Nedělní finále Mnichovské bezpečnostní konference, konkrétně závěrečný projev jejího šéfa Christopha Heusgena, při němž se pod tíhou nové americké doktríny „Amerika first“ (“Evropa last“) nekontrolovaně rozplakal, bylo příznačným indikátorem pro postavení starého kontinentu na aktuální geopolitické mapě světa. Byl to pláč dítěte, překvapeného a šokovaného nečekanou proměnou svého silnějšího kamaráda, kterému až do této chvíle věnovalo veškerou důvěru a přízeň.

Jak se jen mohl tak změnit? A jak to mohl říct tak zoufale na rovinu a bez příkras? A co je vůbec nejhorší – zcela po pravdě!?

Takže co si raději otázku položit jinak : jak jsme jen mohli USA tak nekriticky důvěřovat? Proč jsme raději nedokázali vybudovat svébytnou, silnou Evropu, která by dnes nemusela ronit slzy, když jí klíčový partner jasně ukáže, jak je mu aktuálně lhostejná, jak zaostává ve svých závazcích a jak nejisté je spoléhat na budoucí vzájemné spojenectví? Proč jsme opakovaně zamítli myšlenku společné evropské armády? A jak jsme jen mohli dopustit, že Evropa tak zeslábla a stala se pouze přívěskem na klíčích od Bílého domu, závislém na jednání každého dalšího nájemníka?

Ta Evropa, která po staletí vládla světu (Starověké Řecko, Řím) jako kolébka civilizace a od 16.století kolonizovala celou Afriku a Jižní Ameriku, osídlila a dlouho kontrolovala Austrálii, Indii i další části Asie a Oceánie a zpočátku i samotnou Severní Ameriku.

Tu se však Britové snažili ovládnout marně a tak se evropské země postupně začaly s mladým americkým státem, jenž se zhlédl ve Velké francouzské revoluci, přátelit. Dvakrát volala Evropa o pomoc, dvakrát americký přítel pomohl zvrátit výsledek první i druhé světové války. V následné éře bipolárního světa už USA dominovaly společně se Sovětským svazem. Obě mocnosti považovaly rozdělenou Evropu za svou výkladní skříň (především rozdělené Německo), a proto ji všemožně podporovaly. Zvláště Berlín byl navíc tradičním ohniskem napětí po celou dobu Studené války, tudíž Evropa Američany a Sověty enormně zajímala a považovali ji za klíčovou strategickou destinaci.

Zlom nastal po rozpadu SSSR počátkem 90.let.

Ukolébány falešnou představou, že s koncem bipolárního světa a likvidací komunismu všechny potenciální bezpečnostní hrozby pominuly, počaly evropské státy rušit povinnou vojenskou službu, postupně snižovat počty vojáků a více či méně rezignovaly i na modernizaci vojenské techniky. Zapojení východních zemí do NATO relativně idylické období maximální svobody a pocitu bezpečí umocnilo.

Rok 2001 (tragické události z 11.září) znamenal další zlom, ten ale posílil USA a Evropa dál a ještě o to intenzivněji spoléhala na vzájemné spojenectví.

Právě v té době (r.2000) se dostal v rozháraném a oslabeném Rusku k moci Vladimír Putin.

Dobrých šest let vedl neutrální či dokonce prozápadní politiku, pak ale otočil a začal budovat silné Rusko po vzoru SSSR. Projev, jenž tuto éru de fakto odstartoval, přednesl Putin shodou okolností na Mnichovské bezpečnostní konferenci, kde si velmi otevřeně stěžoval na nezájem Západu, který nikdy nepřijal Rusko (od jeho vzniku v roce 1993) jako plnohodnotného partnera – a samozřejmě nastínil změny ve své zahraniční politice. Bylo to varování nejvyšší brizance, nicméně Západ prakticky nereagoval.

Stále však byl čas k nápravě.

Přišel rok 2014. Tak jako Adolf Hitler kdysi testoval připravenost spojenců zabráním Porýní, stejně snadno a především beztrestně si Vladimír Putin přivlastnil ukrajinský Krym. Evropské země se zmohly pouze na formální odpor, reálnou bezpečnostní hrozbu tehdy nepociťovaly - a ti, kteří varovali před neblahými konsekvencemi, nebyli vyslyšeni. A jelikož Evropa prakticky závisela na importu ruské ropy a plynu, stala se otázka Krymu spíše tabuizovaným tématem, které není radno Moskvě příliš často připomínat. Co kdyby pak utáhla kohoutky se životadárnými surovinami?

