Nejdříve to vypadalo, že americká válka v Afghánistánu bude, jak to nedávno nazval Joe Biden, nekonečnou válkou. Teď to vypadá, že Američany by mohlo čekat nekonečné odcházení. Váhání, kdy a jak opustit nevyhratelný konflikt, odráží starou a přece stále zapomínanou politickou pravdu: žádné řešení není jen správné, nebo špatné. Je to vždy otázka priorit a ceny za jejich dosažení.

V posledních týdnech se otázka stažení z Afghánistánu několikrát proměnila. Nejdříve Joe Biden odmítl ještě Donaldem Trumpem stanovené datum odchodu k 1. květnu a navrhl velmi symbolické 11. září, tedy dvacet let po útocích na New York a Washington.

V druhé polovině května se objevila zpráva, že Američané chtějí odchod urychlit a stáhnout se už zhruba v polovině července. Podle nejnovějších zpráv se americké stahování zpomalí, protože Tálibán rychle dobývá další okrsky, které byly dosud v rukou vlády.

Ke stažení nakonec dojde, ale možná se neobejde bez kocoviny, která převáží nad pocitem úlevy.

Sám Joe Biden nepochybně považuje stažení z Afghánistánu za žádoucí. Válka trvá dlouho a nemá hmatatelné výsledky, nebo spíše snadno politicky prodatelné. Prodat by se ale dalo ukončení něčeho, co vypadá jako Vietnam této generace. Jasná většina Američanů je pro stažení vojáků, politicky nic tedy neriskuje, alespoň zdánlivě.

Válka měla různé cíle, z nichž jednoho bylo vlastně dosaženo, Afghánistán není zdrojem ohrožení bezpečnosti samotné Ameriky – za celá léta USA nezažily útok proti cílům na svém území organizovaný z Afghánistánu; těžiště světového terorismu se přesunulo jinam. A ano, Biden dává najevo, že chce ušetřit kapacity na jiné potenciální konflikty, zejména v okolí Číny.

Jenže na pomyslné váhy můžeme položit i jiné argumenty. Za prvé tato válka sice trvá dlouho, ale její pokračování není nemožné. Američané jsou stále formováni zkušeností ze světových válek, které trvaly relativně krátce a vedly k jasnému cíli. Tak zpočátku vypadalo i tažení v Afghánistánu, které vedlo k rychlému vyhnání Tálibů do hor.

Jenže řada válek z podstaty takto dopadnout nemůže. Ale je možné je udržovat na přijatelné úrovni. Kdysi měly USA v Afghánistánu 100 tisíc mužů a žen, dnes jen 2,5 tisíce. Velkou část odpovědnosti už předali domácím. A mimochodem, ve Vietnamu zahynulo asi dvacetkrát tolik Američanů, navíc rekrutů, nikoli profesionálů.

Ukončení války si tedy Američané možná sotva všimnou. A pokud ano, tak spíše v negativním smyslu. Žádný rozchod ani odchod není zadarmo. Američané budou muset investovat do náhradních aktivit v okolí a to bude drahé. Budou se také muset opřít o státy, na které se spoléhat moc nechtějí, zejména Pákistán. Americký odchod také znamená příchod Číny a nové kolo pákistánsko-indického soupeření na afghánské půdě.

A především, odchod bude znamenat pád afghánské vlády, vítězství Tálibánu a obnovu země jako velké teroristické základny. Je také pravděpodobné, že občanská válka povede k obrovské vlně uprchlíků a destabilizaci okolí, s nejasnými bezpečnostními i jinými důsledky.

Rychlý postup Tálibánu posledních dnů je možná dán i zcela záměrným ústupem afghánské vlády, která chce Washington takto upozornit na katastrofální dopad jejich odchodu. President Biden se v pátek setká s afghánským prezidentem Ašrafem Ghaním a předsedou Vysoké rady pro usmíření Abdalláhem Abdalláhem. Ti se ho nepochybně pokusí přesvědčit, aby se podíval i na opačnou misku vah.

Zůstává otázkou, co by se muselo stát, aby Biden ustoupil od svého snu ukončit nekonečnou válku.

Autor je komentátor Českého rozhlasu