Nesmyslný mandát rozmanitosti, inkluzivity a rovnosti na Torontské univerzitě

Známý kanadský psycholog a jeden z nejvýznamnějších veřejných intelektuálů dneška Jordan Peterson nedávno oznámil svoji rezignaci na profesuru na Torontské univerzitě. Jako hlavní důvod svého rozhodnutí uvedl tzv. mandát rozmanitosti, inkluzivity a rovnosti.

Uvedená tři slova rozmanitost, inkluzivita a rovnost znějí na první pohled pěkně. V tomto případě ve skutečnosti bohužel neznamenají otevřenější a tolerantnější prostředí, jako spíše upřednostňování statusu oběti před schopnostmi. A to i přesto, že už byly v minulosti podniknuty veškeré rozumné kroky k tomu, aby nebyl žádný z kvalifikovaných menšinových kandidátů přehlížený.

Podle Petersona vyrostla v důsledku toho generace výzkumníků naprosto nekvalifikovaných pro svoji práci. Ve spojení se zrušením objektivního testování akademických výsledků vidí zcela pochopitelně ohrožení celé koncepce vysokoškolského studia.

Nesmyslné prohlášení o rozmanitosti

Mimochodem, všichni jeho exkolegové z univerzity musí vytvářet prohlášení o rozmanitosti, inkluzivitě a rovnosti, aby získali výzkumný grant. Všichni také musejí lhát (s výjimkou menšiny opravdových věřících) a vedou k tomu i své studenty. Někteří z jeho bývalých kolegů dokonce podstupují tzv. školení proti předsudkům, která vedou vrcholně nekvalifikovaní personalisté, kteří nesmyslně a obviňujícím způsobem přednášejí o všudypřítomných rasistických, sexistických či heterosexistických postojích.

Takové školení bývá dnes často dokonce podmínkou pro získání místa na fakultě. Je proto zcela pochopitelné, že působit v prostředí, kde se místo schopností hodnotí status oběti, se stalo pro autora knihy 12 pravidel pro život neúnosným a vedlo ho k ukončení působení na místě profesora.

Kanadská legislativa

Systém umožňující upřednostňování lidí na základě příslušnosti ke dříve diskriminované skupině nevznikl náhodou. Současný stav umožnila mj. i současná kanadská legislativa. Část věnovaná rovnosti v Kanadské chartě práv a svobod výslovně povoluje legislativu umožňující „afirmativní akce.“ Kanadský zákon o rovnosti v zaměstnávání dokonce ukládá zaměstnavatelům ve federálně regulovaných odvětvích povinnost zvýhodňovat čtyři určené skupiny: Ženy, osoby se zdravotním postižením, domorodé obyvatelstvo či tzv. viditelné menšiny (lidi neevropského a nedomorodého původu). Některé kanadské univerzity také nabízejí alternativní podmínky pro přijetí studentů z řad indiánů či Inuitů.

Tato ideologie založená na identitě je podle Petersonových slov dnes všude, od univerzit přes média, nadnárodní společnosti až po filmový průmysl. Rasa, pohlaví a sexuální preference se měly na příkaz radikální levice stát určujícími znaky každého člověka a jsou považovány za kvalifikaci, která se bere v úvahu, když někdo jde studovat nebo hledá zaměstnání.

Mnohým z vás bude něco takového evokovat situaci u nás v době komunismu, kdy při přijímacím řízení hrál ve škole i v zaměstnání klíčovou roli kádrový profil, přičemž „buržoazní“ původ mnohým ztěžoval či dokonce znemožňoval další studium či získání lepšího zaměstnání.

Obětí jsou ti nejschopnější

Nejedná se samozřejmě jen o kanadský problém. I v sousedních Spojených státech, u nichž bych se rád zastavil, může původ člověka sehrát významnou roli např. pro přijetí na některou z prestižních univerzit. Některým to možná bude připadat jako neuvěřitelné, ale obětí se zde nestávají pouze lidé z řad bílých mužů, jako tomu bylo v případě Jordana Petersona, ale paradoxně i některé dříve znevýhodněné menšiny.

Snaha o větší diverzitu na prestižních amerických univerzitách totiž znevýhodňuje jednu významnou a také velmi pestrou menšinovou skupinu - uchazeče z řad Asiatů, kteří byli v minulosti podobně jako např. Afroameričané vystaveni ústrkům a diskriminaci. Dosahují nadprůměrných výsledků a není pochyb o tom, že jejich zastoupení mezi studenty by bylo bez uměle vytvořených překážek mnohem větší, než je nyní.

Ironií tedy je, že boj za diverzitu v konečném důsledku jinakost potlačuje, zvláště když vezmeme v úvahu, že postiženými jsou lidé původem z kontinentu, na kterém žije většina obyvatel na Zemi. Pokud má tedy člověk kořeny v Asii, musí počítat s tím, že při přijímacím řízení na mnohé prestižní univerzity, bude mít i při vynikajících výsledcích laťku nasazenou výše než ostatní.

