Afghánistán znovu dostává své nechvalné pověsti „hřbitova impérií“. Anebo jí brzy dostojí, pokud se Spojené státy se svými spojenci nerozhoupají ke konečnému politickému rozhodnutí. Vojenské řešení válka s tálibánem prostě nemá. Někteří, jako například Francouzi, to již pochopili, u jiných si to jaksi zákonitě vynutí okolnosti…

Snad krom Alexandra Makedonského, jenž přes hornaté území dnešního Afghánistánu úspěšně prošel do Indie (aby u řeky Indus světovládně nalezl konec Asie), tam žádný cizí dobyvatel dlouhodobě neuspěl. Nájezdníci to proti místním bojovným kmenům nikdy neměli snadné. Včetně Sovětů, jejichž potíže ve vyčerpávající studené válce neúměrně vzrostly s finančními, politickými a samozřejmě i lidskými ztrátami – hovoří se o nějakých čtrnácti tisících padlých – během okupace výbušného souseda.

Islamistické partyzány v multietnickém prostředí proti nim cvičil, zásoboval či mediálně podpíral kdekdo; často vzájemní konkurenti, ba úhlavní nepřátelé: USA, ČLR, Pákistán, Írán a jiní. Výsledkem byl víceméně ten samý stav, s jakým se po mnohem delší vojenské přítomnosti potýkají USA a spol., tedy i my. Český kontingent, který vloni v bojích ztratil další své příslušníky. Což nám ostatně „ulehčovali“ historicky univerzální frází, že „padli, abychom my mohli žít“.

Pokud se vrátíme na začátek spletitého afghánského vyprávění, zříme, že jeho nemalý soudobý význam je pouhopouhým odleskem geopolitické role, jaká mu byla přisuzována v 19. století. Ruští kozáci přes něj harcovali, aby napadli Británií kontrolované kolonie na Indickém poloostrově. Londýn následně vedl dvě neefektivní ozbrojené kampaně za jeho ovládnutí (1. a 2. afghánská válka) a jistý slavný anglický maršál dlouho věřil, že očekávaný světový konflikt započne právě velmocenským měřením sil mezi ruským a britským impériem o Indii.

Poté, co brežněvovský SSSR vstoupil do Afghánistánu, objevila se mimo jiné ozvěna této staré geopolitické obsese o snaze Kremlu prodrat se k Indickému oceánu. Nedomyšlené tažení na přání revoluční vlády v Kábulu přitom v Moskvě nevítali. Víceméně palácový marxistický převrat (nikoliv lidová revolta) se zbrklými sociálními reformami zamotal gerontokratům hlavy. Zhruba desetiletí oficiální přítomnosti Sovětské armády přineslo nakonec nikoliv začátek, nýbrž akceleraci konce jednoho světového konfliktu. Bipolární epochy.

Po „sovětském Vietnamu“, jak se afghánskému dobrodružství přezdívá, na sebe strhli moc zpátečničtí náboženští radikálové, aby nastolili své středověké představy o společnosti. Přitom není bez zajímavosti, že se jim svržení levičácké garnitury v metropoli zdařilo až poměrně dlouho po neslavném odchodu jejího patrona. Definitivní odstranění spíše modernistických proudů dlouholetými chráněnci Západu, kteří svůj zápas chápali též coby boj národně-osvobozenecký, poskytlo mimo jiné bezpečné zázemí pro aktéry o úroveň nebezpečnější. Pro zahraniční spolubojovníky, ambiciózní mezinárodní extrémisty, jež jsme uvykli shrnovat pod marketingovými pojmy al-Kajdá nebo Usáma bin Ládin. Ten byl, již jako ryze symbolická figura, posléze zlikvidován, jenže vstali noví bojovníci. Obdobná „islamistická internacionála“, která je významným rizikem především pro Evropu, dnes figuruje v dalších zástupných válkách – v Sýrii, Jemenu a tak dále.

Poněkud zpozdilou se ve světle známých dějinných událostí hned zkraje zdála představa, že nová vlna vývozu západní ideologie bude tentokrát v Afghánistánu přijata s otevřenou náručí. Přesto nebylo mnoho těch, kteří se po zničení Dvojčat odvážili nahlas rozporovat sociálně-inženýrský projekt, jehož protagonistou byla jediná supervelmoc. Dokonce existovaly seriózně míněné představy, že se jedná o koncepci srovnatelnou s oktrojováním nového řádu poválečnému Německu a Japonsku…

Dopadlo to opačně. O demokracii v zoufale zaostalé zemi, rozdělené národnostně i kmenově, s tradicí krevní msty či podřízené role ženy mohou mluvit pouze kábulské elity, kterýchžto reálná moc končí na dohled od hlavního města. A to se říká, kdo ví jestli. Spolehlivou místní armádu a policii se samozřejmě vybudovat nezdařilo (opět můžeme odkázat na éru sovětské přítomnosti), z apriorně problematické postkonfliktní rekonstrukce se stal nástroj systematické korupce vyvolených. Přítomnost cizích jednotek pomáhá překonávat spory místních polních velitelů, za nimiž příležitostně stojí rozličné velmoci, a kteří mají značný příjem z raketového nárůstu (za tálibánské éry bezmála vymýcené) produkce omamných jedů. Přičemž existují jisté náznaky, že do rozmáchlého obchodu drogami je věru zapleten leckdo (!).

Ozbrojené složky Spojených států amerických, podporované ve velkém najímanými kontraktory, jejichž smrt nefiguruje v oficiálních statistikách, vedou nejdelší vojnu vlastní historie. Vybřednout z ní lze, ovšem nesnadno a sotva bez ztráty tváře. Přítomnost v de facto neexistujícím státě nicméně stále obnáší šanci vměšovat se do života okolních, energeticky i bezpečnostně citlivých regionů. Nadto jsou moderní tažení, cynicky řečeno, obvykle vynikajícím obchodem. Nevybíravým vměšováním velmocí, případně zájmových skupin do nekonečného afghánského zabíjení si tudíž můžeme být jisti napořád.