Nedávná návštěva izraelského ministra národní bezpečnosti Itamara Ben-Gvira na Chrámové hoře proběhla bez problémů, jak se patří. Ben-Gvir navštívil svrchované izraelské území.
Když Ben-Gvir oznámil svůj záměr navštívit Chrámovou horu, Hamás to označil za „zločin“ a „nestoudnou agresi“. Palestinská samospráva to prohlásila za „bezprecedentní provokaci a nebezpečnou hrozbu“. Návštěvu odsoudily také Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Jordánsko. Spojené státy opět požadovaly, aby Izrael zachoval „status quo“ na svatých místech Jeruzaléma.
To nebylo nic neobvyklého. Chrámová hora je již více než sto let jedinečným ohniskem napětí mezi Židy a Araby. Výkřik „Al-Aksá je v nebezpečí“ byl dlouho tradovanou lží, kterou bezohlední arabští vůdci využívali k divokému protižidovskému podněcování.
Jak vlastně lež o „útoku na mešitu Al Aksá“ vznikla?
Otcem této pomluvy byl jeruzalémský velký muftí Hajj Amin al-Husseini, známý antisemita a kolaborant s nacisty, který svou nekalou činnost zahájil na počátku 20. let minulého století. Jako islamista se zálibou v sebepropagaci si uvědomil, že zneužitím kauzy mešity Al-Aksá, hlavního symbolu islámu v tehdejší Palestině, může podpořit své politické ambice.
Husseini byl zavilým nepřítelem sionismu a pravidelně podněcoval proti Židům v tehdejší Palestině. Roku 1920 Arabové při pogromu usmrtili pět Židů a dalších 211 zranili. V roce 1929 Husseini využil příležitosti během svátku Tiša b’Av, aby arabskému davu sdělil, že Židé přijdou zničit Al-Aksu a na jejím místě znovu postavit Chrám. „Al-Aksá je v nebezpečí!“ křičel a ukazoval na davy Židů, kteří se tísnili v úzké uličce u Západní zdi, aby si připomněli zničení Chrámu.
Rozzuřené arabské davy útočily na židovské komunity v tehdejší Palestině, napadaly a zabíjely pokojné Židy, znásilňovaly židovské ženy a rabovaly. V Hebronu, Safedu a Jeruzalémě byly zavražděny stovky Židů.
Britové krátce poté Husseiniho uvěznili, ale krátce nato propustili a jmenovali jeruzalémským muftím. Tento nový titul mu zajistil vytoužené postavení v arabské pospolitosti.
V následujících letech byl Husseini zodpovědný za velkou část divoké protibritské a protižidovské agitace, která vyvrcholila nechvalně proslulým arabským povstáním v letech 1936-1939. Britové v reakci na něj popravili stovky arabských vůdců, ale také vydali proslulou „Bílou knihu“", která drasticky omezila židovské přistěhovalectví do Palestiny právě v době, kdy nacisté začínali vyvražďovat evropské židovské obyvatelstvo. Tito Židé teď měli o další místo k útěku méně.
Britové nakonec muftího z Palestiny vyhostili, ale v Berlíně se mu dostalo vřelého přijetí jako Hitlerovu hostu. Po druhé světové válce ztratil velkou část svého vlivu a po vzniku Izraele mu byl zakázán vstup do židovské země.
Husseini se usadil v Egyptě, kde se seznámil s mladým egyptským agitátorem Jásirem Arafatem. Pod muftího vedením se Arafat proměnil v tzv. „Palestince“. Poznal také užitečnost bojového pokřiku „Al-Aksá je v nebezpečí“.
Snad nejznámější zneužitím této odvěké smyšlenky se odehrálo během „intifády Al-Aksá“, která začala v roce 2000 a na kterou byla svedena návštěva tehdejšího vůdce opozice Ariela Šarona na Chrámové hoře. Po této návštěvě zahájili tzv. Palestinci teroristickou válku, která měla za následek tisíce mrtvých Izraelců i palestinských Arabů.
Navzdory tvrzení, že intifádu zahájil Šaron, vyšla pravda najevo až po letech a potvrdila ji Arafatova manželka Suha a Nabil Shaat, člen ústředního výboru Fatahu.
V červenci 2000 se Arafat vrátil z mírových jednání v Camp Davidu s tehdejším prezidentem Billem Clintonem a izraelským premiérem Ehudem Barakem. Barak nabídl Arafatovi 97 % Judska a Samaří, což Arafat odmítl.
Jedním ze sporných bodů bylo sdílení Chrámové hory s Židy. Clinton to sice považoval za rozumné, ale Arafat tuto podmínku nebyl ochoten přijmout. Clinton zuřil a z krachu jednání obvinil Arafata. Arafat potřeboval odvést pozornost od Clintonova hněvu a nařídil svým podřízeným, aby naplánovali novou intifádu. Šaronova cesta na Chrámovou horu se uskutečnila o dva měsíce později a poskytla vhodnou záminku k zahájení vlny teroru.
Během pobytu v Camp Davidu Arafat Clintonovi řekl, že Židé nemají žádný vztah k „Palestině“, protože nikdy nežili v Zemi izraelské a v Jeruzalémě nikdy nebyl židovský chrám. Podle zprávy v Newsweeku se nedůvěřivý Clinton podíval na Arafata a pravil: „Já vím, že tam byl chrám.“
Avšak Arafatova lež nezemřela. Ve skutečnosti se stala novým tématem, o kterém se mluví, a muslimští „učenci“ a „archeologové“ nepravdivě tvrdí, že tam žádný židovský chrám nebyl. Chrám stále více popírají i arabské vlády. Díky jejich lobbingu UNESCO nedávno odhlasovalo vymazání jakéhokoli židovského spojení s Chrámovou horou a prohlásilo Západní zeď za muslimské dědictví.
Tzv. Palestinci vědí, že jejich povídačka je ohrožena vždy, když Izrael prosazuje židovská práva na Chrámové hoře. Proto pravidelně propadají hysterii při sebemenším náznaku židovské přítomnosti na tomto místě. Arabové dělají všechno pro to, aby Izraeli zabránili v potvrzení pravdy o židovském vlastnictví Chrámové hory. Dělají to z důvodu, že vědí, že pokud Izrael prokáže vlastnictví, jejich snaha vymazat Židy ze Země izraelské se zhroutí.
Izraelci pochopili, že to je nedílnou součástí konečné ambice palestinských Arabů, kterou je znovudobytí celé země „od řeky k moři“ - celého Izraele. Takové pokusy o zničení Židů vždy začínají lží a těmto lžím je třeba čelit. Tehdejší izraelský ministr obrany Moše Dajan tragicky pochybil, když v roce 1967 předal kontrolu nad Chrámovou horou Waqfu.