horách a dokumentovali petroglyfy, dávnými lidmi vyryté na tisícerých kamenech na náhorních plošinách a u vulkanických jezer. Navštěvovali jsme dosud málo prozkoumané prastaré pevnosti, kde člověk všude pod nohama nacházel prastaré střepy i opracovaný obsidián. Mnohé kláštery jsou památkami UNESCO, přesto bez poplatků volně přístupné. Od bran klášterů vzlétají holubice jako v dobách Noemových.
Několikrát jsme narazili na stopu českých odborníků, kteří zde pomáhali zakládat národní park či spolupracovali při vykopávkách. Země je bezpečná a její lidé vstřícní a pohostinní. Avšak jako by na nich v té době ležel těžký mrak.

Lačinský koridor do srdce Náhorního Karabachu, arménsky Arcachu (“Arův les“), byl již několik měsíců uzavřen, blokován Ázerbájdžánem.. Obyvatelstvo Arcachu, 120 tisíc lidí, těžce hladovělo. Nemocnice byly bez zásobování, nebylo umožněno projet ani vozidlům Červeného kříže. Nebyla dodávána nafta, pole bylo nutno obdělávát ručně - a farmáři se báli chodit na pole, protože lidé mizeli, byli unášeni. V oblasti proto fungovala domobrana. Pozorovatelé EU vše jen z dálky pozorovali, přesto i po autě s vlaječkou EU Ázeři stříleli.

Všude v Arménii jsme viděli připomínky nedávno proběhlých válek. V každé vsi byly nedávné hroby mladých chlapců – vojáků, zdobené národními vlajkami. Viděli jsme i přípravu na obranu hranic - tak říkajíc na koleně, malými prostředky malé země. Mezi vojačkami byly i dívky. Připomínalo to opravdu situaci kolem Mnichova r.1938, jak mi ji líčila babička – stav národní úzkosti, těžkou chvíli, kdy muž opouštěl ji i malé děti, včetně nenarozeného, aby odjel do pohraničí bránit zem proti těžce vyzbrojené přesile.

Pokus o jakousi „Maginotovu linii“
______________________________________________________________

Kam jsme v Arménii vstoupili, visel ve vzduchu stres z pokračování neblahých dějin, obava, co bude s bratry v Arcachu. Památník genocidy v Jerevanu byl plný a jednalo se zde o příliš živou a současnou historii. (Rostou u něj i stromky zasazené několika českými státníky, vzpomenou si?)

V předchozím týdnu Ázerbájdžán zastavil Arcachu dodávku elektřiny (bez níž mnohde neteče ani voda) a poté zahájil ozbrojený útok na jeho území. Zahynuly či byly vážně zraněny stovky lidí včetně dětí - celkový počet není znám, protože chybělo spojení, mnohé vesnice jsou dislokované v horách a mnoho lidí i celých rodin se dosud pohřešuje. Zabiti byli i někteří příslušníci tzv. ruských mírových sil, přestože civilisty nebránili, jen shromažďovali ty, kterým se povedlo z vesnic utéct. Údajně byli někteří z nich včetně zástupce náčelníka této mírové mise cíleně zlikvidováni, když se stali svědky masakru v jedné z vesnic. Ázerbájdžán vyhladovělé i zraněné ženy i děti držel jako rukojmí, aby muži za asistence ruských jednotek odevzdali zbraně domobrany. Odzbrojení muži mají být „filtrováni“ a trestáni, Ázerbájdžán žádá vydat členy samosprávy. Vše opravdu svědčí o pokračování arménské genocidy.

U Lačinského koridoru stojí auta a lidé s očima opuchlýma nevyspáním vyhlížejí hluboko do soumraku, komu se snad povede z oblasti vrátit, kdo jim podá zprávu o jejich blízkých.

A Arménie sama připomíná české země po Mnichovu. Tenkrát Češi, vnímající rezignaci na obranu jako zradu, táhli ulicemi a křičeli „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“ V Jerevanu jsou zablokované městské i meziměstské silnice, náměstí praskají ve švech, vřou emocemi, univerzity i podniky stávkují.

