30.9.2020 | Svátek má Jeroným, Ráchel


AKTUÁLNĚ.CZ: Oriana Fallaciová a islám

26.10.2006

Kvůli nespokojenosti se stavem Itálie a Evropy se Oriana Fallaciová v době doznívající světové žurnalistické slávy (již její strýc, otcův starší bratr Bruno Fallaci, byl slavný novinář a spisovatel) koncem roku 1990 uchýlila do exilu, do New Yorku a zcela se stáhla z veřejného života.

Nepsala ani do "svých novin" Corierre della Sera. Pracovala jen na románech a léčila si rakovinu plic.

V úvodu ke knížce, o níž chci referovat, napsala v listopadu 2001 v New Yorku:

"Zvolila jsem si mlčení. Zvolila jsem si exil. V Americe nadešel čas, kdy musím hlasitě přiznat: žiji jako utečenec. Žiji v politickém exilu, který jsem si naordinovala, jako kdysi před mnoha lety můj otec. Totiž za situace, když nám oběma bylo jasné, že je moc těžké a bolestivé žít s Itálií, jejíž ideály byly vyhozeny na smetiště, což nás uráželo a hluboce rmoutilo, proto jsme se oba rozhodli zbořit mosty k většině našich občanů. Můj otec se stáhl na zapomenutý kopec v kraji Chianti, kam politika, které se jako řádný a spravedlivý muž celý život věnoval, k němu nedoléhala. Já jsem křižovala světem (i když nejlépe se původně cítila v rodné Florencii a na letním sídle v Toskánsku) a zůstala jsem v New Yorku (kde si léta držela rovněž byt na Manhattanu), kde mezi mnou a italskou politikou a italskými občany je oceán. Tato paralela možná vyznívá paradoxně, já vím. Jenže, když exil má poskytnout domov překvapené a urážkami poškozené duši, pak, věřte mi, geografická situace nehraje roli a nečiní žádný rozdíl mezi tím, jestli je člověk jako Cincinnantus jen se psy, kočkami a slepicemi na vzdáleném a zapomenutém kopci v Chianti, nebo jestli se jako spisovatel stáhne na ostrov obývaný miliony lidí, kteří tam bydlí v mrakodrapech. Samota je tam i tady identická. A pocit prohry každopádně taky."

Úvod ke knize La Rabbia e L'Orgoglio, Vztek a hrdost, není jen obligatním uvedením čtenáře do následujícícho textu, ale v tomto případě důkladným padesátistránkovým esejem ke knize o 194 stranách, tvoří čtvrtinu knihy, která varuje Evropu před islámem.

Exploze

Připomeňme si nejprve, jak kniha vznikla. Když se Oriana Fallaciová dívala tři minuty po deváté hodině ze svého bytu 11. září 2001 na hořící newyorská dvojčata, nevěděla, co má dělat. V předvečer katastrofy ještě pracovala na románu, a najednou toto: v hrůze vyběhla z domu a běžela na místo katastrofy, potkávala lidi potřísněné popelem, jako kdyby vstaly mrtvoly v Pompejích.

Vrátila se domů a začala si dělat poznámky. Islám dobře znala, v arabském světě strávila dohromady asi tři roky života, s Arafatem natočila v Amannu - kde byli vycvičení teroristé Baaader a Meinhofová - v roce 1972 rozhovor, při kterém revoluční vůdce celou dobu vzteky prskal, jak sama v eseji popisuje. Podle ní se stal Arafat slavný jen díky své smrti a smrti druhých a rozhodně není mučedník. Za mučedníky považuje paní Fallaciová mrtvé z unesených letadel a z newyorských dvojčat. Tehdy v ní začalo zrát rozhodnutí před islámem naši civilizaci varovat. Donutila ji k tomu i situace v Palestině, když viděla, jak tamní obyvatelstvo tuto krvavou katastrofu oslavuje, ale i to, jak i někteří Italové začali nahlas říkat, že to Američanům "patří".