Teprve, když v zimě 2022 Rusko napadlo Ukrajinu, začala se dvouletým bojem s pandemií covidu vysílená Evropa překotně zajímat o svou bojovou akceschopnost. Když zjistila, že je povětšinou prachmizerná, následoval rychlý úprk většiny zemí pod křídla NATO, to jest v první řadě pod křídla Spojených států, které po dobu vlády Joe Bidena držely nad Ukrajinou svou ochranou ruku.

Dnes ji tedy stahují s oficiálním odůvodněním, že k situaci je nutno přistupovat pragmaticky, neplýtvat dále lidskými životy a uzavřít proto s Ruskem mírovou dohodu.

Donald Trump hodlá vrhnout všechny síly do udržení amerického vlivu na západní polokouli a naproti tomu si maximálně uvolnit ruce – a tím pádem i finance na té východní, z níž také hodlá stáhnout většinu svých vojáků. Evropu k této operaci nepotřebuje a dal jí to ústy vicepremiéra Vance patřičně najevo na už zmiňované Mnichovské konferenci. Ukrajina v NATO či v EU ale nepřipadá v úvahu. Kdysi středobod světa - Evropa bude teď přihlížet, jak o ní jednají a rozhodují totalitní diktátor s autokratickým progresivistou. Oba nevypočitatelní až hrůza.

Prezident Donald Trump je prototypem amerického byznysmena v tom horším smyslu slova. Neovládá diplomacii, neřeší lidská práva, netrápí ho morální imperativy a pojmy jako solidarita a spravedlnost jsou mu de facto neznámé. Přináší ona tolik oblíbená a tolik nebezpečná „jednoduchá řešení“, k nimž často přidáváme adjektivum populistická. Proto také nerozlišuje mezi Ruskem jako agresorem a původcem války – a Ukrajinou, která se jen brání invazi na své území.

Evropští politici jsou v šoku a diví se.

Když ovšem Trump před volbami sliboval, že rychle ukončí válku na Ukrajině, jak jinak se dalo očekávat, že bude postupovat? Tím, že by se spojil s EU a Ukrajinou proti Rusku, by ničeho nedosáhl. A tak se raději spojil s Ruskem a válečným zločincem Vladimírem Putinem, aby zahájil jednání, která ukončí tu „hloupou a bláznivou“ válku.

Dá se očekávat, že Putinovi nabídne určité bezpečnostní záruky, územní zisky, ale třeba i neoficiální bianco šek k posílení ruského vlivu na státy někdejšího Východního bloku, což by speciálně pro ČR mohlo mít i s ohledem na politickou situaci v Maďarsku a na Slovensku fatální důsledky.

Ukrajinský premiér Zelenskyj prohlásil, že na žádné jednání o míru nebyl pozván, a proto případné z něj se rekrutující resumé rozhodně odmítá přijmout. Nepochybně jediný rozumný způsob, jak si zachovat tvář a dát jasně najevo, že Donald Trump trpí syndromem mnoha politiků – totiž, že dělá opak toho, co říká, v tomto případě toho, co původně řekl a slíbil právě Zelenskému. Americký prezident svému protějšku uštědřil tvrdou ránu pod pás, když na úterní tiskové konferenci v podstatě nepřímo vyzval k uspořádání prezidentských voleb na Ukrajině, což podpořil hned dvěma lživými výroky. Nejprve uvedl, že Zelenskyj má aktuálně podporu pouze 4 procent Ukrajinců, což je naprostý nonsens, neboť dle posledního z průzkumů jde o 52 procent, tedy 13krát více!

Poté ještě pronesl výrok, o kterém se bude nepochybně dlouho mluvit. Zcela v duchu rétoriky Vladimíra Putina uvedl, že Ukrajina si válku neměla začínat (!) a že měla 3 roky možnost jí kdykoliv ukončit, ale vedení v čele právě se Zelenskym se postavilo proti.

