ANALÝZA: Ve třech se to táhne hůře…

… zejména, pokud každý chce táhnout jiným směrem. Takové jsou vyhlídky pro budoucí německou vládu po nedělních volbách. Období relativní stability v SRN skončilo.

Právě proběhlé volby do německého spolkového sněmu si zaslouží podrobný komentář. Politické události v Německu se mají tendenci přelévat do sousedních zemí a ČR k nim patří. Je tedy dobré vědět, jaké jsou po nedělní noci nové politické poměry.

*****************************

V Německu se do spolkového sněmu volí jednou za čtyři roky, stejně jako u nás. Volební systém je ale poněkud složitější a míchá v sobě prvky většinové a poměrné. Celý stát je rozdělen na 299 volebních okresů a volič vhazuje dva hlasy: jeden pro osobnost, druhý pro stranu. První hlasy (pro osobnosti) se vyhodnocují pro každý okres zvlášť a ten, kdo jich získá nejvíc, je zvolen do Bundestagu přímo (tzv. Direktmandat). Druhé hlasy (pro strany) se přepočítávají proporčně, s dosti složitými korekcemi.

Zatímco přímých mandátů je vždy 299, stejně jako okresů, počet mandátů podle stran je dopředu nejistý. To má zajímavý, pro nás zvláštní důsledek: až do okamžiku spočítání hlasů nikdo neví, jak velký budoucí Bundestag vlastně bude. Letos to nakonec vyšlo na 709 poslanců celkem – největší spolkový sněm v celé historii SRN. Jejich rozdělení vypadá takto.

Nový německý spolkový sněm

Německo je poslední dobou v dobré hospodářské kondici. Ekonomika stabilně roste, nezaměstnanost je nízká, export trhá rekordy. V takových situacích obvykle voliči dávají přednost zachování stávající vlády.

Letos však veškerá předvolební témata naprosto přehlušila jediná otázka: masová imigrace z rozvojového, hlavně muslimského světa, a co si s ní počít. Podle výzkumu společnosti Chatham House, zveřejněného v únoru 2017, si celých 53 % Němců přeje zastavit imigraci z muslimských zemí úplně a pouze 19 % je proti této myšlence (zbytek se nevyjádřil ani tak, ani onak). Divoké dny „balkánské stezky“, kdy přicházelo až 10 tisíc lidí denně, nejsou v Německu zapomenuty.

Ačkoliv po protiimigračním paktu EU s Turky se situace stala méně dramatickou, německé úřady stále zaznamenávají přísun zhruba 15 tisíc žadatelů o azyl měsíčně, převážně z Afriky. To je skoro 200 000 lidí ročně.

Švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung zveřejnil týden před volbami odhady finančních nákladů na léta 2016-2020. Jen federální kasa bude podle NZZ nucena na migraci vynaložit 93,6 miliardy Euro (tj. ca 2,5 bilionu korun) a další náklady, odhadované na 30-40 miliard Euro ročně, ponesou jednotlivé spolkové země. Budeme-li tedy optimisté a vezmeme zavděk tím nižším číslem, vyjde nám (5×30 + 93,6 miliardy Eur) = cca 250 miliard Euro, neboli 6,5 bilionu korun. Kdo se chce potěšit plným decimálním zápisem, zde je: 6 500 000 000 000 Kč.

Ačkoliv jsem vystudovaný matematik se specializací na teorii čísel, má představivost v tomto případě selhává. Nedokážu si tuto hodnotu představit v žádné konkrétní podobě, je to prostě astronomické „hausnumero“. Ale zjevné je, že jde o zatraceně hodně peněz. I pro tak bohatou zemi, jakou Německo nepochybně je.

V rámci migrační krize však nejde jen o peníze, ale i o kriminalitu, na níž se podepisují zejména mladíci ze severoafrických zemí (Alžírsko, Tunisko, Maroko), zvaní v policejním slangu „Nafris“, a také o to, že s rostoucím počtem mladých muslimů sílí v Německu i vliv islámu, včetně směrů neslučitelných s demokratickým zřízením země (např. salafisté).

