6.4.2020 | Svátek má Vendula


ANALÝZA: Evropská unie a argument velikosti

24.1.2018

Měla by existovat Evropská unie? Měla by být více sjednocená, než je dnes? Měl by existovat jeden superstát „Evropa“? Existují občané České republiky, jejichž odpověď na uvedené otázky je ano. Jaký je důvod pro toto ano? Když požadujete zdůvodnění, většinou získáte následující odpověď: je dobré být velký. Je výhodné být součástí velkého celku, velkého národa. Ale proč? Někdo řekne, že to zvyšuje jeho pocit moci a pýchy, že je součástí něčeho velkého. Dostanete však také racionální odpovědi: velký stát je bezpečnější, konkurenceschopnější, malé státy nemají budoucnost.

Dále se budu zabývat analýzou racionálních odpovědí.

Argument: Větší státy vítězí nad menšími a pohlcují je

Když začneme zkoumat relativně blízkou minulost, řekněme od roku 1900, vidíme až do současnosti nárůst počtu samostatných státních útvarů. V roce 1900 registrujeme cca 50, před druhou světovou válkou 75 a dnes přibližně 200 států. 19. století bylo stoletím impérií, některé z nich dnes ani běžně neznáme, třeba: Korejské impérium, Anglo-egyptský Súdán, Švédsko-norská unie aj. Většinou si ještě pamatujeme Rakousko-Uhersko, Britské koloniální impérium, Ruské impérium (částečně dosud trvá), Holandskou východní Indii, Otomanskou říši atd. Ve 20. století se tato impéria rozpadají na menší státy. Rozpad na menší státy s menší intenzitou pokračuje dodnes. V nedávno minulém období jsme zažili rozpad Sovětského svazu, Jugoslávie, Československa. A nezapomínejme ani na starší události, např. konec nacistické Třetí říše. V současnosti vidíme další pokusy o fragmentaci větších států na menší, především na Středním východě (např. Kurdistán) a v Africe (kmenová Libye a Somálsko) a také v Evropě (Kosovo, Katalánsko, Skotsko, Korsika). Z evolučního hlediska nic nenaznačuje nižší životaschopnost menších státních celků. Spíše naopak. Argument o vítězných velikých státech tedy neplatí. Prostě to není pravda. Volání po federativní či unitární EU se tedy jeví jako návrat do 19. století, tj. budování říše této 200 let staré koncepce. Zároveň je zvláštní, že o podobný postup se nepokouší třeba USA a Kanada nebo státy Jižní Ameriky, ačkoliv jde o oblasti s převládajícím jedním jazykem. Jestliže říše svůj boj v minulých 200 letech prohrály, mělo by být řečeno, v čem je dnešní doba jiná, aby starý imperiální koncept měl být vzkříšen. Zejména proč by národy v národních státech chtěly své národní státy opouštět.

Argument: Být občanem velkého státu je bezpečnější

Nejdříve je třeba připomenout, že zde hovoříme o superstátu sestávajícím z cca 28+ států a vícero národů. Měli bychom tedy diskutovat, jak se mění vnitřní a vnější bezpečnost jednotlivých států integrací do superstátu. Světový mírový index pro rok 2016 uvádí pořadí deseti nejbezpečnějších zemí takto: Island, Nový Zéland, Portugalsko, Rakousko, Dánsko, Česká republika, Slovinsko, Kanada, Švýcarsko, Irsko. Jde tedy výhradně o malé státy. Je to ovšem logické, malý počet obyvatel a menší území se lépe ohlídá. Navíc malé státy vedou války méně často než státy velké. Větší prostor a větší počet obyvatel umožňuje lepší operabilitu zločinu, zejména organizovanému zločinu. Schengenský prostor zcela jistě vnitřní bezpečnost zhoršuje. Co ale bezpečnost vnější? Možnost napadení nepřátelským státem? Evropské státy jsou většinou součástí NATO a dosavadní výsledky naznačují, že členství v alianci je dostatečnou zárukou před vojenským napadením. Ze států nacházejících se na hranicích EU mohou být nebezpečné zejména Rusko, Turecko a Egypt. Pro odstrašení jaderných sil Ruska je nutné NATO s přítomností USA. Velmi teoretický útok ze strany Turecka či Egypta lze odrazit buď silami NATO, nebo nějakou ad hoc koalicí. Evropská unie tedy přímo vnější bezpečnost evropských států nezajišťuje. Mohla by však mezinárodní bezpečnost zajistit svojí diplomatickou aktivitou. Dělá to? Jaký je výsledek?