Evropská Unie by se mohla zachovat stejně jako Zelenskyj. Nikoliv se neustále nervózně Trumpovi připomínat, ale naopak stoicky zareagovat transparentním prohlášením, že s Vladimírem Putinem jednat vůbec nehodlá a pokud přece, tak jedině za předpokladu, že bude mít společně s Ukrajinou plnohodnotný hlas jako Rusko a USA. Proč?

Protože, i když se společně s Ukrajinou jednání zúčastní, hrozí, že se ocitne v podobné pozici jako Winston Churchil, který se na konferencích o poválečném uspořádání světa marně snažil eliminovat jasnou převahu dvojice Stalin – Roosewelt ku příkladu při spektakulárním překreslování mapy Polska. Také pro Trumpa je ukrajinská hranice jen čára, kterou je nutné změnit, jinak ho ale Ukrajina jako taková opravdu nezajímá a její další osud hodlá sledovat už jen ze značného povzdálí, což ostatně sám doložil výrokem, že nepošle na Ukrajinu americké vojáky, protože je to daleko, ale nevadí mu, když tak učiní Evropa.

Rozhodně se nehodlá účastnit rekonstrukce Ukrajiny, takže hlavní finanční zátěž nákladů na znovuzrození válkou poničené země a zajištění bezpečnosti na ukrajinském území ponese na svých bedrech Evropa. A upřímně řečeno – kdo jiný by to také měl být, když vyloučíme (a s tím je bohužel nutno se hořce smířit) Rusko, které by dle mezinárodního práva mělo Ukrajincům platit vysoké reparace. Nicméně onen kondicionál je zde na místě.

A kolik to tedy Evropu bude stát?

V příštích 10 letech by podle analýzy agentury Bloomberg mělo jít o astronomických 7,2 biliónů dolarů! Kde takovou sumu vzít?

Jeden nápad bych měl. Stačí jen operativně přehodnotit priority EU. Bilony EUR nyní vesele odtékají do ultrazeleného kvaziprojektu zvaného Green Deal. Konkrétně hovoříme o 7,4 procenta HDP! Od roku 2021 to představuje bilion EUR ročně!

Jen pro srovnání – výdaje na obranu v rámci NATO se pohybují mezi jedním až dvěma procenty HDP...

Přestože jsem založením spíše pacifista, v tomto případě bych o smysluplnosti využití „zelených“ financí na obranyschopnost Evropy dlouho nepolemizoval. Problém vidím v nejednotnosti Evropské Unie. Trumpova prohlášení a mnichovský projev vicepremiéra Vance hodil mezi nejvyšší evropské představitele pořádnou rozbušku. Poslední zprávy a výroky prezidenta Trumpa představují už spíše bombu.

Co země, to 10 různých názorů a Evropská komise nemá (naštěstí) pravomoci amerického prezidenta. Bez posvěcení Europarlamentu a nikoliv jen formálním souhlasu všech členských států se bruselský administrativní moloch do pohybu nedá.

Samozřejmě, že mír mezi Ruskem a Ukrajinou přes všechny Trumpovy velkoústé predikce není otázkou týdnů, ale přinejmenším dlouhých měsíců, takže nepochybně bude čas na několik summitů, kde se evropští státníci pokusí nalézt odpovídající konsensus.

Každopádně se zdá, že i když bude válka pokračovat, s Američany lze počítat už pouze jako s dodavateli (zaplacených) zbraní a vojenských systémů. Hlavní břímě ponese v každém případě Evropa.

Jinak by se ale nezměnilo nic, konflikt by se protáhl na další roky, a úplného vítězství Ukrajiny by s největší pravděpodobností dosaženo nebylo.

Ať už se však události posunou jedním či druhým směrem nebo půjdou nějakou třetí cestou, zkrátka, ať už bude modus operandi jakýkoliv, Evropa nesmí zapomenout na tvrdý direkt, jenž utržila od vicepremiéra USA Jamese Davida Vance(ho) na mnichovské bezpečnostní konferenci.

Musí učinit vše proto, abychom se podobným kritickým slovům mohli pro příště s vědomím vlastní síly jen lehce pousmát, nikoliv nad nimi lomit rukama a ronit slzy.