Avšak vedení země nemůže svůj lid v Arcachu bránit. Stojí proti velké přesile - a v izolaci. Mezinárodní společenství jej nepodpoří. Jakoukoliv vojenskou akci by odsoudilo jako „agresi proti cizímu území“ či „podporu separatistů“ - á lá Ukrajina. Pohraničníci nesmějí odpovídat na ázerskou střelbu, aby země nedostala punc agresora a neuspíšila svůj konec.
Celé je to zoufalé a krajně smutné.

Co bude s Arcachem, zemí prosycenou kulturou, z jejichž semen vzešla i kultura naše? S památkami z úsvitu věků, s kláštery a hřbitovy? Není těžké domyslet – budou zlikvidovány, aby nepřipomínaly původní obyvatele - stejně jako bylo v Nachičevanu, kde bylo r. 2005 rozsekáno největší pole chačkarů (6.-17, století), mytická místa přejmenována .a kostely přestavěny na mešity. Na UNESCO se zde nehraje. Arcach přijde o lidi po tisíce let rozené ze své půdy – a náš svět nevratně o hodnoty, které nelze nahradit, o důležitou část svého pomyslného slabikáře.
OSN, EU i Česká republika stejně jako Rusko zavřou oči, za petrodolary.
V české Wikipedii je již hlavní město Arcachu uvedeno jako Chankendi…

Ovšem Arménie se chvěje také proto, že ve hře je i její další osud.
Tak jako se Hitler nerozpakoval si po Sudetech zabrat celé Česko, odpojené od Slovenska, tak Ázeři, podporovaní Erdoganem, žádají přetnout Aménii tzv. Zangezurským koridorem, aby měli přístup ke své enklávě v Nachičevanu.

Tím vznikne propojení turkických národů směrem do Ázie, k Tádžikům, k Turkmenům; vznikne tržní cesta i do Ruska, mohly by zde vést ropovody, plynovody… bez kontroly Arménie a poplatků, ale hlavně se snadnou možností pak odříznutou, obtížně bránitelnou jižní část Arménie zabrat. Okleštěný zbytek demokratického státu s evropskou kulturou pod Kavkazem by se pak v nejhorším, ale stále častěji zmiňovaném scénáři stal severní ázerbajdžánskou provincii.

Arméni vědí, že jejich obavy jsou opodstatněné, a těžko hledají řešení. Již zazněly zoufalé plány, např. na zaminování tamní jaderné elektrárny v případě realizace turkického koridoru.

Evropa i Česká republika reagují na události pod biblickou horou vlažně. Maximálně proklamacemi mnichovského typu o tom, ať vše probíhá bez násilí.

Najdeme i pozitivní českou stopu...
______________________________________________________________

Asi nevadí, že Ázerbájdžán nám přeprodává ruskou ropu. Turecko, které ho podporuje, je členem NATO a velkým hráčem, s nímž je dobré být zadobře. A peníze z ropy jsou - peníze.

Mluvíme o lidských právech - a mlčíme k bezpráví a humanitární krizi. Vadí nám, když jsou zabíjeni civilisté a pošlapána jejich lidská práva – ale jen někde. Předchozí arménské vlády se mylně spoléhaly na ruské posádky, takže dobře jim tak, některé děti na život či domov právo nemají.
Nechceme si připustit ani důsledky zničení dalšího malého demokratického území sílícími autokratickými mocnostmi, přestože každá taková událost ohrožuje nás samé. Jakoby dnes Čapek dopsal svou Válku s mloky...

Pokud je pravda, že se státní útvary udržují idejemi, na kterých vznikly, může lhostejností doprovázená zkáza biblické kolébky Indoevropanů předznamenávat osud Evropy.

Pokud si nesrovnáme hodnoty, tak až příště stoupnou vody - a začne nám téct do bot - tak mířit k Araratu už nebude možno doporučit, a na hledání spásy u kořenů bude pozdě.