Toto je ale jiné téma, to teď rozebírat nebudeme, jinak by článek překročil svou délkou všechny rozumné meze. I tak už je dost dlouhý.

*****************************

Téma imigrace se každopádně stalo kritickým bodem celé předvolební kampaně. V předvolebním televizním duelu Merkel-Schulz, který sledovalo 20 milionů Němců, zabraly otázky kolem imigrace a islámu poměrně dost času. Z debaty vyšla, aspoň dle hlasování diváků, lépe současná kancléřka, ale moc jasných odpovědí při ní nepadlo.

(Zaznamenal jsem v této souvislosti názory, že debatou si uškodili oba, protože místo duelu to byl spíš duet, ve kterém se odpovědi kandidátů k nejdůležitějšímu tématu moc nelišily. Výsledky nedělních voleb napovídají, že by to mohla být pravda.)

Podle posledních průzkumů, zveřejněných před volbami, to vypadalo, že v závěru kampaně protiimigrační AfD výrazně posílila. Zatímco ještě před měsícem se její šance odhadovaly na cca 8 procent, nejnovější odhady hovořily o 12-13 procentech. Čekání na výsledky bylo tedy napjaté.

Pojďme se podívat na to, jak v neděli skutečně dopadly jednotlivé strany. Vezmeme je podle pořadí, v němž se umístily.

*****************************

CDU/CSU

Kulhavý favorit voleb. Podle průzkumů nebylo pochyb, že vyhrají. Otázka byla, jak moc vyhrají a s jakými ztrátami se budou muset smířit.

Co se hodnocení jejich nedělního vítězství týče, tak například náš pan ministr kultury je zjevně dobře naladěn:

Německé noviny nesdílejí jeho růžovou náladu a výsledku CDU/CSU říkají „Wahl-Desaster“, neboli „Volební katastrofa“. Podíváme-li se na tvrdá čísla, jeví se mi páně Hermanův tweet jako z jiného vesmíru, protože CDU/CSU:

- ztratila 6 milionů voličů, což je proti roku 2013 pokles o 8,5 procentního bodu,

- procentuální výsledek strany je nejhorší od roku 1949,

- pokles se týkal celého Německa. Ani v jednom ze 299 okresů nezískala CDU více hlasů než před 4 lety a v nejhorším okrese (Saské Švýcarsko na hranicích České republiky) přišli o polovinu tamních voličů,

- dost podstatná část ztracených voličů se přelila k FDP (1,3 milionu) a k AfD (1 milion), odkud nebude jednoduché je dostat zpět.

Jiný předseda než Angela Merkel by po takovém výsledku nejspíš nabídl svoji funkci k dispozici, ale to se nestane. Kancléřka sklidila za své vítězství dlouhý potlesk předsednictva CDU. Jediná kritika uvnitř strany, kterou jsem v médiích zaznamenal, vyšla od Wolfganga Bosbacha, veterána poslaneckých lavic (1994-2017), který je těžce nemocen a letos už ani nekandidoval.

Člověk si nutně musí položit otázku, co se s tou stranou děje. Ztráta několika desítek poslaneckých křesel přeci zabolí, minimálně ty dosavadní poslance, kteří neobhájili mandát. Disciplína je krásná věc – do určité míry. Pak se mění v zaslepenost.

Ztráty se netýkají jen CDU. Dost oslabily i pozice sesterské bavorské strany CSU, která s CDU tvoří na federální úrovni koalici. Ačkoliv životní úroveň Bavorska je vysoká a stát je řízen velmi kompetentně, AfD zde zabodovala se ziskem 10,5 procenta, což je na západ Německa docela dost. O bavorské AfD se ještě zmíníme, ale z hlediska CSU je tato ztráta varovná. CSU je totiž ve státě zvyklá vládnout s nadpoloviční většinou (jednobarevná vláda) a v zemských volbách, které se konají za rok, o ni může přijít.

Předseda CSU se dnes vyjádřil, že na existenci společného klubu CDU/CSU ve spolkovém sněmu není nic samozřejmého. Kdyby se rozpadla, přestalo by 46 poslanců CSU patřit k automatickým příznivcům budoucí vlády. Horst Seehofer je ovšem znám tím, že rád „štěká, ale nekouše“; zatím žádnou svoji hrozbu nerealizoval.

