Čtyřměsíční a ve světě velmi sledované a prožívané americké primárky mají své faktické vítěze: Donalda Trumpa za republikány a Hillary Clintonovou za demokraty.

Skončily tedy výsledkem, který se dal očekávat už na jejich počátku, i když odpor republikánského establishmentu vůči Trumpovi i srdnatý soupeř Clintonové Bernie Sanders připravili americké veřejnosti během primárek leckteré dramatické peripetie.

Výsledek primárek ještě musí být formálně potvrzen, ale už nyní jsme vstoupili do doby poprimárkové, do doby faktického souboje jistých nominantů obou stran. Jak už to v Americe bývá, hlavní roli v tomto boji hrávají témata domácí: školství, zdravotnictví, daně, sociální politika, pracovní příležitosti. Svět těmto insiderským sporům moc nerozumí a vždy žije spíše tím, jak se protivníci v americkém prezidentském volebním souboji liší ve věcech zahraniční a vojenské politiky.

V nich snad nemůže být rozdíl větší, než jaký panuje mezi těmito aktuálními soupeři. Trump slibuje zásadní přehodnocení priorit, kloní se spíše k tradičnímu izolacionismu než k intervencionalismu posledních dekád, Clintonová už svou osobní historií někdejší první dámy Ameriky a členky Obamovy vlády slibuje spíše prohloubení současného směřování USA.

Je štěstím, že americké prezidenty volí sami Američané, protože dosud vždy evropští politici, média i veřejnost zpravidla fandili liberálnímu kandidátovi proti konzervativnímu. Evropa moc nechápe, že Američan volí podle toho, jak určitá politika dopadá na jeho vlastní kůži a ne na stránky intelektuálních světových publicistů.

Proto také v Evropě vždy přeceňovali potenciální dopady amerických voleb na spojenecké vazby a globální strategickou politiku. Je nutno si uvědomit, že americký prezident je nepochybně mocný muž (až doposud), ale daleko více než tvůrcem či hybatelem dějinných procesů bývá naopak produktem působení klíčových zájmových sil a společenské reality v USA.

A to jsou věci s mnohem větší setrvačností, než je jedno či dvě volební období amerických prezidentů.