Autobusy s turisty mířící po dálnici do Tel Avivu většinou projíždějí kolem Abú Góše – malebné vesnice, která se uvelebila v judské pahorkatině jen asi takových deset kilometrů na západ od Jeruzaléma.
Král rokenrolu
Legendární je Elvisova pumpa. Hlas hvězdy starého rocku zní z tlampačů dnem i nocí. Majitelé pumpy se chlubí největší sbírkou Elvise Presleyho ve Svaté zemi. “Abúgóšský hudební festival” přitahuje o židovských svátcích Šavu´ot a Sukot už od poloviny devadesátých let tisíce návštěvníků.
Izraelci však arabskou obec Abú Góš znají a milují především jako “Mekku labužníků”. Zdejší orientální restaurace jsou úplnou legendou – snad i proto, že mají otevřeno o šabatu.
Izraelci, Římané a křižáci
Ve starozákonních dobách tu bývala obec Kirjat-Jearim, kde po dvě desetiletí stála truhla smlouvy (1. Samuelova 6-7), než ji král David převezl do Jeruzaléma (2. Samuelova 6). Dnes toto místo charakterizuje moderní katolický kostel. Pečují o něj francouzští řeholníci.
O tisíc let později umístili Římané v tomto kraji desátou legii. Richard Lví srdce prý od Abú Góše poprvé pohlédl na Jeruzalém. Ve dvanáctém století se pak křižáci domnívali, že konečně našli novozákonní Emauzy (srov. Lukáš 24,13-35). Proto si zde postavili Kostel vzkříšení.
Brána do Jeruzaléma
„Abú Góš určuje brány Jeruzaléma.“ To poznal nejen někdejší izraelský státní prezident Jicchak Navon. Dějiny tohoto místa určuje strategicky důležité postavení při západním přístupu k Jeruzalému. Kdo se do něj chce dostat, musí kolem Abú Góše. Vesnici ovládá „Báb al-Vád“, „Brána údolí“, neboli Ša’ar ha-Gaj, jak se dnes nazývá hebrejsky.
Starý Abú Góš
To zjistil i jeden kavkazský žoldnéř, který se v oblasti usadil v 16. století a podle něhož se vesnice jmenuje. Subhí Saláh, majitel restaurace „Ne’ura“, mi vypráví historii svého kmene, zatímco si pochutnávám na jehněčím žebírku. Kromě svého vlastního kmene Saláhů se zmiňuje i o velkorodinách jménem Ibrahím, Džabér, Abdul Rahmán, Ktejč a Kamaníja. Muslimští obyvatelé, kterých je přibližně šest tisíc, jsou téměř všichni potomky starého Abu Goše. Což vědecky potvrdila genetická studie.
Výtržníci, mýtníci, bandité…
„Abú Góš“ v překladu znamená „který dělá velký rámus“. Subhí Saláh, zvaný podle svého nejstaršího syna také „Abú Abed“, se vykrucuje. „No – v pořádku zrovna nebyli,“ říká o svých předcích a vrhá na mne kradmý zkoumavý pohled. Když vidí, že si loupežnické historky vychutnávám, ochotně vypráví dál.
Abú Góš proslul během staletí jako hnízdo banditů. Kdo chtěl do Jeruzaléma, musel tady zaplatit mýtné. Abúgóšané ovládali okolní vsi, což jistě nepřispělo k jejich oblibě.
…a únosci děvčat
O praotci kmene Abú Góšovi se vypravuje, že pro sebe každoročně unesl novou nevěstu. Žádná kráska v judské pahorkatině nebyla před ním v bezpečí. A pokračovalo to tak dlouho, až jednoho dne se svou tlupou v blízkosti dnešního Latrunu narazil na rozezlenou matku jedné dívky. A ta ho očividně dokázala postavit do latě.
Subhí Saláh se smíchem vykládá, že ta matróna vyběhla Abú Góšovým mužům naproti úplně nahá. To ty únosce dívek tak urazilo, že tu dámu důrazně vyzvali, aby se oblékla. „Dokud jsou poblíž jen samé baby,“ zakontrovala rozhněvaná matka, „není třeba, abych se oblékala.“ A dodala: „Lidi, co kradou holky, určitě nejsou muži.“ Hluboce dotčení bandité prý z Abú Góše odtáhli. Jako všude v arabském světě, hraje čest dodnes i v Abú Góši důležitou roli.
