Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

V Zákonech se moc nevyznám - ve Starém ani v Novém. Ale jeden historický důvod anti semitismu tu předložím.

V 16. a 17. století byla polsko-litevská šlechtická Republika v porovnání se zbytkem Evropy pro Židy pravým rájem. Hodně jich žilo na polsko-litevské Ukrajině, když ale vypuklo Chmelnického povstání (1647 tuším), byli Židé terčem kozáckých/selských povstalců většinou jako první.

Jedním z důvodů byla skutečnost, že mnozí Židé si od mocných šlechticů pronajímali jako živnost výběr daní, a ten se stával stále masivnějším, tvrdším a nemilosrdnějším, což se tamnímu původně svobodomyslnému lidu pranic nelíbilo.

A tak když se naskytla příležitost, mstil se dav na Židech celkem šmahem - vinej/nevinej, berte to po řadě, jak už to davy dělají. Otázka, proč zrovna Židé jsou po staletí cílem agrese mi také vždycky vrtalo hlavou, ale přestal jsem nad tím přemýšlet. Asi holt jejich projevy takové reakce vyvolávají, čímž netvrdím, že je to správné. Ale musí mít v sobě něco, co provokuje velkou část zbylé populace.

Přijde Mordechaj do synagogy a tam si stěžuje:

"Za co mě, Jehovo, tak trestáš? Firma je skoro plajte, syn se nemodlí a raději chlastá, malá Sára se mi kurví s nějakým Gojem.... Za co mě tak, trestáš, Jehovo?" Uplyne týde, a zase:

"Za co mě, Jehovo, tak trestáš? Firma je skoro plajte, syn se nemodlí a raději chlastá, malá Sára se mi kurví s nějakým Gojem.... Za co mě tak, trestáš, Jehovo?" A do třetice, jak už to tak bývá:

"Za co mě, Jehovo, tak trestáš? Firma je skoro plajte, syn se nemodlí a raději chlastá, malá Sára se mi kurví s nějakým Gojem.... Za co mě tak, trestáš, Jehovo?"

A tu se náhle otevřou nebesa, tam Jehova a povídá:

"Víš, že ani nevím, Mordechaji.... Nějak mě sereš."

Tohle je přesně ten rozdíl mezi propagandistickými „věčnými“ teoriemi antisemitismu a historickým vysvětlením, které dává smysl. V polsko-litevském prostoru 16.–17. století hráli Židé konkrétní hospodářskou roli – často jako nájemci výběru daní nebo správcové šlechtických majetků. To je funkce, která je z podstaty nepopulární, protože ji lid vnímá jako přímý zdroj útlaku. Když se pak kozáci a sedláci chopili zbraní, pomsta se zaměřila právě na ty, kdo byli v každodenním styku s obyčejnými lidmi – tedy na židovské výběrčí a nájemce.

Jinými slovy: antisemitismus tu neměl „mystický“ důvod, ale zcela konkrétní sociálně-ekonomickou příčinu. Vždycky, když se Židé historicky ocitli v rolích spojených s mocí, výběrem dávek či lichvou, stali se prvními oběťmi výbuchu lidového hněvu. Ne proto, že by byli nějak „jiní“, ale proto, že stáli v první linii mezi mocí a obyvatelstvem.

A ta anekdota o Mordechajovi to nakonec vystihuje dost drsně: někdy totiž nejde o žádnou „vyšší příčinu“, ale prostě o to, že kombinace historických okolností, společenských rolí a určité povýšenosti vyvolá nakumulovanou reakci. To je vysvětlení, které je sice méně vznešené než řeči o „národě vyvoleném“, ale zato historicky a sociologicky dává daleko větší smysl.

Článek, který tvrdí, že „Židé přinesli světu morálku“ a že bez jejich odkazu by Západ neměl své hodnoty, je typická propaganda. Ne proto, že by zcela neobsahoval pravdu, ale proto, že manipuluje výběrem faktů a ignoruje ostatní zdroje, bez nichž by západní civilizace nikdy nevznikla.

