Čtyři mrtví na místě výbuchu a pátý, který zemřel na následky zranění po převozu do vlasti, zvýšili oficiální počet českých vojenských obětí v Afghánistánu na rovných deset. O zdvojnásobení sumy padlých občanů ČR se minulý měsíc "postaral" sebevražedný atentátník, který je doslova tradičním bojovým prostředkem všude tam, kde se okupační (západní) odřady konfrontují s internacionálním džihádem.

Naplno funguje i v této vnitrozemské entitě, k jejíž charakteristice je nezbytné připojit ještě nejméně dvě další zásadní adjektiva. Za prvé kráčí o celek strategicky významný, sousedící s Pákistánem, Íránem, Čínou, dále s Uzbekistánem, Tádžikistánem a Turkmenistánem. Za druhé: jeho poloha na geopolitické šachovnici má lví podíl na faktu, že se jedná o nefungující státní organismus, zhroucený stát.

Zmíněné masivní (protizápadní) působení mezinárodního džihádu v Afghánistánu nemůže být překvapivé. Vždyť pavučinu širokých zahraničních kontaktů afghánského islamismu pomáhal kdysi Západ sám budovat a stupňovat. Najmě USA, jež před pár dny ztratily útokem fanatika svého generála, v oné době pochopily, že podporou těchto kruhů mohou Sovětskému svazu vrátit porážku z Vietnamu i s úroky. Stalo se – a kořist byla tučná. Navzdory tomu vítězná oligarchie příliš nepostřehla, jak snadno se může stát čarodějovým učněm, který si neví rady s duchy, co sám vyvolal.

Absurdita afghánské situace, do níž se posléze zapletlo mnoho dalších hráčů, tím ale zdaleka nekončí. Zjevně zmatený a dezorientovaný Washington či jeho spojenci na některých místech s (náboženskými) radikály bezúspěšně válčí, zatímco současně je hned v sousední zemi zneužívají k vyřizování vlastních účtů. Mám na mysli především proxykonflikt v asadovské Sýrii, a rovněž také na rozdělené Ukrajině s jejími fašizujícími bojůvkami. Nemluvě o faktu, že na obou místech spolu s Ruskou federací systematicky přikrmují studenoválečnické resentimenty. Témata obvykle blízká lidem, jejichž primitivizmus zná pouze – nabízí se ironická paralela ze sportu – Spartu, nebo Slávii. Jak trapně proto nyní vyznívají původní propagandistické fráze, že svět se stal výpady supervelmoci do jejích zájmových oblastí bezpečnějším.

V Islámském státu Afghánistán, kde postupně zahynulo asi 2000 koaličních vojáků (byť daná cifra může být z různých důvodů problematická), je příští vývoj navzdory veškeré složitosti poměrů v hornaté, mnohonárodnostní oblasti poměrně jasný. Na akci Trvalá svoboda navázala mise ISAF, přičemž jejich výsledky skutečně poněkud vyvolávají atmosféru ze vzpomínek poražené sovětské generality. Ze špatně zastírané americké snahy vytvořit závislý celek s obdobným prezidentským systémem zůstaly oči pro pláč.
Invazní jednotky za pomoci místních odbojných kmenů sice bleskově svrhly tálibánský režim, jenže tím jejich úspěchy pomalu skončily. Nespokojenci střelhbitě přešli ke staletími osvědčené partyzánské taktice (své by mohli vedle Rusů vyprávět třeba Britové), s níž si ani supermoderní armády nevědí dvakrát rady. Speciálně působí-li ve vysokohorském terénu, kde je boj považovaným způsobem „sociální komunikace“... Ba i neuvěřitelně medializované "ztělesnění Ďábla", saúdského Araba Usámu bin Ládina, zlikvidovaly ve vedlejším Pákistánu teprve ve chvíli, když už byl v podstatě vlastními lidmi odepsaný. Pokusy "vetřelců" o afghánský kulturní skok chápou místní tradicionalisté též tradičně. Jako za Sovětů. Coby útok na vlastní identitu čili druh „rektrutýrky“, již platí nepřítel. Takže namísto asi 90 procent území, které z Kábulu kontroloval Tálibán, ovládají soudobé, poněkud svárlivé centrální elity jen Kábul a okolí. A to ještě s několika velikými ALE.

Cizinou nastolené poměry v regionu, v němž uspěl snad jedině Alexander Veliký, stály již nespočet životů na všech stranách. Způsobily rozsáhlé oběti na civilním obyvatelstvu i jeho masivní migraci a rovněž přispěly k strmému růstu místní výnosné produkce narkotik. Což není vůbec nelogické, jelikož jejich „kouzlu“ podléhají také někteří Západem dosazení předáci. Afghánská korupce nyní nemá hranic ani břehů, tudíž si můžeme snadno domyslit, kam se poděla závažná část zahraniční pomoci. Pracně vycvičené a vyzbrojené domácí jednotky mají hodně omezenou bojovou hodnotu (viz též rozkládající se Irák) a příbuzným na druhé straně prostupné barikády zhusta postupují vojenská tajemství. Pokud rovnou plánovitě, právě vycvičeni a vyzbrojeni, nepřebíhají ke vzbouřeným polním velitelům či nevraždí své instruktory...

Spojeneckým formacím zbývá dost omezená volba. Nekonečnou, protože nevyhratelnou vojnu odstartovanou ziskuchtivým sociálním inženýrstvím dál a dál protahovat, anebo odejít. Spoléhat na ideu, že dvakrát do stejné vody nevstoupí ani vítězný tálibánec.

Článek vychází z textů zveřejněných deníkem Pravda a webem Sekuriťáci.cz