*****************************

SPD

Tradiční levicová strana Německa vyměnila před volbami lídra. Nepříliš charismatického Sigmara Gabriela vystřídal bývalý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz. Výměna na čele vedla ke krátkému oživení preferencí SPD, ale „Schulz-Effekt“ moc dlouho nevydržel.

Konečný účet pro sociální demokraty zní takto:

- historická porážka, nejnižší výsledek za celou existenci Spolkové republiky Německo,

- naprosté vyklizení pozic v bývalém východním Německu, kde se SPD propadla až na čtvrtou pozici za CDU, AfD a Die Linke,

- odchod do opozice.

Ten poslední bod není samozřejmý a dosavadní kancléřce nepochybně dělá starosti. Angela Merkel už dvakrát vládla ve velké koalici se sociálními demokraty (2005-2009 a 2013-2017). Na konci volebního období pak pokaždé svoje bývalé partnery spolehlivě porazila.

Jenže to je efekt, kterého si všimli i samotní sociální demokraté a obávají se, že třetí velká koalice by znamenala jejich úplný konec. Smyslem sociální demokracie je hrát roli opozice vůči křesťanským demokratům, a nikoliv se s nimi podílet na moci. Takové spoluvládnutí vede k tomu, že jedna ze stran začíná být vnímána jako „béčko“ té druhé, a volit „béčko“ není pro řadové voliče moc přitažlivá myšlenka. To byla také námitka, na kterou Schulz narážel při každém mítinku: „Proč bychom vás měli volit, když jste jeden jak druhý?“

Zkrátka, sociální demokracie přestala být alternativou vůči aktuálnímu statu quo a chce-li jí jednoho dne znovu být, musí se jít očistit do opozice.

Jak CDU, tak SPD se považují za takzvané Volksparteien, což se do češtiny špatně překládá. Řekněme „všelidové strany“. Míní se tím strany, které mají statisíce členů a desítky milionů voličů. Jenže právě tento status prochází pozvolnou erozí. Počet členů obou stran padá už od roku 1990, a to tempem, které se nezdá nijak zpomalovat. Jedinou útěchou obou stran může být, že ústřední protivníci jsou na tom stejně.

Pokles počtu členů CDU a SPD za poslední generaci.

Hlavním faktorem v poklesu členských základen je kmotřička smrt. Německé obyvatelstvo výrazně zestárlo a mezi mladými je zájem o politiku o dost nižší, než byl někdy v 60.letech. Staří členové tak umírají a noví nevstupují.

Stojí za poznámku, že tou samou dobou členstvo AfD výrazně narostlo, i když v absolutních číslech je stále ještě velmi hluboko pod CDU a SPD a zatím má dost velký úkol narůst aspoň na úroveň stagnujících Zelených. Z nižšího základu se samozřejmě roste rychleji. Zatím bych z toho nedělal žádné velké závěry.

Vývoj členské základny AfD (založena 2013).

SPD se potýká se závažným problémem mezi svými dřívějšími kmenovými voliči, dělníky. Dělníci letos hlasovali ze 21 % pro AfD, hlasy jí dalo také 22 % nezaměstnaných. Ačkoliv problém je koncentrovanější na východě, začíná pronikat i do bývalých západních bašt SPD, jako je např. město Gelsenkirchen, poněkud připomínající naši Karvinou. Zde získala AfD v neděli 17 % hlasů. I jinde v průmyslovém Porúří je tento trend k vidění.

*****************************

AfD

Na to, kolik procent si ukrojí AfD, byla zvědavá celá Evropa. Z hlediska německého politického spektra se jedná o jedinou stranu, vůči které se vymezují všichni ostatní a která také s nikým jiným do koalice jít nechce. Říká se tomu Ausgrenzung a místy to jde tak daleko, že se příslušní poslanci ani nezdraví, potkají-li se na chodbách zemského sněmu. (AfD je aktuálně zastoupena ve třinácti ze šestnácti zemských sněmů Německa).