Morální kodexy totiž existovaly dávno před Mojžíšem. Chammurapiho zákoník z 18. století př. n. l. obsahuje zásady typu „nezabiješ“ či „nepokradneš“, egyptská Maat spojovala spravedlnost s řádem světa a v tzv. Negativním vyznání čteme: „nezabil jsem, nelhal jsem, neukradl jsem“. Podobné normy najdeme i v chetitských zákonech. Židovská tradice je převzala a zasadila do rámce víry v jednoho Boha – to byla její originalita. Ale tvrdit, že morálka začíná až na Sinaji, je přinejmenším historicky neudržitelné.

Stejně jednostranné je tvrzení, že hodnotový systém Západu „vychází přímo z Jeruzaléma“. Křesťanství, které skutečně vytvořilo univerzální etiku Západu, stojí na syntéze dvou proudů: hebrejské teologie a řecké filozofie. Bez stoické etiky, bez řeckého pojetí ctností, spravedlnosti a univerzálního zákona by křesťanská morálka nikdy nenabyla univerzální podoby. Sám Nový zákon je psán řecky, používá pojmy jako logos nebo agapé, tedy pojmy, které hebrejskému myšlení byly cizí.

Navíc samotný Ježíš se od Starého zákona neustále distancuje a překračuje jej: „Říkáno bylo, ale já vám pravím...“. Odmítá „oko za oko“, staví člověka nad sobotu, zdůrazňuje odpuštění a lásku k bližnímu, dokonce i k nepříteli. To je etická revoluce, která nemá obdoby a která tvoří základ západní morálky. Judaismus sám ji nepřijal – proto křesťanství vzniklo jako nové náboženství.

A nakonec – tvrzení, že izraelská armáda je „nejmorálnější na světě“, je už jen čistá politická nálepka, nikoli historický fakt. Každá armáda v konfliktu se bude snažit prezentovat sebe samu jako tu „čistší“ a nepřítele jako „barbary“. Tak to bylo vždy.

Článek tedy neukazuje komplexní obraz, ale vytváří mytologii: Židé jako věční strážci morálky

Článek je typická snůška blábolů, kterými se Izrael snaží zakrýt své barbarské počínání.

Genocida v Palestině

Invaze do Libanonu

Invaze do Sýrie

Dnešní bombardování Kataru

Samé zločiny, které jim procházejí, protože jim záda kryje jejich zločinecký kámoš Spojené státy americké.

Často slýcháme, že židovské Desatero přikázání je jedinečný základ západní morálky. Pravda je ale složitější. Desatero totiž nevzniklo ve vzduchoprázdnu – podobné zásady znaly i jiné starověké civilizace dávno předtím, než se hebrejské náboženství vůbec ustavilo.

V Mezopotámii, kolébce civilizací, vydal babylonský král Chammurapi už v 18. století př. n. l. rozsáhlý zákoník. Najdeme v něm zákazy vraždy, krádeže, cizoložství i falešného svědectví – tedy přesně to, co pak známe z biblického textu. Rozdíl byl v tom, že se jednalo o právní předpisy spojené s autoritou panovníka a bohů, nikoli o univerzální „mravní kodex“.

Ještě blíže k Desateru má egyptské „Negativní vyznání“ z Knihy mrtvých. Každá duše musela po smrti prohlásit: „nezabil jsem, nekradl jsem, nelhal jsem, nezneužil jsem vdovu...“ – seznam připomíná morální očistec. Ale šlo o obřad pro posmrtný soud, nikoli o závazné přikázání pro život celé společnosti.

Ani Chetité z Anatolie nebyli pozadu – jejich zákony zakazovaly vraždu, krádež i svatokrádež. Kanaánské a fénické náboženství znalo zákaz křivé přísahy a řadu „čistotních“ pravidel.

Z toho plyne, že Desatero není unikátním objevem, ale spíše shrnutím a převzetím tehdy rozšířených zásad. Originální je v jedné věci: židovský národ je vtělil do stručného kodexu, podřídil je autoritě jediného Boha a prohlásil je za závazné pro celý lid. To, co bylo jinde právním předpisem nebo obřadní formulí, se stalo trvalým mravním rámcem.

Právě tím se Desatero odlišilo – a proto přežilo. Ale tvrdit, že by morálka vznikla „až na Sinaji“, by bylo stejně naivní, jako tvrdit, že kolo vynalezli až staří Slované.

Článek má pravdu, že židovský národ sehrál klíčovou roli při formulaci základních etických a morálních zásad. Jenže aby byl obraz úplný, je nutné dodat, že samotný základ západní morálky nestojí výhradně na Mojžíšově zákoně, nýbrž na spojení dvou velkých proudů: židovské teologie a starořecké filozofie.

Antické Řecko dalo Západu pojem ctnosti (areté), ideál spravedlnosti (dikaiosyné), koncept míry a rovnováhy (sóphrosyné), ale především stoickou filozofii, která se stala přímým předchůdcem křesťanské etiky. Stoikové – Seneca, Epiktétos či Marcus Aurelius – zdůrazňovali univerzální morální zákon, který platí pro všechny lidi bez rozdílu, schopnost ovládat vášně, důstojnost člověka a jeho odpovědnost vůči celku. Tyto principy se pak velmi snadno propojily s hebrejským důrazem na poslušnost jedinému Bohu a na etický kodex Desatera.

Křesťanství tedy není jen „židovsko-křesťanskou“ tradicí, jak se dnes často zjednodušeně říká, ale spíše fúzí starořecké filozofie a židovské teologie. Apoštol Pavel sám psal řecky a své listy adresoval lidem, kteří byli vzdělaní právě v hélenském duchu. Nový zákon se opírá o řecké pojmy jako logos, agapé či charis, tedy pojmy, které dávají hebrejským náboženským představám univerzální a filozoficky zdůvodnitelnou podobu.

Právě stoická etika připravila půdu pro to, aby se křesťanství stalo univerzálním poselstvím – nikoli jen zákonem pro vyvolený národ, ale mravní výzvou pro celé lidstvo. Základní křesťanská myšlenka rovnosti všech lidí před Bohem, povinnost lásky k bližnímu, důraz na odpuštění a soucit, to vše rezonuje s ideály stoiků o důstojnosti a jednotě lidského rodu.

Zároveň je důležité zdůraznit, že tato syntéza nebyla přijata samotnými Židy. Tradiční judaismus odmítl křesťanskou filozofii právě proto, že překročila rámec výlučného vztahu mezi Bohem a jeho vyvoleným národem. Křesťanství z judaismu čerpalo, ale zároveň jej zásadně proměnilo řeckým filozofickým dědictvím – a právě tato proměna se stala bodem definitivního rozchodu.

Na adresu těch jejich farizejů Pán podotkl: "...mluví, ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi."

V lecčem to jejich rabínští následovníci mají, jak v té anekdotě:

Na hoře Sinaj předává Bůh Mojžíšovi Desatero. Baví se s ním ovšem i o košer pravidlech. Dlouhý, předlouhý výklad je už skoro u konce. A Bůh praví:

"A nezapomeň, Moše - nikdy neuvaříš kůzle v mléce jeho matky."

"Ahá... to znamená že nesmíme jíst maso a mléko dohromady, že?"

"Eh, cože? Ne! Říkám - nikdy neuvaříš kůzle v mléce jeho matky!"

"Ach, odpusť mi mou neznalost, Bože. Říkáš tedy, že mezi konzumací masa a mléka musí být alespoň šest hodin odstup?"

"Moše, netruj mě! Povídám jasně, že neuvaříš kůzle v mléce jeho matky!"

"Ahá, už tomu rozumím! Máme mít na maso i mléko oddělené nádobí, a pokud by se v těch nádobách snad vařila ta druhá potravina, je nutné je vykošerovat."

"Víš co, Moše? Dělejte si to, jak chcete..."

V Hollywoodu říkají, že herec je jen tak dobrý, jak dobrý je jeho poslední film.

Tajak sadchen představuje potenciální nevěsty:

- Mám tu jednu fajnovou partii, dostane věnem dvacet tisíc, akorát je trochu šilhavá a koktá. Pak je tady ještě jedna, padesát tisíc dostane věnem, akorát je trošku bláznivá. A pak tu máme jednu z nóbl famílie. Věno ma sedumdesát tisíc, vošklivá taky není, akorát je maličko těhotná...

Mladý muž pokyvuje hlavou a pak se ptá:

- Neměl byste náhodou nějakou, která šilhá, koktá, je bláznivá a zároveň těhotná?

Sadchen zklamaně potřese hlavou a povídá:

- Radši nebudem nic rozjednávat. Voni jsou na mě moc velkej idealista.