Dříve, než se rozhodla, co a jak učiní, navštívil ji vydavatel Corriera della Sera a začal ji přemlouvat, aby své mlčení přerušila. Nedalo mu to asi moc práce, protože situace hrála - jak sama píše - v jeho prospěch. Později se ale přesto po zásadní rozrtžce rozešli. O tom ale až později. Na schůzce se dohodli, že esej o islámu, Itálii, Evropě i o sobě napíše jako dopis vydavateli a co nejdříve mu ho pošle. Po jeho odchodu se paní Fallaciová pustila do práce, čtrnáct dnů skoro nespala, jen kouřila a pila kávu a ve velice hektickém tempu ze sebe vychrlila zmíněný dopis. "To nebylo psaní, ale exploze," napsala později v předmluvě. Esej vyšel v novinách v plném rozsahu 29. září 2001. Oriana Fallaciová přerušila osmnáct dní po newyorské apokalypse a po deseti letech své mlčení. Za čtyři hodiny se prodal v Itálii milion výtisků deníku Corriera della Sera.

Sama o tom později napsala: "V Římě například koupil jeden muž všechny exempláře u svého kiosku (36 kusů) a rozdával je kolemjdoucím na ulici. V Milánu zase jedna slečna vyrobila tucty xeroxových kopií a rozdávala je známým. Také vím, že tisíce lidí psalo vydavateli, aby mně poděkoval. (A já jim tímto také děkuji, jak tomu pánovi z Říma, tak té slečně z Milána.) Rovněž vím, že telefonní centrála a elektronické poštovní schránky novin byly tři dny přetížené, a také vím, že jen malá část čtenářů se mnou nesouhlasila." Esej záhy vyšel jak v Itálii, tak v mnoha jazykových mutacích jako kniha po celém světě.

Křížové tažení naruby

Čím dokázala tato novinářka upoutat na sebe takovou pozornost? Co lidi tak přitáhlo? Čím čtenáře dokázala zaujmout?

Začtěme se zase na chvíli do předmluvy její knihy, která místy ještě přesněji než následující esej (v němž se některé myšlenky opakují) objasňuje její polyfonní metodu, s kterou je napsán. Autorka totiž míchá čas (historické paralely), žánry i osobní vzpomínky v jediný řečový proud, který má značný emocionální náboj. Píše: "7. prosince 1941, to znamená v ten den, kdy Hitler, Mussolini a jejich spojenci Japonci napadli Pearl Harbor, jsme pochopili a křičeli směrem k Američanům: "Když se budete nečinně jen dívat a když nám nepomůžete, budete i vy dříve nebo později napadeni". Existuje ale jeden rozdíl mezi křikem mé knihy a tehdejšímu křikem na Irving Plaza. O Hitlerovi a Mussolinim věděli tenkrát Američané velice málo. Mohli si dovolit ten luxus úplně nevěřit slovům emigrantů, kteří citovaná slova vyřvávali, kteří jim předpovídali ošklivé neštěstí. O islámských fundamentalistech naproti tomu víme dnes všechno. Ani ne dva měsíce po katastrofě v New Yorku dokázal sám bin Ládin, že se moc nemýlím se svými obavami, když jsem napsala: Nechcete-li rozumět nebo nerozumíte-li tomu, že jde o obrácenou křižáckou válku, je to chyba. Jde o náboženskou válku, která se jmenuje džihád, Svatá válka. Nerozumíte, nebo nechcete rozumět, že Západ pro ně představuje svět, který musí být dobyt a potrestán za to, že není islámský?"

Tato její slova potvrdil podle ní bin Ládin záhy v televizním rozhovoru, při němž měl černý prsten, který velice připomínal černý kámen z Mekky. V rozhovoru se pustil i do OSN a Kofi Annana nazval kriminálníkem. V témže interview mezi úhlavní nepřátele zahrnul už nejen Spojené státy, ale i Angličany, Italy a Francouze.

Oriana Fallaciová dále napsala: "Bin Ládinova řeč připomínala hysterický hlas Hitlera, nebo ordinérní mluvu Mussoliniho, kterou hovořil na balkóně Palazzo Venezia. V podstatě jde o náboženskou válku a kdo to popírá, lže. Doslova bin Ládin řekl: "Arabové a muslimové musí napadnout strany a když zůstanou neutrální, urážejí islám. Arabští a muslimští státníci, kteří sedí v OSN a akceptují politiku této organizace, se postavili mimo islám, jsou bezvěrci, kteří si neváží odkazu Proroků. A ti, kteří se podřizují zákonům mezinárodních institucí, se vzdávají jediného a autentického práva, které vychází z Koránu... Většina muslimů na celém světě byla spokojena s útoky na dvojčata v New Yorku. To dokazují průzkumy."