Skok do Bundestagu se AfD zdařil s dosti vysokou hodnotou: 12,6 % a 94 poslanců. V celostátním měřítku šlo o třetí nejsilnější stranu a v bývalé NDR dokonce druhou (východní Němci jí dali 21,5 % hlasů). Rekordní hodnoty docílila AfD u našich sousedů v Sasku: 27 %. Velmi těsně přitom předběhla CDU, asi o čtyři tisíce hlasů, a stala se v Sasku nejsilnější stranou. V Sasku rovněž docílila několika Direktmandátů, to znamená, že byla nejsilnější stranou v příslušných okresech. Jeden takový mandát připadl předsedkyni strany Frauke Petry, která sesadila v okrsku Saské Švýcarsko dosavadního poslance za CDU Klause Brähmiga, a to s výraznou převahou 37 procent ku jeho 29. Poražený Klaus Brähmig seděl v Bundestagu patnáct let.

Frauke Petry si ale moc nerozumí s volebními lídry AfD (Alexander Gauland a Alice Weidel). Okamžitě po volbách mezi nimi došlo ke konfliktu, po němž Petry prohlásila, že nebude členkou frakce AfD a lídři ji vzápětí vyzvali k vystoupení ze strany.

Takto vypadá mapa zisků AfD v Německu.

Procento hlasů pro AfD.

Jak vidíme, východ je modrý a Sasko je nejsilnější. V Sasku se volby do zemského sněmu konají v létě roku 2019 a pokud půjde situace takto dál, může je AfD vyhrát se ziskem kolem 30 %. Pak by bylo obtížné až nemožné sestavit vládu bez ní. To je ale zatím předčasná úvaha. Spory mezi Frauke Petry a zbytkem strany mohou ještě saskou AfD dost poškodit.

Z grafu je dále vidět, že se AfD etablovala na jihu Německa, v oblasti Bavorska a Bádenska-Württemberska. Obě země jsou součástí „běženeckých stezek“ – Bavorsko té balkánské, Bádensko té italsko-africké. Naprostá většina migrantů mířících do Německa každopádně projde právě tudy. V této souvislosti je zajímavé vidět, že v Bavorsku je pozice AfD silnější v regionech poblíž hranice, než ve vnitrozemské části. Například v okrese Passau (Pasov) získala 16,1 % hlasů, ve Straubingu 18,4 % hlasů a v Deggendorfu dokonce 19,2 % hlasů.

Předseda bavorské AfD, český rodák Petr Bystroň, tedy může být spokojen. Jedním ze strategických cílů dominantní bavorské CSU – už od časů Franze-Josefa Strausse – bylo zabránit tomu, aby napravo od CSU vznikla významnější pravicová strana. Po neděli je tento cíl notně ohrožen, a to nejen na úrovni spolkové, ale i v Bavorsku jako takovém.

Zajímavostí je, že celková sbírka hlasů pro AfD je silně nerovnoměrně rozdělena mezi muže a ženy. Například východoněmecká 21,5 % celkem v sobě skrývají, že straně dalo hlas 26 % východoněmeckých mužů (a u nich byla AfD vůbec nejsilnější stranou), ale jen 17 % tamních žen. Na západě pak byl srovnatelný poměr 13 k 8.

Toto však není vysloveně německé specifikum. Ve většině Evropy platí, že ženy volí antisystémové strany daleko méně ochotně, než muži. Zajímavou výjimkou je jen Front National pod vedením Marine Le Pen, u které tento pomyslný příkop v posledních letech zmizel.

*****************************

FDP

Pravicově liberální strana, zasazující se o volný trh a svobodu občana, byla ještě před dvěma lety považována za mrtvou.

Pamatujete na poznámku u SPD, že koaliční partneři Angely Merkel končívají v dalších volbách špatně? To se přesně stalo i FDP, která v roce 2009 udělala velmi dobrý výsledek: 14,6 %. Vstoupila následně do vládní koalice s CDU/CSU, která však nedopadla dobře. Proti většímu partnerovi působili liberálové z FDP bezradně a nadbytečně a v dalších volbách se ani nedostali do federálního parlamentu (jen 4,8 % hlasů). Jejich preference ještě chvíli klesaly a jeden čas se ocitly kolem 2 %.

