19.3.2024 | Svátek má Josef


AFGHÁNISTÁN: Mír – boj do konečného fiaska

23.5.2020

Psát o Afghánistánu a jeho věčné válce nízké intenzity působí chvílemi skoro trapně. Je to jako na kolotoči o Řípské pouti. Zprávy o tamějších hrůzách či svárech – nejnověji o konfliktu mezi dvěma vzdoroprezidenty – jsou vždycky tak nějak na jedno brdo. Tudíž se občas mezi extra cynickými žurnalisty říká, že pro novináře je afghánská štace hrob. Že jde o nefunkční stát s „hindúkušsky“ obří korupcí nebo permanentními boji, ví dneska už totiž i pověstná babička ze Šumavy. Vždyť od roku 2001, kdy Západ odstartoval hazardní invazní operaci s nyní toxicky znějícím názvem „Trvalá svoboda“, slýcháme de facto pořád totéž. Sisyfovské vyprávění. Lišívala se jen míra propagandistického výkladu kampaně, toho času vybojované až do konečného fiaska.

Na slovo „propaganda“ si zde musíme položit důraz. Důvodů je přehršel, ale kdyby snad přeci jen někdo zapochyboval, lze si snadno a rychle společně osvěžit paměť. Na sklonku loňského roku propukl ve Spojených státech významný skandál, pro nějž se ujalo pojmenování „Afghanistan Papers“. Americký list Washington Post tehdy otiskl dlouho utajované oficiální materiály, jež potvrzovaly dosavadní veřejné tajemství: Aktivity „ozbrojených misionářů“ v Afghánistánu se dlouhodobě opíraly o úmyslně zkreslovaná fakta i další systematické mediální manipulace. Neboli o programové ohlupování veřejnosti.

Taková díra do světa to ale vlastně nakonec ani nebyla! Informovanější čtenáři si mohli okamžitě vybavit aféru mnohem starší, svým způsobem závažnější. Stejné noviny při ní pomohly provalit víceméně totožný vládní postup při konfliktu ve Vietnamu. Obdobnou byla koneckonců i sebestřednost, arogance a neschopnost poučení, s níž supervelmoc nakráčela k „budování a obraně svobody“. Byla vlastně ještě větší, neboť se týkala prostředí, kde předtím tragicky pohořel Sovětský svaz. Čímž se vracíme také k úvodnímu pojmu „trapnost“, jelikož dnešní islamističtí povstalci bývali za oněch časů vděčnými klienty ambiciózních západních demokracií. Uvíznuvších nakonec v „Afghánu“ na dvakrát delší dobu než Sověti. S válečnými náklady kolem jednoho bilionu dolarů.

Klientelismus se tu zjevně uchoval. Inu, náleží ke kulturní tradici, a nikoliv jen mezi permanentně válčícími Afghánci... Co se týče dotyčného regionu, pozorovatelé vždycky zdůrazňovali, jakou službu studenoválečnickému Pentagonu dělal sousední Pákistán. Najmě jeho tajné služby a zvláštní jednotky. Islámábád však, stejně jako podporovaní tálibové, hrál při protisovětských akcích svoje vlastní hry. S čímž doteď nepřestal. Bez pomoci sunnitské jaderné mocnosti, která je možná potenciálně nebezpečnější než tolikrát ostouzený Írán, by totiž mnohé odbojné skupiny domorodců tlak moderních armád neustály. A rychle by skončily.

Neuvěřitelně etnicky nebo kmenově „strakatá“ mapa Afghánské islámské republiky nám opět vystavuje účet. Stojí na něm, že zemi nelze dobýt. Respektive se na nějakou dobu vojensky pokořit dá, leč není možné ji dlouhodobě kočírovat. Obzvláště s opratěmi spletenými z utkvělých představ, že místním obvykle nepochopitelné politické ideje (komunismus, liberální demokracie, rovnost pohlaví apod.) musí každý na světě vnímat jakožto dar z nebes. Západní univerzalismus zde tudíž dostává na frak od často negramotných vesničanů, kteří leckdy ani nepobyli v sousední obci oddělené strmou hradbou hor. A žijících proto v oddělení celými epochami vývoje od událostí v hlavním městě Kábulu.

Mnohaletá činnost okupačních vojsk či jimi budovaných branných sil, nemluvě o jimi dosazených a udržovaných politických funkcionářích, vytvořila už jednou viděné. Popularitu domácích rebelů, zvůli polních velitelů, problematickou migraci. A coby „bonus“ zakořenění islamistické internacionály v podobě stoupenců IS. To vše se nemohlo nepodepsat na vzniku mírových jednání s Tálibánem, na jejichž základě se koncem února letošního roku podařilo dojednat jakousi „vietnamizaci“ konfliktu. Tentokrát naštěstí ve druhém smyslu toho slova. Bezpečnostní problémy nesourodé země se mají postupně cele přesunout na bedra místních. S tou pozoruhodnou okolností, že bude Západem znovu – jako už tolikrát při zástupných válkách – využito jedno domněle menší zlo proti druhému, horšímu zlu. Čímž se míní vytěžení nesmiřitelného nepřátelství mezi táliby a Islámským státem. S ním jsou jen regionálně spolupracující islamističtí vzbouřenci na kordy, přičemž jejich bojové úspěchy si, čistě mimochodem, opakovaně přisvojoval kdekdo.

Když se to vezme kolem a kolem, ujednání s nejvýznamnějšími vzbouřenci znamená ránu do zad dosavadním kábulským chráněncům, protože ti neměli moc šancí do rokování s nepřáteli vstupovat. Má to však logiku, neboť oficiální potentáti byli vždy namočení do každé špinavosti. Včetně narkobyznysu. Vydatné dolarové injekce k jejich podpoře mizely v nenávratnu a oni nedokázali efektivně vládnout ani na tom málu země, jež jim nakonec zbyla. Například dva stávající představitelé veřejné moci v metropoli, pánové Abdulláh a Ghaní, se až doteď přeli, kdo vyhrál zářijové prezidentské volby! Přísahy „hlavy státu“ skládali proto následně ve stejný den – prý za zvuků odpalovaných raket…

Nakonec byli před pár dny oba klanoví vůdci, vzdoroprezidenti, dotlačeni k jakémus takémus smíru. Přesněji řečeno k rozdělení úpadkové veřejné moci. Bude ještě zajímavé sledovat, kam za jejich éry dospěje afghánský mír.

Obdobnou analýzu publikovala Mladá fronta