Paní Fallaciová vzpomíná na rozhovor, který viděla v televizi, kde se reportér ptá starého muže: Kdo je pro vás bin Ládin? On odpovídá: Hrdina, náš hrdina! A když zemře? zeptal se reportér a muž odpověděl šťastně: My si najdeme někoho jiného.

Vztek, hněv a hrdost

V eseji paní Fallaciová píše: "Jde o kulturní, intelektuální, náboženský, morální a politický konflikt a naše vojenská vítězství nemohou jejich ofenzivu nelítostného terorismu zastavit. Naopak, naše vítězství ji vyvolávají, přiostřují, zesilují. To nejhorší nás teprve čeká: Pravda. A pravda neleží nikdy nutně uprostřed. Někdy je zcela na jedné straně." Na začátku textu napsala: "Cítím studený, jasný, racionální vztek... Vztek činí člověku dobře... Tím, že přerušuji své mlčení, zapaluji bombu, která již delší dobu chtěla explodovat. "

A ještě si připomeňme poslední slova její knihy: "Stop. Co jsem chtěla říci, to jsem řekla. Hněv a hrdost mi to přikázala. Čisté svědomí a mé stáří mi to dovolilo. Teď je konec. Tečka a konec."

Po prvním, víceméně kladném, přijetí se na Fallaciovou vrhli všichni - ateisté i katolíci, konzervativci i liberálové, politici i intelektuálové. Takhle nediplomatická slova se nesluší v naší civilizaci veřejně vyslovovat (podobným hlasům říká "cvrlikání cikád"), ač právě o tom ta kniha de facto je. Fallaciová nám vzkazuje, že na začátku naší malé vůle se bránit je právě neochota nazývat skutečnost pravými slovy, kterými jen maskujeme naši zbabělost, a právě tato skutečnost podle ní představuje největší ohrožení naší civilizace. Dnešní politici - podle ní - mají chameleonskou schopnost si šikovně protiřečit a pravdě se vyhýbat. V eseji připomíná, že ve Spojených státech, kde dnes žije 300 milionů lidí, do 11. září žilo 24 milionů Američanů arabsko-muslimského původu velice spokojeně. To je přece důležité číslo ukazující na sílu naší civilizace.

Přiznejme si, že v v těchto úvahách má paní Fallaciová zřejmě pravdu.

Odvážná žena

Paní Fallaciová začala pro některá vydání eseje psát ještě doslov s názvem La forza della ragione, Síla rozumu, ale po 11. březnu 2004, kdy došlo k bombovým útokům ve vlacích ve Španělsku, text vydala opět jako knihu, kterou připsala mrtvým z tohoto atentátu.

Kniha opět vyvolala rozruch, což podnítilo autorku, aby začala uvažovat o trilogii. Chtěla ještě napsat rozhovor sama se sebou L'Apocalisse, tedy Apokalypsa, který již nedokončila. Zemřela 15. září 2006.

Někteří politici ještě před smrtí paní Fallaciové její odkaz pochopili. Například italský ministr spravedlnosti Roberto Castelli veřejně prohlásil: "Fallaciová měla odvahu říci, co si myslí. Její slova jsou hluboce kritická, ale není to žádná pomluva... Náboženský cit sice musí být bráněn, ale stejně tak je nezbytné zajistit i svobodu jednotlivce vyjádřit vlastní názor." Korán tuto svobodu muslimům nedává. Naše civilizace je naopak na podobných svobodách postavená.

Vraťme se ještě krátce ke konfliktu, kvůli kterému se rozešla se svým vydavatelem. Když původně opustil její newyorský byt, byla nesmírně ráda, že debatu o budoucím eseji nezatížil rozhovorem o honoráři. Jakmile ale esej vyšel, vzkázal jí, že její odměna je velice, velice velkorysá, a proto že by bylo nadbytečné, kdyby jí měl platit dlouhé telefony přes oceán, které s redakcí kvůli zveřejnění a redigování konečné podoby textu měla. Okamžitě po tomto dopise Oriana Fallaciová takhle velký a velice, velice velkorysý honorář odmítla důrazně přijmout. V doslovu napsala - kdybych od takhle uvažujícího člověka si vzala byť jednu liru, umazala bych si duši.

(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.