19.3.2024 | Svátek má Josef


AFRIKA: V čínsko-ruských chapadlech

14.11.2019

Zatímco Evropa má v souvislosti s Afrikou v posledních letech především kopu starostí s uprchlickou krizí a Trumpovy Spojené státy mění směr své zahraniční politiky a z Afriky se stahují, nejchudšího kontinentu se ujali noví opatrovníci. Už teď je jasné, že jejich cílem není nic menšího než překreslit geopolitické mapy. Afrika, historicky dlouhodobě provázaná s Evropou, se stále více obrací k Číně a v poslední době i k Rusku.

Nezištná pomoc, nebo geopolitický kalkul?

Oba velcí hráči větří v Africe ohromný ekonomický a politický potenciál. Více než polovině obyvatel ještě nebylo pětadvacet, což společně s rychlým růstem počtu obyvatel znamená množství pracovních sil. K tomu musíme připočítat obrovské nerostné bohatství a slabé, jednoduše zmanipulovatelné vlády, které pod vidinou peněz jdou svým donátorům ve všem na ruku. Takže i když se obě velmoci tváří, že jim jde o zcela nezištnou pomoc v boji s chudobou na konflikty a válkami sužovaném kontinentu, nejde jim ve skutečnosti o nic jiného než o vypočítavý kalkul a velký byznys.

Čína operuje v oblasti už desetiletí a její aktivity jsou všeobecně známé. Politický a diplomatický vliv získává v posledních letech především miliardovými investicemi do infrastruktury a dovozem levných výrobků. Rusko je oproti ní nováčkem, svůj comeback do Afriky ohlásilo teprve nedávno. Historicky první summit Rusko-Afrika, který Putin ve svém osobitém pompézním stylu uspořádal v Soči, byl nezvratným důkazem, že rozhodně nehodlá nechat Afriku napospas Číně a západním mocnostem.

Zbraně výměnou za nerostné bohatství

Rusko má spoustu důvodů, proč se v Africe angažovat. Pomineme-li ropu, diamanty a další suroviny, při jejichž těžbě hrají ruské společnosti důležitou roli a na nichž se dá vystavět politický vliv, africké státy disponují více než polovinou hlasů v OSN, což se vždycky hodí. Rusku obzvlášť.

Země má na co navázat. Může se odvolávat na staré sovětské kontakty, podporu v době studené války a solidárnost s antikoloniálním hnutím, může sázet na dnešní vůdce, z nichž mnozí v minulosti studovali v Moskvě. A i když si je vědoma, že oproti Číně nebo USA je výrazně handicapována nedostatkem peněz, ví, jak se udržet ve hře. Cíleně se zaměřuje na oblasti, v nichž je technologicky na špici, tedy na vojenskou podporu a dovoz zbraní. Smlouvy o vojenské spolupráci podepisuje od roku 2014 jako na běžícím páse.

Směr, kterým se hodlá nadále ubírat, Rusko otevřeně ukázalo i na říjnovém summitu. Na programu se sice objevila ryze altruistická témata jako spolupráce v humanitární nebo sociální oblasti, nicméně k posluchačům pak promlouval mimo jiné vysoký představitel zbrojařské společnosti.

Africké státy v čele s diktátory, jejichž moc má často vratké základy, navíc podepřené armádou, jsou více než snadný cíl. Tam, kde by západní mocnosti a mezinárodní organizace kladly podmínky, Rusko nabízí porozumění, a zbraně i další vojenskou techniku dodává bez zbytečných řečí. Když navíc africkým státníkům na společné konferenci připraví velkolepou vojenskou přehlídku, kde si mohou samopaly osahat a udělat si i fotku na památku, má skoro stoprocentní jistotu, že je ruka v rukávě.

Myslím si, že je úplně zbytečné přemýšlet nad tím, jestli Afrika právě takovou formu pomoci potřebuje. Pro obyčejného Afričana nepřinesou zbraně žádný užitek. Naopak.

Slabý kontinent v zajetí důmyslných praktik silných protihráčů

Rusko nikdy nedostihne Čínu, co se objemu obchodu týče, jeho obrat s Afrikou dosahuje pouze jedné desetiny obratu čínského. Co se týče cílů a praktik používaných k jejich dosažení, jsou si ale obě velmoci podobné jako vejce vejci. I do budoucna se dá předpokládat, že se budou předbíhat v pořádání okázalých kongresů, aby upevnily nebo posílily svoji pozici. Určitě by se tak hodily speciální překladače, abychom byli schopni okamžitě porozumět záměrům nejvyšších státních činitelů obou mocností. Jejich rétorika je totiž víceméně stejná. Když čínský prezident mluví o bilionech dolarů na železnice, mosty, přístavy a další projekty, aby tak „pomohl dřívějším koloniím v jejich rozvoji“, myslí tím: „Pořádně vás zadlužíme, abychom získali vliv.“ Stejně tak se Rusko ohání pomocí ve zdravotnictví nebo zemědělství, přičemž na mysli má pouze a jen pomoc vojenskou.

Čína, stejně jako Rusko, logicky odmítá - na rozdíl od zbytku vyspělého světa - kritizovat africké prezidenty, ať už jde o dodržování lidských práv nebo ochranu přírody, protože to považuje za „vměšování do vnitřních záležitostí suverénních států“. Obě země získávají body i v oblasti vzdělanosti a médií. Afričtí novináři jsou posíláni na kurzy do Číny, Rusko nabízí vzdělávání na svých vojenských školách. V roce 2018 už také například ve 20 afrických zemích fungovalo celkem 48 kontroverzi vzbuzujících Konfuciových institutů.

Velmoci využívají přesily nad svými slabšími protějšky. Dobře ví, že si africké státníky dokáží umně zmanipulovat na svoji stranu, takže jim nakonec podepíší v podstatě jakoukoli na první pohled výhodnou smlouvu. Pod načančaným kabátem se ale přitom skrývá pouze nebezpečí. V případě Číny větší a větší zadlužení, které nebudou státy do budoucna moci zvládnout a dostanou se do ještě většího područí svého komunistického ochránce. A nekontrolovatelné ruské dodávky zbraní? Ty mohou ve svém důsledku pouze pomoci vyvolat další konflikty a přinést tak další katastrofy.

Vztahy Čína-Afrika a Rusko-Afrika lze podle mě nazvat jakkoli, rozhodně ale ne jako win-win projekty. Afrika je v těchto spojenectvích ta, která prohrává. Jen je důležité, aby si toto uvědomil zbytek světa a nezavíral před tím oči.

Inga Petryčka