Harvardova univerzita v problémech

Organizace Studenti za spravedlivé přijímací zkoušky (Students for Fair Admissions) podala v roce 2014 na vedení Harvardovy univerzity žalobu za diskriminaci asijských uchazečů. Procento Asiatů přijatých na Harvard bylo podle žalobců rok od roku podezřele podobné, a to navzdory dramatickému nárůstu počtu asijsko-amerických uchazečů a obecně asijsko-americké populace v posledních několika desetiletích.

Jako většina amerických univerzit usiluje i Harvard o adekvátní zastoupení etnických menšin. Odhalení dokumentací přijímacího řízení přineslo šokující zjištění. Vedení Harvardovy univerzity si plně uvědomovalo nadproporční zastoupení Asiatů a hledalo způsob, jak zvýšit počet studentů z jiných etnických menšin a tím snížit počet Asiatů. Proces přijímání uchazečů o studium se prezentoval jako antirasistický, ve skutečnosti však měl zvýšit šance jedné etnické (a dříve znevýhodněné) menšiny na úkor jiné.

Nižší body pro asijsko-americké studenty

Prokázalo se, že celá léta automaticky snižovala asijsko-americkým studentům počet bodů nutných k přijetí, když záměrně dostávali nižší hodnocení za osobnostní rysy, měli kolektivní deficit v kategoriích „pozitivní osobnost“, „laskavost“ a „sympatie“. Vyšlo najevo, že hodnocení bylo asijským studentům snižováno automaticky, aniž by proběhly osobní pohovory s uchazeči.

To také potvrzuje Peter Arcidiacono, ekonom z Duke University, který svědčil ve prospěch žalobců. Došel k závěru, že asijsko-američtí uchazeči jako skupina dosahují lepších výsledků v objektivních ukazatelích studijních výsledků a mimoškolních aktivit. Navzdory tomu obdrželi statisticky významnou penalizaci oproti bělošským uchazečům v osobním hodnocení a celkovém hodnocení, které jim přidělili úředníci Harvardu.

V důsledku toho mají asijsko-američtí uchazeči nejnižší šanci na přijetí ze všech etnicko-rasových skupin ve Spojených státech, přestože ve všech objektivních měřeních dosáhli nejvyšších výsledků. Arcidiacono také vypověděl, že odstranění postihu za osobní skóre asijských uchazečů ve srovnání s bílými uchazeči by vedlo k 16% nárůstu počtu přijatých asijských Američanů. Podle posledních zpráv nyní případ míří po mnoha odvoláních k americkému nejvyššímu soudu, který má o celé věci rozhodnout.

Samotná Harvardova univerzita v roce 2013 při interním šetření zjistila statisticky významné znevýhodnění asijsko-amerických uchazečů, ale nikdy tato zjištění nezveřejnila a nehodlala s tím nic dělat. Není proto divu, že zacházení s Asiaty bývá často srovnáváno s židovskými kvótami v první polovině 20. století, které pod záminkou údajné „nedostatečné“ jednorozměrné osobnosti přistěhovalých Židů a jejich údajný nedostatek vůdčího potenciálu jako důvod pro nepřijetí Židů na elitní americké univerzity. Někteří proto v souvislosti s přijímáním na prestižní univerzity dokonce nazývají Asiaty „novými Židy.“

Kde se stala chyba?!

Kořeny všech excesů současné progresivní levice můžeme hledat na konci 80. století. Myšlenky, které se v roce 1989 prosazovaly na amerických univerzitách, se staly politikou dneška.

Důsledky prosazování radikálně levicových myšlenek hlásajících nutnost preferovat dříve diskriminované skupiny vidíme nyní dnes a denně. Na vlastní kůži je pocítil nejen sám Jordan Peterson, ale i mnoho dalších. A jak už bylo zmíněno, mezi největšími oběťmi této politiky jsou Asiaté. V Americe patří k jedné z menšin a také oni zažili v minulosti mnohé ústrky. Provinili se ale tím, že jsou úspěšnější než ostatní.

Přestože se jedná o dění, které je od nás tisíce kilometrů vzdálené, musíme mít na paměti, že co se děje na druhé straně Atlantiku, se dříve či později projeví i v Evropě. Poslední vývoj je pro nás užitečné sledovat, abychom viděli, jakou cestou se neubírat.

Lekce pro nás je jasná: Jakékoli upřednostňování lidí na základě jiných kritérií než jsou schopnosti, podkopává základy svobodné společnosti založené na meritokratických principech. Vždycky to nejvíce odnesou ti nejschopnější. Trpí tím univerzity, ekonomika i celá společnost. V Česku, kde máme z doby komunismu zkušenost s kádrováním na základě třídního původu, bychom si to měli uvědomovat tím více.