Když zkoumáme vývoj vztahů sousedních států k EU, vidíme, že EU se postupně obklopuje minimálně nevraživými sousedy: Rusko, Bělorusko, Turecko. Vztahy nejsou dobré se Sýrií, celou severní Afrikou, napětí se objevuje ve vztazích s Izraelem. Ve vztazích s Ukrajinou narůstá pocit zklamání. Dokonce chladne přátelství s Velkou Británií a USA. Co je příčinou? To, že mezinárodní politiku dělají de facto byrokraté a ne politici? Šíření tzv. „evropských hodnot“ bez ohledu na bezpečnostní důsledky? Nebo jde jen o známý důsledek existence a šíření impéria, na jehož okrajích se většinou bojuje? Ať už je důvodem cokoliv, výsledek unijní diplomacie je žalostný. EU je spíše zdrojem neklidu, než zárukou mírových vztahů v oblasti.

Poznámka první: O budoucích válkách

Budoucí války v Evropě mohou mít spíše podobu válek, jak se vedou dnes na Blízkém východě a v Africe. Tj. nepůjde o války mezi národy, ale války občanské a náboženské. Může dokonce dojít k nárůstu intenzity organizovaného zločinu na úroveň, kterou známe z Mexika nebo Kolumbie. Za těchto okolností je sjednocená Evropa bez hranic faktorem, který bude rozsah takových válek posilovat. Hranice národních států operační schopnosti bojových útvarů jako třeba Hizballah spíše snižují. Lidé mají potřebu se skupinově identifikovat. Jestliže odstraníme identitu národní, vzroste potřeba identifikovat se jinak. Například podle náboženského přesvědčení. Odnárodněná Evropa by se tak stala ideálním terénem pro náboženskou a ideologickou identifikaci a růst jejího vlivu. Je možné, že již dnes oslabený národní pocit vede k náboženské radikalizaci, zejména muslimů.

Poznámka druhá: Bezpečnostní selhání Evropské unie

Evropská unie není schopna bránit svoje vnější hranice proti nelegální migraci. Uvedená neschopnost nijak obecně nesouvisí s velikostí evropského superstátu, neboť i velké státy dokážou své hranice ubránit. Nejde ale ani o ojedinělé selhání - neschopnost bránit se nelegální migraci je systémovým problémem EU. Jde o kombinaci faktorů, jako je Schengenský prostor, azylové zákony, právní prostředí, bohatá síť nestátních organizací, sociální stát a převažující ideologie. Existence Schengenského prostoru umožňuje zemím jako Řecko nebo Itálie zbavit se migrantů tak, že je nechají prostě odejít do zemí jako Německo, Nizozemsko, Rakousko, Švédsko, kde jsou pro migranty příznivější sociálně ekonomické podmínky. Řecko s Itálií a ostatní státy jižní Evropy jsou proto pod menším tlakem, aby zesílily a zostřily ochranu na svých hranicích a ve Středozemním moři. Azylové zákony by bylo možné upravit, ale takový krok by byl v rozporu s ideologickým základem platným v Evropské unii. A zde se dostáváme zpět k budování superstátu, resp. nového evropského impéria. Pro zdůvodnění existence impéria nestačí ekonomické nebo bezpečnostní argumenty, ty se dají vyvrátit a mají slabý emocionální náboj. Každá říše se opírá o nějaký, nejlépe posvátný, hodnotový systém. Tak se o křesťanství opírala Svatá říše římská, chalífát šířil islám a Sovětský svaz komunismus. V případě Evropské unie jde o silný výklad lidských práv ve spojení se sociálním státem (tzv. evropské hodnoty). Sami obhájci EU říkají, že jde především o společenství hodnot. Stoupenci nového impéria nemohou od těchto hodnot ustoupit, resp. aplikovat jejich nějakou mírnější verzi, neboť by došlo ke ztrátě nebo oslabení legitimity jejich projektu. Proto obrana vnější hranice EU před nelegální i legální migrací bude i nadále selhávat.

