Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Článek má pravdu, že židovský národ sehrál klíčovou roli při formulaci základních etických a morálních zásad. Jenže aby byl obraz úplný, je nutné dodat, že samotný základ západní morálky nestojí výhradně na Mojžíšově zákoně, nýbrž na spojení dvou velkých proudů: židovské teologie a starořecké filozofie.

Antické Řecko dalo Západu pojem ctnosti (areté), ideál spravedlnosti (dikaiosyné), koncept míry a rovnováhy (sóphrosyné), ale především stoickou filozofii, která se stala přímým předchůdcem křesťanské etiky. Stoikové – Seneca, Epiktétos či Marcus Aurelius – zdůrazňovali univerzální morální zákon, který platí pro všechny lidi bez rozdílu, schopnost ovládat vášně, důstojnost člověka a jeho odpovědnost vůči celku. Tyto principy se pak velmi snadno propojily s hebrejským důrazem na poslušnost jedinému Bohu a na etický kodex Desatera.

Křesťanství tedy není jen „židovsko-křesťanskou“ tradicí, jak se dnes často zjednodušeně říká, ale spíše fúzí starořecké filozofie a židovské teologie. Apoštol Pavel sám psal řecky a své listy adresoval lidem, kteří byli vzdělaní právě v hélenském duchu. Nový zákon se opírá o řecké pojmy jako logos, agapé či charis, tedy pojmy, které dávají hebrejským náboženským představám univerzální a filozoficky zdůvodnitelnou podobu.

Právě stoická etika připravila půdu pro to, aby se křesťanství stalo univerzálním poselstvím – nikoli jen zákonem pro vyvolený národ, ale mravní výzvou pro celé lidstvo. Základní křesťanská myšlenka rovnosti všech lidí před Bohem, povinnost lásky k bližnímu, důraz na odpuštění a soucit, to vše rezonuje s ideály stoiků o důstojnosti a jednotě lidského rodu.

Zároveň je důležité zdůraznit, že tato syntéza nebyla přijata samotnými Židy. Tradiční judaismus odmítl křesťanskou filozofii právě proto, že překročila rámec výlučného vztahu mezi Bohem a jeho vyvoleným národem. Křesťanství z judaismu čerpalo, ale zároveň jej zásadně proměnilo řeckým filozofickým dědictvím – a právě tato proměna se stala bodem definitivního rozchodu.

Na adresu těch jejich farizejů Pán podotkl: "...mluví, ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi."

V lecčem to jejich rabínští následovníci mají, jak v té anekdotě:

Na hoře Sinaj předává Bůh Mojžíšovi Desatero. Baví se s ním ovšem i o košer pravidlech. Dlouhý, předlouhý výklad je už skoro u konce. A Bůh praví:

"A nezapomeň, Moše - nikdy neuvaříš kůzle v mléce jeho matky."

"Ahá... to znamená že nesmíme jíst maso a mléko dohromady, že?"

"Eh, cože? Ne! Říkám - nikdy neuvaříš kůzle v mléce jeho matky!"

"Ach, odpusť mi mou neznalost, Bože. Říkáš tedy, že mezi konzumací masa a mléka musí být alespoň šest hodin odstup?"

"Moše, netruj mě! Povídám jasně, že neuvaříš kůzle v mléce jeho matky!"

"Ahá, už tomu rozumím! Máme mít na maso i mléko oddělené nádobí, a pokud by se v těch nádobách snad vařila ta druhá potravina, je nutné je vykošerovat."

"Víš co, Moše? Dělejte si to, jak chcete..."

Je to přesně ten kontrast, který Nový zákon znovu a znovu ukazuje: farizejský důraz na literární výklad a nekonečné detaily versus Ježíšův důraz na smysl a ducha zákona. Anekdota o kůzleti v mléce to vystihuje dokonale – jednoduchý zákaz se v rabínském výkladu proměnil v celou horu regulí, až zanikl původní význam.

Právě proti tomu Ježíš vystupoval: „sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu“, „ne to, co vchází do úst, poskvrňuje člověka, ale co vychází z úst“. Jinými slovy – skutečná morálka není o nekonečných detailech a předpisech, ale o vnitřní pravdě, úmyslu a jednání.

A proto také křesťanská etika není prostým pokračováním farizejského judaismu, ale jeho překročením. Ježíš sám ukazuje, že Boží zákon nelze vyčerpat tisícem zákazů a příkazů, ale že se shrnuje do lásky k Bohu a bližnímu. To je ten rozdíl, který tvoří základ pozdější západní morálky.

Jezis byl praktikujici Zid. A znal Talmud, kde rabbi Samal odpovida tazajicimu, o cem ze je Tora. "Cti Boha nade vse a miluj sveho blizniho jako sebe sameho. A to ostatni je komentar." Zni jeho odpoved rabbiho Samala. Takze Jezis nerika nic noveho, nic, co by nevychazelo z judaismu.

Mjn, ani dva tisíce let rabínským nestačilo, aby uznali, že jsou mimo. Viz výrok členy velerady farizea jménem Gamaliel ve Sk5 že autentickou Boží církev nevylikvidují nikdy.

No jo, pane Doláku. Jenže opakovaný vtip přestává být vtipem a vy tady s ním tapetujete furt dokola.

Tož ti židi také furt dokola jedou propagandu, jakýmipak že jsou to etalony morálky žejó.

Pane Miloslave, krásně jste to shrnul. Jen se obávám, že jste si tím právě vysloužil nálepku antisemity od velké části diskutérů. Paní Hana po vás možná plivne i nacibolševika.

Tady se pravda neodpouští.

Děkuji, ale připomeňme si ještě jednu zásadní věc: sám Ježíš v Novém zákoně vůči Starému zákonu neustále vystupuje kriticky a mnohé jeho předpisy přímo opravuje nebo překračuje. „Říkáno bylo... ale já vám pravím...“ je formulace, která se opakuje v jeho kázáních na hoře.

Nepřichází tedy jen potvrdit Mojžíšův zákon, ale dát mu nový obsah – posunout jej od formální poslušnosti k vnitřní morálce. Proto například odmítá „oko za oko“ a místo toho vyzdvihuje odpuštění, odmítá slepé lpění na sobotě a staví nad něj člověka, přikazuje milovat i nepřátele.

Z toho plyne i zásadnější závěr: ze samotného textu Nového zákona vyplývá, že židovství není základem křesťanské etiky. Ježíš staví nový systém, který stojí na jiných principech – na lásce, soucitu, odpuštění a univerzální rovnosti všech lidí před Bohem. To je zásadní rozdíl proti starozákonnímu exkluzivismu a etice vyvoleného národa.

Křesťanská morálka, z níž nakonec vyrostla i západní civilizace, není prostým pokračováním židovského zákona. Je spíše revolučním přehodnocením: místo zákonické poslušnosti dává důraz na vnitřní postoj, místo pomsty na odpuštění, místo kmenové výlučnosti na univerzalitu. Právě proto se křesťanství mohlo stát základem morálky celého Západu – a nikoli pouze úzce židovskou tradicí, která sama o sobě zůstala svázána s konkrétním národem a jeho zákonem.

Jinými slovy: Západ stojí na křesťanské etice, nikoli na judaismu. A samotný Nový zákon je toho nejlepším důkazem.

Západ nestojí na křesťanské etice, ale na antických hodnotách, Římském právu a na osvícenství, tedy na ODLUCE církví od státu, křesťanství NAVZDORY!