29.3.2024 | Svátek má Taťána


AFRIKA: Uhlí nad zlato

18.9.2007

Češi v zemi zlata, platiny a diamantů

Jihoafrická republika má rozlohu přes milion dvě stě třicet tisíc kilometrů čtverečních, takže z Kapského Města na špičce jižní části země až na její nejsevernější výběžek na hranicích se Zimbabwe je to asi dva tisíce kilometrů. Pretoria se stala od roku 1865 hlavním městem Transvaalské republiky, od roku 1910 je metropolí celé Jižní Afriky. Prezident Nelson Mandela vytvořil pro zemi velmi mobilní vládu, vždy tři měsíce působil v Pretorii, stejnou dobu pak v Kapském Městě.

,,V Pretorii patří prezident černochům, v Kapském Městě zase bílým Jihoafričanům," má jasno Roman, pětadvacetiletý číšník z Plzně, který několik let pokoušel štěstí mezi Johannesburgem a Pretorií.

Chvíli jako šéf obsluhy pětihvězdičkové restaurace v hotelu Hilton, pak zase majitel květinářství, v němž spolu s indickým Jihoafričanem vyráběli květinové koše pro exkluzivní firmy v nejdražších mrakodrapech.

Pretorie je metropolí Transvaalu. Když vyjedete rychlovýtahem na některou z jejích výškových budov, můžete si být jistí, že jste v nadmořské výšce určitě vyšší než jakou má naše Sněžka. Město bylo založeno v roce 1855 Búry, kteří ho pojmenovali podle svého politika a vojevůdce Andriese Wilhelmuse Jacobuse Pretoriuse. Tento muž složitého jména řídil neméně složitou búrskou kolonizaci severní části jižní Afriky a byl v čele vojsk Búrů ve válce s kmeny Zuluů, aby se po vítězství nad nimi postavil do čela bělošské republiky v Natalu.

,,Tady jsou hlavně černoši a pobožní Búrové, samé kostely, muzea a univerzity. Najít pořádnou hospodu je jako hledat jehlu v kupě sena," lamentuje Roman, jemuž se na jihu Afriky zřejmě nejvíc líbila johannesburská hustota barů na jednom hektaru.

Búrové jsou velmi skromný národ. Přesto v sobě nosí pýchu na svoji historii. Bez ohledu na období apartheidu. Ale který národ neměl svoji dobu temna? Pretorijské muzeum prvního búrského prezidenta Pauluse Stephanuse Krugera je malý domeček, v němž tento státník žil. Kromě běžných domácích propriet tohoto bývalého farmáře jsou zde i důležité listiny, svědčí o jeho sice krátké, ale významem věčné politické kariéře.

Zatímco jeho předchůdce Pretorius bojoval s černochy, Kruger musel v čele své armády úspěšně vzdorovat v roce 1880 vojensky mnohem zdatnějším Britům. V muzeu je možné si přečíst také blahopřejný telegram, který dostal prezident Transvaalu od německého císaře Viléma II. po odražení jednoho z britských útoků. V búrské válce nakonec potomci holandských přistěhovalců Britům podlehli, a přestože už dnes přes třicet let jihu Afriky vládnou, jejich vnuci a pravnuci se na Jihoafričany britského původu pořád dívají přes prsty. A obráceně.

Bylo to zvláštní; jeden obstarožní a nepříliš velký železniční vagon v sobě ukrýval tragickou historii několikaleté řeže Evropanů, které s notnou satisfakcí přihlíželi domácí černošští bojovníci z kmene Zuluů. Komu fandili bylo nabíledni. Zvláště když Britové otevřeli vůbec první koncentrační tábory, v nichž věznili búrské matky a děti do té doby, než se vzdali jejich selští otcové a manželé. Tento způsob vydírání zanechal v Búrech velmi hořkou pachuť až do dnešních dnů.

,,Místem, které je podnes nepsaným symbolem rasismu v JAR, je támhle na kopci ten obří pomník!" ukazuje mi Roman do nabroušených slunečních šiků, v jejichž světelné lázni se vypíná jakoby hrubě otesaný hranatý kvádr ze světlého dřeva. ,,Je to ústřední afrikánský památník Voortrekker Monument, který postavil architekt Gerhard Moerdyk. Je v něm plno fresek, které zobrazují cestu Búrů v rámci své pouti Great Trek z jihu na sever a jejich válku se zuluuskými bojovníky i s Brity," překvapuje mě Roman svými znalostmi. ,,Pravidelně se tady scházejí ultrapravičáci a vykřikují, jak černochům zakroutí krkem. Jsou to volové," odfrkne znuděně Roman a vyprahle polkne. ,,Kdoví, jestli nová vláda památník jako protičernošský nezruší."

Jako by četl myšlenky černochů, kteří se rozhodli alespoň částečně skoncovat s vžitým termínem ,,propretorijský režim", úzce spojený s apartheidem. Proto byl název Pretoria zrušen. Zatím však zůstane hlavnímu městu, jen metropolitní oblast Pretoria se změní na oblast Tshwane, spojenou s tradicí zdejších černošských kmenů. A když jednou přijedete do přistavu Port Elizabeth, nesmí vás překvapit, že na cedulích už bude jiné jméno - Port Nelson Mandela.