Být občanem velkého státu tedy neznamená obývat bezpečnou oblast. V případě Evropské unie to vypadá spíše na zhoršení bezpečnostní situace a nová rizika.

Argument: Větší stát má větší vliv

Argument zní věrohodně, skutečně velký stát by měl mít větší vliv při vyjednávání s ostatními státy. Co se tím větším vlivem ale konkrétně myslí? Uzavírá větší stát jednostranně výhodnější smlouvy? Prosazuje se účinněji na poli mezinárodní diplomacie?

Jak toho může využít třeba Česká republika jako člen EU? Například (pro přehlednost si vymýšlím čísla), EU má vliv na celosvětové dění 10 % a Česká republika samostatně 0,4 %. Zvyšuje se vliv České republiky na celosvětové dění na 10 % díky členství v EU, nebo se sítem jednání s ostatními členy unie nakonec opět „naředí“ na svých 0,4 %? Záleží asi na tom, jak jsou zájmy České republiky podobné zájmům ostatních členů EU a vedení EU.

Proč velké státní mnohonárodnostní celky nedokáží tuto výhodu většího vliv využít, tak aby se nerozpadaly (viz analýza prvního argumentu)?

Budování evropského impéria

Skutečně, jediným zdůvodněním budování evropského impéria je zvýšení mezinárodního vlivu. Tedy jde o prosazování moci. Potřeba moci zdůvodňuje impérium a moc je v zásadě jediným jeho zdůvodněním. Kdo chce takovou moc? Je to především bruselské centrum, jeho byrokraté a lobbisté. Jde de facto o jakýsi kvazistát, kterému byla v určité době částečně předána moc národních států a tento kvazistát se snaží tuto moc dále rozšiřovat obratným vyjednáváním s národními státy, korporacemi a jinými vlivovými skupinami. Skrze unijní struktury pak svoji touhu po moci uspokojuje zejména Francie (v rámci svých sentimentálních vzpomínek na francouzské koloniální impérium) a Německo, budující svoji ekonomickou moc a současně realizující svou utopickou představu o sjednocené Evropě. Protože EU zatím nedisponuje mocí vojenskou, policejní a soudní nad jednotlivci tak, jak disponovala impéria v 19. a 20. století, používá jiných principů.

Principy moci Evropské unie (po podepsání Lisabonské smlouvy) jsou:

1) Rozdělování dotací a pokutování

Pomocí systému dotací, jejich přidělování a odnímání, se orgány unie pokouší usměrňovat státy unie ve směru žádoucích politik. Obdobně je to s pokutami. Jestliže bude chtít unie zvýšit svůj vliv na státy unie, musí zvednout objemy přerozdělování. V rámci Lisabonské smlouvy je pak možné ukládání extrémně vysokých pokut, což by mohlo zajistit dodatečné zdroje. Pokutovány a odměňovány jsou celé státy a skupiny obyvatelstva. Jde tedy o systém kolektivních odměn a trestů. V poslední době se objevuje i snaha o individuální postih zavedením funkce evropského prokurátora pro zneužívání dotací. Protože dotacemi se zabývá velké množství podnikatelů a úředníků, bylo by možné na ně vykonávat politický tlak selektivním obviňováním ze zneužití dotací. Rozsáhlý systém dotací vytváří skupiny na těchto dotacích závislé, přes které je možné uskutečňovat nátlak na vlády národních států.