Turci, Angličané a Izraelci
Za osmanské nadvlády se „muchtár“ - představený obce Abú Góše stal vymahačem daní. Ovládal okolní vesnice. Na sklonku tureckého období byl prý dokonce jeruzalémským guvernérem.
Za britského mandátu měl vládu v rukou moudrý muchtár Alí Saláh Džabér. V době nepokojů ve dvacátých a třicátých letech udržovala vesnice dobré vztahy se sousedními židovskými kibucy Kirjat Anavim a Ma’ale ha-Chamiša – a právě tak i v izraelské válce za nezávislost.
„Díky skvělému muchtárovi Muhamadu Abú Góšovi jsme směli zůstat ve svých domech. Abú Góš rozhodl, že proti Židům nemáme bojovat. A každý ve vsi se toho držel.“ Tehdy bylo v oblasti zničeno přes třicet arabských vesnic; Abú Góš existuje dodnes, „protože měl odvahu být jiný“. Při výčtu přátel Abú Góše uvádí Subhí Saláh nejen Jicchaka Navona a Jicchaka Rabina, nýbrž i jejich „pravicově radikální“ soupeře Menachema Begina a Jicchaka Šamira.
Aškenázští Židé mezi Araby
Abúgóšané jsou hrdi na své dějiny, ale i na svou odlišnost od ostatních arabských Izraelců. „Jsme mezi Araby ,aškenázskými Židy‘, směje se řidič kamionu Músá Abú Góš, „dokonce i jinak vypadáme.“
„Ostatní Arabové o nás tvrdí, že jsme zrádci. A dokonce nám připisují odpovědnost za smrt legendárního arabského vůdce Abd al-Kadíra al-Husajního, který padl v blízké pevnosti Kastel v dubnu 1948.Proto nás nenávidí.“ Jenže: „Kdyby se bývali všichni zachovali jako my, neexistoval by dnes žádný problém s uprchlíky.“ Abú Góš je svědectvím, že se v krvavém zmatku Orientu nekonvenční snahy o spolupráci vyplácejí.
Vodní kolo ze Sýrie
Restaurace Subhího Saláha se jmenuje „Na’ura“. „Na’ura“ je název obrovských vodních kol, která v údolí syrské řeky Ásí, známé též pod starověkým řeckým názvem Orontes, přečerpávají drahocennou vláhu na výše položená pole. V syrském městě Hamá jsou tato kola až dvacet metrů vysoká a slouží zde už po celá staletí. Jejich monotónní vrzání vytváří ve městě rozervaném masakry a občanskou válkou stálou zvukovou kulisu. A právě takové vodní kolo stojí v zahrádce před restaurací.
Kde se taková „na’ura“ ze Sýrie vzala v Izraeli? – Subhí vypráví, že stejně jako syrská velkorodina Asadů vlastní i jeho klan velkoprodejny v USA. A tak došlo k tomu, že se jeden z jeho synů seznámil v Americe s Básilem al-Asadem, oblíbeným synem a designovaným nástupcem tehdejšího prezidenta Háfize al-Asada.
„Když jednatřicetiletý Básil zahynul v lednu 1994 při autonehodě, projevili arabští přátelé z Izraele prezidentově rodině vřelou soustrast. A později byli též Subhíové v Anglii hosty na svatbě nynějšího prezidenta Bašára al-Asada. Vodní kolo na zahradě restaurace Na’ura je darem dnešního syrského prezidenta, doručeným do Izraele přes Jordánsko.
Studna, z které se pije
Zatímco Subhí Saláh vypráví příběh vodního kola, sedí u sousedního stolu Gideon Ezra. Někdejší náměstek šéfa tajné služby nemá zcela evidentně problém s dobrými vztahy izraelského restauratéra k rodině syrského diktátora. Pochutnává si na bohatém orientálním jídle a neúnavně vychvaluje restauraci „Na’ura“ jako výraz jedinečného soužití Židů a Arabů. Což je pro Abú Góš typické.
Subhí Saláh se na to dívá poněkud střízlivěji: „Narodil se tu můj otec, a já jsem se tu narodil také. Tady je náš život.“ V moudré orientální zkratce vyzrazuje „Abú Abed“ tajemství, proč potomci výtržníků na dálnici z Jeruzaléma do Tel-Avivu dokázali přežít: „Do studny, z které se pije, se neplivá.“
Překlad Ivana Kultová