To, že nyní FDP opět vítězně vtáhla do Bundestagu, je velkým úspěchem jejího nového předsedy Christiana Lindnera. Osmatřicetiletý chlapík je nefalšovaným „sympaťákem“, což je v kožené německé politice vzácnost. Jeho charisma by však samo o sobě nestačilo. Tolik tržních libertariánů zas v Německu není, aby dali dohromady 10 procent hlasů.

Skutečným tajemstvím úspěchu FDP je to, že se stala magnetem na protestní hlasy v západním Německu. Podíváme-li se na hlasy pro FDP, vidíme, že mapa se skoro přesně doplňuje s mapou AfD: tam, kde je AfD silnější, je FDP slabší a naopak.

Silné a slabé okresy FDP.

Německé agentury zkoumají po každých volbách, jakým způsobem se přesunuly hlasy voličů mezi jednotlivými stranami. Výsledkem jsou zajímavé grafy, které v České republice ani neznáme. Podíváme-li se na situaci u CDU a FDP, vidíme vcelku jasně, odkud FDP získala svoji sílu.

Takto vypadají ztráty CDU. Vidíme, že nejvíce voličů zběhlo k FDP, dále pak k AfD.

Ztráty voličů CDU.

Nu, a takto vypadají zisky FDP.

Zisky voličů FDP.

Na úspěchu FDP má tedy zásadní podíl skutečnost, že mnoho pravicových voličů, hlavně na západě Německa, přestalo být ochotno dále podporovat CDU. Bez nich by na tom liberálové byli podstatně hůře.

FDP, na rozdíl od AfD, je zavedenou stranou a ostatní strany nemají námitek proti vytváření koalic s ní. Také do federální vlády by nyní byla „žádanou nevěstou“. Její předseda Lindner ale musí vzít v potaz, co se stranou udělalo její poslední angažmá ve vládě pod vedením Angely Merkel (2009-2013). To FDP málem nepřežila. Nebýt současné eroze důvěry v CDU, způsobené nečekanou migrační krizí, její pomyslný politický hrobeček by už zarůstal travou. Je otázka, zda bude FDP ochotna něco takového riskovat podruhé.

*****************************

Die Linke

Strana na levém okraji spektra, vzniklá sloučením levých elementů, které odpadly od bývalé SPD, a bývalých komunistů ze zaniklé NDR. Jde o ekvivalent naší KSČM. V současné době jsou členy vládních koalic v Braniborsku, Berlíně a Durynsku.

Die Linke bývala tradiční protestní stranou východního Německa, a to ještě před dvěma lety. Ve věci migrační krize však převážně zaujala „vítací“ stanovisko (s výjimkou výrazné političky Sahry Wagenknecht), což vedlo k tomu, že byla ze svého politického místa tvrdě odsunuta rostoucí AfD. Letošní spolkové volby tento trend jen potvrdily.

Jinak k roli Die Linke není moc co dodat. Pravděpodobnost, že by se stali součástí budoucí vládní koalice, je téměř nulová. SPD a Zelení by je brali, ale tento rudo-rudo-zelený spolek, který aktuálně vládne např. na magistrátu města Berlína, nemá v novém Bundestagu většinu ani přibližně – scházelo by jim šedesát křesel.

*****************************

Zelení

Zato nejmenší strana, která se letos dostala do Bundestagu, se na případné vládní angažmá jen těší. Silné základny Zelených jsou hlavně ve velkých městech (Berlín, Hamburk, Stuttgart, ale i Mnichov), kde žije velké množství liberálních intelektuálů a státních úředníků. Tam místy dosáhnou i na 20 %. Na venkově a na východě je partaj daleko slabší a klesá i pod 5 %.

Vyhlídky Zelených v předvolebních průzkumech vypadaly dost dlouho špatně, preference klesaly až k 7 %. Výsledných 8,9 % je tedy pro stranu příjemným překvapením. Tím spíše, že ve věci masové migrace jdou Zelení proti většinovému názoru voličů a nejradši by viděli hranice otevřené.

(V sousedním Nizozemsku ostatně selhalo sestavování vládní koalice na tom, že Zelení požadovali vstřícné podmínky pro příchod dalších uprchlíků.)