2) Přehlasování celých států

Hlasováním v Radě Evropské unie, ale i jinými mechanismy lze přehlasovat i celé státy, a to i ve věcech, jako je složení obyvatelstva a bezpečnost státu. Princip, že státy a národy mohou být přehlasovány ve věcech, které je jinak možné vynutit pouze válkou, je novinkou v mezinárodním právu a extrémní představou o principech demokratického rozhodování. Jde o pokus obrátit slavné Clausewitzovo tvrzení, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky, na tvrzení, že hlasování v EU je pokračováním války jinými prostředky. Pokuty za neakceptování výsledků hlasování mohou být extrémní, mající až podobu jakýchsi válečných reparací.

3) Národní, profesní a korporátní lobbing

Evropská unie vydává zákony a nařízení, které mají významný vliv na ekonomiku států unie. Protože jednotlivé státy unie mají rozdílné zájmy a rozdílné ekonomiky, lobbují v bruselské centrále ve svůj prospěch. Možnost rozhodovat o výhodách pro jednotlivé členské státy zvyšuje moc bruselské centrály.

4) Evropské hodnoty

Každé impérium usiluje o moc ve jménu nějakých hodnot, nejlépe posvátných. V případě Evropské unie jde o koncept universálních lidských práv. Tento koncept ale uplatňují i jiné státy ve světě. Protože evropské hodnoty nejsou pouze evropské, pokouší se Evropská unie seznam lidských práv rozšířit a dát jim silnější výklad. Mluví se např. o právu na důstojný život, některé země EU výslovně uznávají právo na bydlení, zdravotní péči, vzdělání, příznivé životní prostředí, právo být zapomenut. Požadavky diversity (multikulturalismus) a genderová rovnost nabývají neobvyklých forem. Časté je tvrzení, že EU je založena na solidaritě, a to i nedobrovolné. Nedobrovolná solidarita však může požadovat cokoliv. Pomocí Evropského soudu pro lidská práva pak Evropská unie uplatňuje svoji moc nad členskými státy a jejich justicí.

5) Ofenzivní politika

Evropská unie, zejména její byrokratické mocenské centrum, neustále ofenzivně navrhuje a schvaluje další zákony a regulace zasahující do života v národních státech. Národní státy a jejich politici však vedou pouze defenzivní politiku, některým zákonům a regulacím se brání, jde však, šachovou řečí, jen o vynucené tahy. Čím více regulací ze strany Evropské unie, tím více kontroly nad dodržováním těchto regulací a tím více moci.

Závěrem

Protože velkou část podporovatelů tzv. evropského projektu přitahuje touha být součástí něčeho velkého, snažil jsem se najít, v čem spočívá výhoda být součástí něčeho velkého, např. evropského superstátu. Reálných, v životě běžně uplatnitelných výhod je však málo, např. absence kontrol na hranicích. EU je často obhajována jako projekt k zajištění míru, ale zejména poslední vývoj tomu nenasvědčuje. Dokonce i dosavadní mírová historie je zdůvodnitelná jinak než existencí evropského spojenectví a už vůbec není zřejmá souvislost Lisabonské smlouvy se zajištěním míru v Evropě. Evropský projekt má mnoho vad, hlavní vady přitom vyplývají přímo z metod, které jsou nutné k ovlivňování a ovládání států, jak jsem popsal výše. Tyto metody zároveň působí negativně ekonomickou efektivitu států EU. Dalším ekonomickým problémem je existence eura implementovaného na měnově neoptimální oblast. Nebo rozdílné zájmy jednotlivých bloků států, např. západní vs. východní blok či sever kontra jih. Nakonec, zdá se a zažil jsem to i v osobních diskusích, je hlavním motivem budování evropského státu jisté oslnění mocí. Touha budovat impérium. Jaký na tom má ale běžný občan mít zájem? Navíc občan České republiky?








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.