Jihoafrická republika však patří k výjimečným zemím světa nejen jako místo pro azyl českých podnikavců stíhaných interpolem, ale též proto, že operuje s nejbohatšími zásobami nerostných zdrojů. Na recepci hotelu v Johannesburgu si najímáme auto, jehož řidič je zároveň průvodcem. Je to Joel, Jihoafričan dánského původu. Veze nás na východ, v rámci poznávání děláme mírnou objížďku, míjíme města Heidleburg a Rensdorp, pak chvíli směřujeme k jihu po dálnici směrem na přímořský Durban.

A když po několika odbočeních a letmé prohlídce zlatých hald ukáže náš jihoafrický Dán před sebe, vidím známý obraz - těžní věž. Jsme v Sasolburgu na území jednoho z jihoafrických uhelných dolů, v nichž se těží smolné uhlí, které jde z podzemí po více než dvacet kilometrů dlouhých dopravnících přímo do rafinerie, kde se z něho vyrábí benzín. Ještě nedávno toto ,,uhelné palivo" pokrývalo až 50 procent jihoafrické spotřeby benzínu. Důvod byl jasný - JAR má téměř všechny energetické suroviny kromě nafty. Tento handicap si zde vyrovnávají tím, že místo ní využívají pro chemický průmysl své obrovské zásoby uhlí.

Světové zdroje nafty budou podle znalců vyčerpány přibližně za půl století, uhlí by mělo vydržet v hlubinách naší planety více než dvě stě padesát let. Je tedy přirozené, že se vyspělé země pozvolna orientují na přeměnu uhlí na kapalné uhlovodíky pro potřeby pohonných hmot, které by nahradily ropné produkty. Proto se v JAR, kde jsou zásoby uhlí ve stovce dolů odhadovány na 120 miliard tun, produkuje z uhelných zásob ve třech závodech firmy Saso benzín.

V České republice patří tradice produkce benzínu z uhlí k nejstarším v Evropě a počítá se od třicátých let. Zásoby hnědého uhlí na Mostecku, odhadované až na půl století, jsou dobrým předpokladem pro rentabilní a přijatelně ekologickou výrobu benzínu. Ještě v roce 1960 byla v Československu z roční těžby hnědého uhlí ve výši 53 miliony tun využita více než třetina pro chemický průmysl, z toho pro výrobu benzínu skoro pět milionů tun.

Je třeba připomenout, že pořizovací hodnota naftové rafinerie je nyní notně přes třicet miliard Kč. Proces průmyslové přeměny uhlí v palivo vznikl již na počátku tohoto století v Německu, kde toto chemické odvětví ovlivnila politická situace. Němci byli po první světové válce odříznuti od zdrojů ropy, takže museli vsadit na soběstačnost. V Záluží u Mostu proto vznikl Chemopetrol jako německá továrna na benzín.

Jihoafrické černé uhlí, většinou velmi kvalitní antracit, je zajímavé i tím, že se těží většinou z obřích slojí z povrchu. Lapidárně řečeno; znamená to, že jeho těžba je podstatně levnější než u nás. Nemusí zde vyhazovat peníze za nákladné hloubení těžebních jam a vybudování přípravných chodeb.

,,Na vytěžení jedné tuny černého uhlí je tady potřeba asi dvě desítky pracovníků, u vás je to přes sto padesáti, což je velká režie, jež se musí projevit i na ceně uhlí," tvrdí náš doprovod dolem Sasolburg. ,,Pokud bychom ho přepravili do Evropy, bylo by stále levnější než vaše, i když by se do ceny tohoto jihoafrického uhlí započítaly výdaje na přepravu a clo."

Kolik je na těchto slovech pravdy a kolik jen stavovské propagandy, to nemohu v té chvíli posoudit, ale tuším, že si sasolburští horníci příliš nevymýšlejí.

,,Kvalita benzínu z uhlí či nafty je srovnatelná, protože jde v podstatě o obrácený výrobní postup, kdy se zase zemní plyn mění v kapalná paliva. Při zpracování uhlí v benzín je třeba dodávat vodík, proto se dnes při tomto procesu používají rovněž organické odpady jako jsou plasty, pryž a ropné zbytky, které požadovaný vodík do tohoto procesu dodávají," řekl mi pár dnů poté ředitel katedry geologie johannesburské University of the Witwatersrand prof. Carl R. Anhaeusser, za nímž mě přivedl jihoafrický Čech Petr Foukal.

,,Pokud bude cena jednoho barelu ropy (159 litrů) přesahovat dlouhodobě 35 USD, výroba benzínu z uhlí se stane rentabilní, přestože je tato technologie dražší než klasické zpracování ropy. Pak bude možné realizovat již existující projekty USA, Japonska či Německa na výrobu kapalných paliv z jiných než ropných zdrojů," dodal jeho kolega prof. Laurence J. Robb. To ještě netušil, že cena ropného barelu brzy přesáhne 80 USD.

Ukázka z cestopisu Břetislava Olšera: Češi v zemi zlata, platiny a diamantů

Poznámka autora: Od pondělí 10. září 2007 vysílá ČRo2 - Praha každý všední večer četbu na deset pokračování z románu Krev pod obojí. Režisérem pořadu je Vladimír Gromov, dramaturgem Pavel Kácha a čte herec Stanislav Šárský. Pořad začíná vždy ve 22,05 a končí ve 22,35 hod.