Že se Zelenými nebude jednoduché vyjednávání, to oznámili už oni sami. Konkrétně bývalý ministr životního prostředí Jürgen Trittin, který stanovil požadavky takto:

Die CDU muss ökologischer werden. Die FDP muss sozialer werden. Und die CSU muss liberaler werden.“
„CDU se musí stát ekologičtější, FDP sociálnější a CSU liberálnější.“

A jeho kolegyně Katrin Göring-Eckardt k tomu dodala:

„Wir werden kein einfacher Partner sein.“
„Nebudeme jednoduchým partnerem.“

Čemuž lze bez větších pochybností věřit. Tím se ale dostáváme k otázce možných koalic. V úvahu připadají pouze dvě, protože všechny varianty s AfD musíme vyloučit.

*****************************

Velká koalice (CDU/CSU + SPD)

Fungovala v letech 2005-2009 a pak zase 2013-2017, ale tentokrát ji předseda SPD Martin Schulz vyloučil. Hned v neděli večer oznámil, že strana půjde do opozice.

V pondělí dopoledne se Angela Merkel pokoušela „ukecat“ jej znovu, ale po vzájemném telefonickém rozhovoru Schulz opět sdělil, že rozhodnutí trvá. Z velké koalice tedy asi nic nebude. K možným důvodům, proč to SPD nechce zkoušet – viz výše u odstavečku o SPD.

Zde musím učinit drobný komentář. Nemám euro-aparátčíka Schulze příliš v lásce, jako většinu „politiků z povolání“. Tohle rozhodnutí ale musím ocenit; tedy pokud si to ještě nerozmyslí. Nejde o prázdné gesto, jakých je politika plná. Odchod do opozice bude stát SPD spoustu prebend a mocenských příležitostí.

Je samozřejmě možné, že v SPD kalkulují s tím, že koalici se sestavit nepodaří a éra Angely Merkel tak skončí předčasnými volbami.

*****************************

Jamajka (CDU/CSU + FDP + Zelení)

Černá, žlutá a zelená jsou barvy jamajské vlajky, proto se této koalici v Německu říká „Jamajka“.

Jejím kamenem úrazu je skutečnost, že rozpory mezi menšími stranami jsou velmi zásadní. Zelení jsou ponořeni do pojetí politiky coby morálního zápasu, kdežto FDP je tržně pragmatická. Tím pádem se například naprosto neshodnou na kritické otázce dne, kterou je migrace a azyl. U Zelených je azyl nedotknutelným mravním principem a i ta nejmírnější omezení narážejí ve straně na procítěný odpor. FDP zase, věrna své podnikatelské podstatě, vidí hlavně ty finanční náklady. Neumím si představit, jak se tito dva hráči shodnou na nějakém kompromisu.

(Nadpis tohoto článku naráží na tento rozpor.)

Pro Angelu Merkel by účast FDP na vládě byla nepříjemná i z toho důvodu, že by zkomplikovala vztahy Německa a Francie. Francouzský prezident Macron silně touží po další integraci eurozóny, společném ministrovi financí a po společných dluhopisech (eurobonds). Zvlášť to poslední je ale pro FDP „červená čára“: jejich voliči nijak zvlášť nechtějí, aby Němci ručili za francouzské dluhy. Ani částečně.

Spíše se domnívám, že tuto koalici se uzavřít nepodaří, nebo že se brzy rozpadne. V historii Německa ještě nikdy nevládla federální vláda složená ze tří stran, a ty dvě krajní k sobě mají velmi daleko. Příliš daleko.

A v sousedním Nizozemí, kde v březnu volby dopadly podobně, dodnes vládu nemají. Otázka je, jestli je to té zemi nutně na škodu. Možná, že dokáže lépe fungovat i bez vlády.

*****************************

Hudební epilog
Jméno Antonia Salieriho by bylo zapomenuto, kdyby z něj Miloš Forman ve filmu Amadeus neudělal maskota všech průměrných. Ne zcela právem; s Mozartem se může těžko srovnávat i velmi dobrý skladatel.
Co se však aktuálního dění na německé politické scéně týče, přijde mi to jako divadelní kus plný Salieriů.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora