Do Hastings jsme přijely autobusem na krátkodobý kurz angličtiny. Byly jsme ubytovány v soukromí. Náš dům stál na malém náměstí, vklíněný v řadě. Několikaposchoďový, impozantní, s ozdobnou fasádou dávající najevo svou zlatou dobu a důležitost. K vchodu vedly čtyři schody, po stranách jim vévodily sochy a květináče s pestrými květy.

Zazvonily jsme. Vyšla majitelka a přivítala nás:

„To jsem ráda, měla jsem starost, jak se domluvíme. Pojďte dál, ukážu vám pokoj. Tady je krb. Když si budete chtít zatopit, musíte sem hodit peníze, stejně tak u sporáku. A tohle je televize. Už jste někdy viděly televizi?“

Stále se všemu divila. Že jsme pěkně oblečené, že máme kávu, že topíme, když není taková zima…

Nedalo mi to, abych se jí nezeptala: „A vy si myslíte, že doma žijeme na stromech?“

Večer jsem se šla sprchovat, ale voda tekla téměř studená. Zabalila jsem se do osušky a šla jsem zazvonit na domácí. Vyšel pan domácí, za ním paní a velký pes. Následovali mě nahoru do sprchy.

Pan domácí si pustil vodu na ruku a řekl: „Marta, it´s OK.“

„Jaké OK,“ bránila jsem se. „Ta voda je úplně studená, my se doma sprchujeme v teplé vodě.“

„Really, really,“ kroutil udiveně hlavou půl hodiny.

Na rozloučenou nás paní domácí pozvala na bábovku a my jsme přinesly plechovky našeho piva. Pan domácí, že pivo je very strong, a paní domácí, že jí spadl kámen ze srdce. Měla prý z návštěvy zpoza železné opony hrozný strach. I my jsme si udělaly obrázek. Tak velký dům, a oni žili v jedné místnosti se psem, koupali se ve studené vodě a ještě netopili.

Hastings

Město Hastings, se sto tisíci obyvatel, leží v hrabství East Sussex, na jihu Anglie. Je jedním z přístavů při průlivu La Manche.

Procházely jsme historickými uličkami města, kochaly se poklidnou atmosférou a malebností, nakukovaly do krámků a braly jsme do rukou legrační suvenýry. U starého rybářského přístavu prodávali nesčetné množství ryb, jaké byly hodny obdivu. Zevlovaly jsme u nich nejméně půl hodiny.

Jeden den jsme vyšláply na kopec k hlavní dominantě města, k zřícenině hradu, který zde po slavné bitvě u Hastings nechal postavit Vilém Dobyvatel.

Jako normanský vévoda překročil pouze s několika tisíci muži kanál La Manche, aby se stal vládcem Anglie. To se mu podařilo. V bitvě u Hastings porazil a rozmetal vojsko posledního anglosaského krále Anglie Harolda II. Godwinsona, který v této bitvě padl. Ještě téhož roku v prosinci 1066 byl Vilém ve Westminstru korunován anglickým králem. Potlačil odpor anglosaské šlechty a konfiskovanou půdu přidělil normanským feudálům.

V dějinách je znám také jako Vilém Bastard. Sám se později takto podepisoval. Byl nemanželským synem vévody Roberta I. Normanského a jeho neurozené milenky, dcery koželuha. Přes svůj nelegitimní původ po smrti otce získal již jako sedmiletý v roce 1035 vládu v Normandii. Jeho život byl stále v nebezpečí. Dva z jeho mocných poručníků byli zavražděni. Oficiálně se stal vévodou až v sedmnácti letech a proslavil se jako zdatný voják. Ještě před vyloděním v Normanském zálivu r. 1049 se oženil s malou Matildou, dcerou hraběte Flanderského, a zplodil s ní devět dětí.

Jeho nastolení na trůn mělo zásadní vliv. Anglosaskou kulturu nahradila normanská, a byl tak položen základ britské říše, která později ovládala prostřednictvím svých kolonií značnou část světa.

Caves Hastings

Ale největší zážitek nás čekal při vstupu do podzemních útrob jeskyní. Vždyť kdysi dávno zdejší smugglers – dychtiví, ničeho se neštítící podloudníci - vyhlíželi každou loď, příležitost pro obchod, aby její náklad i vzácné koření skončil v labyrintu jeskyň a těla drsných kapitánů někde na dně oceánu. Když neklidné moře u skalnatého pobřeží přineslo svůj čas, že koráb odnesl si ďas i s námořníky, kteří už spí věčný sen, a výtěžek je zpeněžen, když vína je, co hrdlo ráčí, něco k snědku na pekáči, karty nesou dobrý list a rychlá čepel má svůj svist, zrádný nůž je při ruce a víno s krví snese se.

Tajuplné chodby nás odvádějí do centra původu. Jen co narazíme na vodu, na Atlantský oceán, uslyšíte jeho vzdech ještě drahně po létech. Jako by nás čas pašeráků vnesl do jejich podvodného řemesla. Piráti jsou všude kolem nás. Tady nikdo nezahálí, valí sudy, bedny, lup, aby bylo na odkup. Vykládají ze ztroskotaných plachetnic na zdejších útesech, každý se lopotí pro zbohatnutí. Pijí z lahví, hrají karty, nechali tu viset i oběšence, zkrátka snaží se, pracují, baví se a hádají. Sem tam se blýskne nůž. A to všecko v neuvěřitelně rozlehlých prostorách „caves“, ve věrném obraze voskových figurín „smugglers“ v životní velikosti.

Připomíná to román Daphne du Maurier „Hospoda Jamajka“. Tam se také pod pláštěnkou noci odehrávalo krvavé, děsivé divadlo pašeráků.

Když jsme se my čtyři, které jsme byly spolu ubytované, vracely ze školy přes náměstí k našemu domu, připadalo mi, jako by se městečko na chvíli vrátilo do dob své slávy. Křik racků zmlknul a byl slyšet jen hukot moře. Hukot vzdálený, temný, všudypřítomný, hnízdící v korunách stromů a lačný po našich duších. Usínalo se mi při něm dobře. Moře přinášelo z hlubin letité volání. Slyšela jsem jeho hlas, z krbu sálalo teplo, zaštiťovaly nás okenice.